Obsahy knih

V Canterburské hospodě se sejde skupina lidí všech možných řemesel a stavů. Byl tam rytíř, který měl s sebou syna, mladého panoše, jeptiška, dále mnich, také bujný žebravý mnich – fráter, kupec s rozčísnutým vousem, klerik z Oxfordu, i jurista, který často zasedal v porotě, statkář, kloboučník, tesař, tkadlec, barvíř a čalouník, měli s sebou kuchaře a doktora medicíny, také tam odpočívala dobrá žena z Bathu a lodník, chudý městský farář a s ním oráč, jeho bratr, dále statný chlapík mlynář, správce právnické koleje, šafář, pohůnčí a odpustkář z Rouncivalu.

Hostinský každého přivítal a obsloužil je tím nejlepším. Ráno se hospodský dlouho nerozmýšlel a vyzval všechny, aby pro ukrácení cesty vyprávěl každý dvě povídky. Jednu cestou do Canterbury a druhou, až se budou vracet. Ten, kdo povypráví nejlepší příběh, pak dostane večeři na účet všech ostatních. Jestliže někdo bude hospodskému odporovat, zaplatí všechno, co po cestě všichni utratí. Všichni souhlasili a vydali se na cestu. A tak vyprávěl fráter, kupec, šafář… a ostatní.

Námět: Romantické dílo odehrávající se v druhé polovině 19.stol v ruském Petrohradě.
Hlavní hrdina Rodion Romanyč Raskolnikov opustil z nedostatku peněz právnickou univerzitu. Pobývá v pronajatém zatuchlém pokojíku nedaleko centra města. Jeho jediný příjem jsou peníze občasně zasílané od jeho matky, Pulcheriji Raskolnikové, která je pro něj šetří ze své nuzné penze.
Raskolnikov již několik dní hladověl. Přesto neměl zájem najít si nějakou poctivou práci. Začala v něm klíčit zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Uvažoval o jakémsi „nadčlověku“, na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů než je kdokoli jiný schopen, a proto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů. Jako příklad viděl Napoleona. Protože se považoval sám za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost „neužitečného“, aby on získal majetek potřebný pro život. Jednu takovou osobu znal. Alena Ivanovna, stará lichvářka, u které již několikrát cosi zastavoval. Žila se svou sestrou Lizavetou sama v činžovním domě. Raskolnikov náhodou zjistil, že Lizaveta v určitou dobu nebude doma. Po pečlivých přípravách a plánech si půjčil od domovníka sekyru, šel k Aleně Lizavetě a když se snažila otevřít balíček v němž měla být další zástava, umlátil ji tupou stranou sekyry. Několik minut nato se vrátila její sestra Lizaveta. Aby jej neusvědčila, rozťal lebku i jí. Jen s velkým štěstím se mu podařilo nepozorovaně vyváznout s několika cetkami místo plánovaných tisíc. Lup schoval daleko od svého bydliště. Následkem stresu, strachu a nedostatečné výživy dostal horečku a několik dní blouznil. Jeho přítel Razumichin ( Dmitrij Prokofjič Vrazumichin), mu sehnal pomoc a staral se o něj. Krátce po probuzení za ním přišel Petr Petrovič Lužin, bohatý muž, který si měl vzít jeho sestru Duňu (Avdoťju Romanovnu). Raskolnikov jej vyhodil, neboť považoval Petra Lužina za bezcharakterního domýšlivého sobce. Sestře i matce řekl, ať se rozhodnou mezi ním a Lužinem, protože nechce, aby se Duňa za něj provdávala jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. K rozchodu opravdu došlo a do Duňy se zamiloval Razumichin. Raskolnikov se seznámil s Porfijem Petrovičem, neobyčejně bystrým policejním vyšetřovatelem. Po několika přátelských setkáních za ním Porfij přišel a mezi čtyřma očima jej označil jako vraha. Raskolnikov dlouho otálel s přiznáním svého činu tísněn strachem z neznáma spíše než vinou. Až silné pobídnutí prostitutky Soňy (Sofjy Semjonovny Marmeladové), do které se zamiloval, jej podnítilo k činu. Šel na komisařství a udal se. Byl odsouzen k 8 letům vyhnanství na Sibiři. Soňa tam odjela s ním. Pulcherija Raskolniková mezitím umřela, sestra Duňa se provdala za Razumichina. Sonina láska Raskolnikovovi pomohla dostat se ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítil výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal.

