Obsahy knih

Stroupežnického hra má přes třicet účinkujících. A její konflikt je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se ohání se svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí.

Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl líp, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem, ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky, z nichž „žánej nepřišel dál než do Strakonic“, mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list : “ Jstli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu – na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout …“ Průhledná intrika na čas uškodí Bláhovi. Ale když jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou. Věc pak vezme rázně do rukou selka Dubská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu.

Bušek si mezitím odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl, že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce, tu však přichází četník vyřešit, kdo u panského lesa střílel. Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit … A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu – dotyčného sedláka „nepozná“.

Komedii osvěžuje lidový dialog s prvky nářečí a situační humor.

Hlavní postavou této hry je lakomý boháč Harpagon. Je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiluje do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Otec ho překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Harpagonova dcera Eliška má ráda druhého sluhu Valéra, jenž je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne najde Kleantův sluha Čipera poklad, který zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také dozví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou a chce ho oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana zjistí, že je jeho sestra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane nazpět Marianu. Harpagon obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta pro něho znamená konec života.

Francouzská klasicistní komedie, která kompozičně těží z prostředků charakterového dramatu.

Hra o 5 jednáních. Orgonova rodina prožívá konflikty, které způsobuje Tartuffe. Zatímco pro bohatého měšťana Orgona a jeho matku, paní Pernellovou, je vzorem čestnosti a pravé zbožnosti, ostatní – Orgonova druhá žena Elmíra, jeho děti z prvního manželství Damis a Mariana, švagr Kleantes a také komorná Dorina – v něm po právu spatřují úlisného a pokryteckého vetřelce, který má na Orgona neomezený vliv a jeho prostřednictvím manipuluje i jejich životem.

Zavedl např. asketická pravidla, která sám nedodržuje, maří sňatek Mariany s Valérem, protože Orgon zatouží mít Tartuffa za zetě. Všichni si uvědomují, že je třeba poskytnout Orgonovi důkaz. Díky Elmiřině intrice vyslechne Orgon, skrytý pod stolem, Tartuffovy milostné návrhy jeho ženě, které mu konečně odhalují pravdu.

Orgon je však už v Tartuffově moci, protože mu předtím svěřil nejen svůj majetek, ale dokonce i kompromitující dokumenty, kterými ho Tartuffe může nyní dostat do vězení. Nakonec je však Orgonovi navrácen jak majetek, tak čest, postavil se za něho král (pro jeho věrnost) a králova moc převáží moc Sv. kabaly (Společnosti nejsvětější svátosti), která podporovala Tartuffa, protože byl jejím špiclem.

V Tartuffovi Moliére pojednal s alegorickým podtextem rodinný příběh, v němž postihl groteskní klima zhoubných společenských praktik, jejichž důsledkem je zneužití moci, a demaskoval v analyticky působivě ztvárněných typech i příčiny tohoto jevu. Vážné téma v satirické nadsázce nesou zvláště obě ústřední postavy. Tartuffe je jako typ vybaven jakousi skrytou démoničností, jejíž občanskou maskou je předstíraná askeze, zakrývající vůli po moci i tyranskou smyslnost.

Hra irského dramatika a prozaika píšícího od počátku 50. let převážně francouzsky; jeden z nejvýznamnějších projevů tzv. absurdního divadla.

Hra o 2 jednáních popírá dějovost i dramatickou stavbu „tradičního“ divadla. Dekorace se omezují na jeden strom; scénu tvoří venkovská cesta na opuštěném místě, kde se setkávají dva blíže neurčení tuláci Estragon a Vladimír. Mezi nimi se odvíjí chaotický dialog, z něhož vyplývá jen to, že po noci odloučení chtějí oba čekat na jakéhosi Godota, který má snad rozhodnout o jejich dalším životě (přitom není zřejmé, kde a kdy ho mají čekat, kdo je Godot a co pro ně může udělat). Během jejich nekonečného rozhovoru přichází dvojice Pozzo a Lucky – pán vedoucí na šňůře otroka ověšeného předměty. První ztělesňuje vychloubačnou, brutální až sadistickou osobu, Lucky je naopak zcela poníženou bytostí, obrazem věčné oběti i rozvráceného intelektu, jen na rozkaz uvádějícího do pohybu sumu nesouvislých znalostí.

Druhé jednání („nazítří, stejná hodina, stejné místo“) je vlastně opakováním prvního s tím rozdílem, že Pozzo přichází osleplý, a tudíž i závislý na tulácích i Luckym. Ke konci každého jednání se objevuje chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Stylově je zvláštní dialog mezi Estragonem a Vladimírem příznačný opakováním otázek, hromaděním synonym, zvýrazňujících atmosféru všeobecné nejistoty a monotónnosti existence.

Jediný „určující“ prvek představuje v abstraktní symbolice hry čekání na neznámého Godota, jenž je pravděpodobně pouhým symbolem tohoto čekání a současně jakési vágní naděje, protože její nekonečnost a banalitu rozděluje alespoň na stejné úseky začínající frází – signálem („Čekáme na Godota“). Faktické opakování banalit a absurdností, členěné tímto refrénem jen mechanicky, je základním příznakem cyklické výstavby hry. „Nazítří“ ve druhém jednání představuje jen změnu zdánlivou, „nový den“ není dnem novým, ale obdobnou totalizací beznaděje a nečinnosti. Opakování akcí, gest a slov vyjadřuje neustálou nemohoucnost a podmiňuje kruhový vývoj, v němž nic nekončí a vše znovu začíná.

Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor, poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ), vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jehož zásada je do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosti – manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících (pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž “ v pozadí “ Kalabis). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemožňující normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr – hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají.

Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku. Používá výroky a slogany z tradičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurditu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

Tartuffe je hra, ve které Moliére postihuje společenskou disharmonii druhé poloviny 17.století ve Francii, totiž úplné zesvětštění církve, která povážlivě narušovala rovnováhu státu.
Paní Parnellová vyčítá své snaše Elmíře(žena Orgona), že rozhazovačná, děti že také strašné. Jediný správný je svatoušek Tartuffe. Její služka Dorina jí chce vysvětlit, jak je jeho svatost hraná, že přivandrovalec a zbohatl na nich. Bratr Elmíry Kleantes musí snášet urážky a nadávání paní Parnellové a odejít. Poté mluví s Dorinou jak si Tartuffe ochočil paní Parnellovou a hlavně jejího syna.
Orgon se vrací z cesty, ale místo aby se zajímal o zdraví své ženy, tak se hlavně vyptává na Tartuffa, který jen hodoval a pil, a lituje ho, že chudák. Je rád, jak mu žárlivě hlídá ženu a dává almužny z jeho darů. Ale díky Tartuffovi náhle chce Orgon zničit i slib, který dal, totiž že provdá dceru Marianu za Valéra, chce ji nyní dát Tartuffovi. Ona s tím nesouhlasí, ale chce plnit otcova přání, až Dorina jí musí vynadat, že nebrání svou lásku, a že asi Tartuffa sama miluje. Mariana se zeptá Valéra na radu, a ten jí uraženě řekne, že si má vzít Tartuffa, ona, že tedy jeho slib splní, a tak se provokují a hádají, až je musí Dorina usmířit.
Elmíra chce Tartuffa přemluvit, aby upustil od sňatku. On ale řekne, že vůbec sňatek s Marianou nechce, ale že je zamilován do ní a začne opěvovat její krásu. Z úkrytu vyleze syn Damis, a ten vše hned řekne otci. Orgon ale dá spíše na Tartuffovo ublížené skuhrání, a myslí si, že mu syn i žena lžou. Až mu žena navrhne, aby se schoval pod stolem a poslouchal. Namluví Tartuffovi, že ho v podstatě miluje. Tartuffe jí řekne, aby mu dala hmatatelný důkaz, a že boží trest dá lehce obejít, že mnoho kliček. Elmíra se stane cudnou a Orgon naštvaný vyleze z úkrytu a začne Tartuffovi spílat a vykáže ho z domu. Ale dal darovací list na dům Tartuffovi a listiny přítele.
A paní Parnellová stále nechce věřit, že by byl Tartuffe ten špatný. Až když se objeví pan Loyal a chce je vystěhovat, tak si uvědomí pravdu. Tartuffe také předal listiny králi a jdou pro Orgona. Naštěstí král poznal v Tartuffovi podvodníka a prolhance, a tak dal zavřít jeho.

Autobiografický příběh autora, který se neprávem dostal do trestanecké kolonie. Mladý Pařížan Henri, přezdívaný Motýlek, se stal obětí policejní frašky a byla na něj svedena viny za vraždu pasáka, kterou nespáchal. Jelikož nežil zrovna počestným životem, uznala ho soudní porota vinným a poslala ho na doživotní práce do trestanecké kolonie. Henri se dostal do vězení Conciergerie, ze kterého byl převezen do Cean, odkud se vězni transportovali do trestaneckých kolonií. Motýlek byl spolu se svými kamarády z vězení transportován na ostrov Svatého Vavřince nad Maroni, odkud podnikl svůj první útěk. Ten probíhal zpočátku velice nadějně. Henri se se svými přáteli dostal po moři až na ostrov Trinidad, kde se seznámil s velice hodnými a ochotnými lidmi, kteří mu chtěli při útěku pomoci, ale místní úřady jim v tom zabránily a Motýlek a jeho přátelé museli Trinidad opustit. Jejich další zastávkou bylo Curacao, kde je zavřeli do vězení v Rio de Hacha. Jedinému Motýlkovi se podařilo z vězení utéct. Na útěku narazil na indiánskou vesničku kmene Guairu. Její obyvatelé se k němu od začátku chovali moc pěkně a vzali ho mezi sebe. Brzy si mezi nimi našel dvě manželky, ke kterým dostal i dům. V indiánské vesnici mu nic nechybělo. Měl dost jídla, klidu, úcty vesničanů a lásky svých dvou krásných žen. Přesto stále toužil po pomstě soudního tribunálu, a tak z malebné vesničky odešel, načež byl opět chycen policií a vězněn, tentokráte ve vězení ve Svaté Martě. Bylo to jedno z nejstrašnějších vězení na světě. Vězni se zavírali do malých podzemních cel, které byly při každém přílivu zaplavovány. Díky známosti konzula byl po osmadvaceti dnech z cely propuštěn do normálního vězení, kde se opět setkal se svými kamarády. Ze Svaté Marty byli všichni převezeni do Barabquille, odkud se mnohokrát pokoušeli uprchnout, ale bezvýsledně. Jejich útěk skončil tragicky – byli posláni zpět do kolonie, tentokrát na ostrovy Spásy.
Za první útěk byl Motýlkovi vyměřen trest dvou let káznice. Po vypršení trestu byl opět převezen na Královské ostrovy. Ani po prvotním neúspěchu se Motýlek nevzdával a hned po návratu do kolonie začal plánovat další útěk. Tentokrát ale musel být zvláště vynalézavý, protože po prvním útěku nad ním byl neustálý zostřený dozor. Na druhé straně ale mohl počítat s pomocí spoluvězňů, kteří jej do jednoho obdivovali za jeho odvahu při prvním útěku. Druhý útěk byl prozrazen dříve, než začal, a tak Motýlka čekala druhá káznice. Tentokrát měl v zařízení s naprostou izolací od okolního světa setrvat osm let. Nikdo nevěřil, že to přežije. Motýlek ale šťastnou náhodou zachránil topící se dceru velitele, a tak mu byl trest odpuštěn a on se vrátil zpět na Královský ostrov, kde při společném nepovedeném útěku zemřel jeden z jeho přátel. Další stanicí byl pro Motýlka ostrov Ďábel, ze kterého se mu podařilo s dalším přítelem, který ale cestou zahynul, utéci na pytli kokosových ořechů do Kourou a odtud do Georgetownu, kde začal jeho nový život jakožto svobodného člověka. V Georgetownu ale nebylo mnoho pracovních příležitostí, a tak Motýlek tajně odplul do Venezuely. Ve Venezuele byl opět zatčen a nasazen do místního pracovního tábora, ze kterého byl následně osvobozen a stal se svéprávným svobodným občanem Venezuely. Přestěhoval se do Caracasu, kde se oženil a stal se otcem dcery.
Ve svém vyprávění autor vyzdvihuje lidi s ryzím charakterem, kteří mu, těžkému trestanci, neváhali pomoci, třebaže tím ohrožovali svou vlastní existenci. Naopak pohrdavě píše o sadistických strážných, kteří své svěřence mnohdy utýrali k smrti.
Z celého příběhu pramení Henriho odvaha, touha po novém, lepším životě a spravedlnosti. Díky jeho lidským vlastnostem měl vždy a všude plno dobrých přátel, pomocí kterých jako jeden z mála unikl cestě zatracení a začal nový bezúhonný život ve svobodné zemi, která se mu rozhodla dát ještě jednu šanci.

Tato kniha popisuje život J.A.Komenského od doby, kdy se vrací do vlasti v roce 1614. Vzpomíná si na dobu, kdy musel vlast opustit. V této době mu bylo 21 let. Rozhodl se, že začne vyučovat novými metodami. Vyzkoušel je v Přerově, kde se stal učitelem. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a přidělen na školu ve Fulneku, kde také začal vyučovat. Zde se seznámil s Magdalenou, se kterou se brzy oženil. Mezitím se zvětšovalo napětí mezi jezuity a evangelíky. Král Ferdinand podporoval jezuity, a proto byl českým sněmem zbaven koruny. Za nového krále byl zvolen Fridrich Falcký. Jan Ámos bojoval pro Fr. Falckého. Ve Fulneku byli proti evangelíkům a začali pronásledovat Komenského. Byl nucen opustit Fulnek a ukrývat se. Dospěl do Brandýsa nad Orlicí, kde našel úkryt a od posla se dověděl, že ve Fulneku podlehla moru Magdalena i jeho dvě děti. V té době napsal spis a nazval ho Jan Amos Truchlivý. Začal psát Labyrint světa, aby ukázal marnost veškeré práce na zemi. Toto dílo dokončil roku 1623 a věnoval je Pánu ze Žerotína.
V Brandýse se seznámil s Dorotou, se kterou se oženil. Krátce na to odjel na tajný sjezd bratrských kněží do Doubravice pod Krkonošemi. Byl pověřen převést bratry z Čech do Polska. Dospěli až do polského města Lešna. Začal pracovat na rozvrhu Didaktiky, v níž žádal školu pro všechnu mládež. Přijal místo na gymnáziu v Lešně, aby mohl uživit svou rodinu. Napsal Dveře jazyka otevřené a vyšel Labyrint světa. Mezitím zemřel král Fridrich Falcký. Českých zemí se zmocnil Ferdinand II. Komenský napsal knihu Předehry Komenského snah a spis Cesta pokoje, v němž obhajuje svou církev.

Odjel do Anglie na pozvání Hartliba, aby vyjasnil zásady vševědy. Když se chtěl vrátit, vypukly v Irsku nepokoje. Byl nucen zůstat v Anglii, napsal rukopis Cesta světla. Odjel odtud až v roce 1642 do Holandska a později do Švédska a Ebblangu. Roku 1646 se znovu vypravil do Švédska, kde napsal počátek díla Nejnovější jazyková metoda. Po smrti biskupa Justina si zvolila Jednota Bratrská za jeho nástupce Komenského. Měl se znovu přestěhovat do Lešna. Po návratu zemřela Dorota. Také svůj spis napsaný v té době nazývá Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské. Odešel do Blatného Potoka, kde měl vybudovat novodobou školu. Napsal Svět v obrazech a po naléhání na kněžnu Zuzanu, která ho nechtěla pustit, odešel z Blatného Potoka. Vracel se opět do Lešna. Lešno bylo v nebezpečí, že bude zničeno nekatolickými vojsky. Rozbouřené vojsko Lešno zapálilo a s ním shořely všechny Komenského knihy. Odjel do Amsterodamu a zde vydal svazek her Škola na jevišti, vyšel i Svět v obrazech a spis Odevzdání pochodně a Světlo z temnot. 25. listopadu roku 1670 J.A. Komenský zemřel v Amsterodamu. Pochován je v Naardenu.

Stefan Zweig se narodil 28. 11. 1881 ve Vídni v židovské rodině. Jeho rodiče pocházeli ze střední vrstvy, proto měl celkem zajištěné mládí. Nejprve studoval 5 let na “základce”, potom 8 let gymnáziu a vysokoškolské “učení” zakončil doktorským titulem. Na gymnáziu se začal zajímat o literaturu a umění. Spolu se svými spolužáky četl básně, sbíral autografy, chodil do divadla. Na universitě “studoval” ve Vídni a v Berlíně. Čtyři a půl roku psal básně, knihy, hry, cestoval, seznamoval se se spisovateli, překládal. Poslední půlrok se dnem i nocí učil, aby získal titul. Bylo to umožněno tím, že studoval filosofii. Po studiích se vydal na cesty. Chvíli žil v Paříži, kde se seznámil s francouzskými spisovateli. Navštívil také Belgii, kde potkal Verhaerena. Nějakou dobu pobýval také v Anglii, ale tam se mu moc nelíbilo. Na radu svého přítele Rathenaua opustil Evropu. Navštívil Indii, kde poznal kastovní a rasové rozdělení, a USA. V Americe se mu líbila svoboda, rychle si zde našel práci, ale ne literární přátele. Navštívil také Itálii, Španělsko. V této předválečné době byl již celkem slavný. Svět byl klidný a optimistický – naprostá idyla. 28. června 1914 byl zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este. Bylo to nádherné léto a téměř nikdo pro “budoucího” císaře netruchlil. Lid měl raději korunního prince Rudolfa. O měsíc později vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Autor se právě nacházel v Belgii a myslel si, že Německo neporuší smlouvy a nevpadne do Belgie. Opak byl pravdou. Rychle se vracel do Rakouska a cestou již potkával německé konvoje. Za války tvořili spisovatelé v Rakousku hlavně knihy, které ji podporovaly. Obyvatelstvo po dlouhém míru ani nevědělo, jaká válka je. Proto davy mužů táhly radostně do boje. Autorovi se podařilo nejít do války. Díky známostem dostal práci ve vojenském archivu. Vydal se do Polska sbírat vyhlášky zbylé po Rusech. Nebyla to pro něj příliš namáhavá práce, stíhal pozorovat okolní krajinu, lidi, mravy. Pomáhal také záchranářům s raněnými. Napsal hru Jeremiáš. Nepočítal s jejím uvedením (byla protiválečná) – vydal ji jen jako knihu. Dostal nabídky od německých divadel na uvedení v době míru. Velkým překvapením však bylo, že mu divadlo v Curychu nabídlo okamžité provedení. Kupodivu získal celkem hladce povolení k cestě do Švýcarska. Zde se setkal se svými starými přáteli (Rolland). Zanedlouho skončila válka. Autor se kupodivu vrátil do Rakouska. Pozoroval zde bídu, inflaci, šmelinářství a psal knihy. Rakousko se celkem rychle vzpamatovalo. Jeho hry a knihy se stávaly oblíbenější a prodávanější. Jel do Itálie a zjistil, že Italové už nemají k Rakušanům takový odpor jako dříve. Poprvé uviděl pochodující agresivní nacionalisty a uvědomil si budoucí nebezpečí pro Evropu a svět. Později vídával podobné věci i od Hitlerovy mládeže v Německu. Cestoval ještě do Belgie, Francie a poprvé také do Ruska. Přednášel zde na vzpomínkové akci za L. N. Tolstého. Všichni se k němu chovali slušně, vypadalo to, že socialismus = idyla. Dostlal však anonymní dopis, že vše není tak růžové a je stále sledován. Jak se Hitler chopil moci, začali mu zakazovat knihy, hry. Naposledy se podařila opera tvořená spolu s Richardem Straussem. Cestoval do Anglie. Těsně před válkou se vrátil do Rakouska, aby se rozloučil. Nikdo nebral jeho varování vážně. Hitlerova taktika postupně přidávat se osvědčila. V Anglii sledoval Chamberleinovu snahu o mír za každou cenu. Britové byli celí šťastní z Mnichovské dohody – odvrátili přece válku – obrovské nadšení! 1. září 1939 se vydal na úřad s žádostí o uzavření sňatku se svou druhou ženou – zrovna přiběhl úředník, že Němci vpadli do Polska – válka. Sňatek musel počkat. Tímto kniha končí.

Kniha zachycuje dvě slavné výpravy českého dobrodruha a cestovatele Emila Holuba.

Již v mládí přitahovala Holuba Afrika a velice obdivoval její první průkopníky, zejména Livingstona a Stanleyho. Chtěl studovat zeměpis, geologii a jazyky, ale na radu otce vystudoval v Praze medicínu. Jak se později ukázalo na cestách, byla tato rada velice dobrá a lékařská praxe Holuba v Africe  mnohokrát zachránila před hladem a domorodými obyvateli.

Na cestách musel čelit mnoha nebezpečím, ale nikdy se nevzdal a jeho objemné sbírky zdobí dodnes nejen mnoho malých škol a muzeí doma i v cizině, ale i Národní muzeum. Zemřel poměrně mladý v roce 1902 na následky zimnice a cestovních útrap ve Vídni. Jeho žena, která ho následovala na jeho cestách, brala po smrti svého manžela skrovný plat z milosti a zemřela velmi chudá, jako její nedoceněný muž. Na tohoto významného českého cestovatele se poněkud zapomnělo a František Běhounek se to prostřednictvím této knihy snažil alespoň trochu napravit.