Raná, snad první komedie tohoto známého anglického dramatika; zdařilá, dramaticky a divácky efektní syntéza různých žánrů, slovesných a divadelních tradic, nastolujících tematiku vztahu zdání a skutečnosti, iluze a reality.
Zkrocení zlé ženy je uvedeno Předehrou o 2 scénách, v níž vznešený lord najde na polní cestě spícího opilce, kotláře Christophera Vykuka (Sly) a pro kratochvíli svou i svého služebnictva jej nechá odnést do paláce, převleče do krásných šatů, přivede mu manželku (přestrojené páže) a namluví mu, že jeho dosavadní minulost byla jen přelud šílenství, kterým trpěl, a nyní že je mocným velmožem. Kočovní herci, kteří právě dorazili, sehrají před Vykukem komedii o zkrocení zlé ženy, při níž kotlář ráčí pospávat a nedívat se“ a přeje si, aby už bylo po tom“: O ruku dcery padovského velmože Baptisty, krásné Blanky, která je vzorem všech ctností, soupeří několik nápadníků: Padované Gremio a Hortensio i právě přibylí mladík Lucenzio, syn mocného pisánského měšťana Vincenzia, jenž ho poslal studovat na Padovskou universitu, Baptista však nechce vdát Blanku dříve, nežli provdá svou prvorozenou, hubatou dceru Kateřinu. S tou se rozhodne oženit hodný, chytrý, i když trochu silácký šlechtic Petruccio, který se po smrti svého otce toulá světem a užívá života. V brilantní slovní půtce přemůže Kateřinin odpor a stanoví spolu s jejím otcem datum svatby. Na okázalou slavnost přijíždí Petruccio zmaškařen a odváží Kateřinu hned po obřadu na své venkovské sídlo. Po mnoha útrapách cesty a ústrcích, které snáší od svého manžela, jeho klaunovského sluhy Grumia i nevycválané čeledi, Kateřina pochopí, že vzdor a hněv nemají smysl. Dá za pravdu Petrucciovi ve všem (i v tom, že svítí měsíček místo sluníčka) a společně se vracejí k Baptistovi do Padovy. Zde mezitím Lucenzio – v převleku za učitele filosofie, gramatiky a poezie – získal Blančinu lásku a tajně se s ní oženil S pomocí převleků a záměn dalších postav (svého sluhy Trania a slušného staršího pána, který se vydává za otce) jedná Lucenzio s Baptistou o svatební smlouvě. Když se příchodem pravého otce, Vincenzia, vyřeší vzniklý zmatek, uzavřou tři novomanželé (Petruccio, Lucenzio a Hortensio, který se zatím oženil s vdovou) u hostiny sázku o to, která z manželek je nejposlušnější. Vyhrává Petruccio a Kateřina udílí Blance a Hortensiově vdovičce lekci ze správného chování k manželovi.
Zkrocení zlé ženy je psáno prózou a rýmovaným veršem.

Židovka z Toleda je román založený na historických událostech. Děj se odehrává ve středověkém Španělsku. Světem v té době hýbou křesťanské války – Židé, Křesťané a Muslimové.
Kastilský král don Alfonso prohraje na jihu Španělska bitvu se sultánem, a je nucen stáhnout se. Žid Jehuda Ibn Ezra ho přesvědčí, že pokud podepíše se sultánem příměří na minimálně osm let, přestěhuje se do Kastilie a zvedne jeho ekonomiku na úroveň ostatních států. Král se nechá celkem rychle přesvědčit a podepíše. Jehuda se přestěhuje i se svým synem a dcerou do Castilla v Toledu, sídla jeho předků, které mezitím ale vlastnili Castrové. Castrové byli vzpurní baroni, se kterými král nežil v příliš kladném vztahu, a navíc si stále dělali na Castillo nárok. Jehuda začal okamžitě s tím co slíbil, a dařilo se mu. Kastilská ekonomika začala vzkvétat. Zakládaly se manufaktury, pěstírny Bource Morušového, farmy s dobytkem a se skotem, a po krátkém čase začal pro krále razit i peníze s jeho podobiznou. Donutil i všechny samostatná hrabství, aby odváděli poplatky do královy pokladny, přestože je k tomu nic přímo nenutilo.
Král byl však mladý a měl horkou krev. Hned dostal pocit, že země je schopna utáhnout další válku proti kalifovi, a Jehudovi dalo mnoho práce přesvědčit ho, že tomu tak není. Jehudův syn, který se dostal do služby na královský hrad mezitím přijal křesťanskou víru, aby se mohl stát rytířem. Jehuda byl z toho dlouho mimo, ale nakonec syna zavrhl. Dál se staral o ekonomiku Kastilie. Vzpurní Castrové jako jediní odmítali platit králi poplatky, a navíc začali na protest rabovat Kastilská města. Král poslal do postižené oblasti vojenské oddíly, aby města chránili. Nešťastnou náhodou však jeden voják zabije jednoho z bratrů Castrových. Druhý bratr požádá o pomoc při pomstě svého bratra Alfonsova bratra, Aragonského krále. Ten čekal už dlouho na záminku, pod kterou by mohl vtrhnout do Kastilie. Naštěstí dostal dříve než vyrazil infarkt, a tak na trůn nastoupil jeho syn, který svého strýce Alfonsa naopak obdivoval. Alfonso ho hned pasoval na rytíře, ale jeho pýcha způsobila, že při rytířském slibu mu podstrčil obnovení slibu poddanosti Aragonie Kastilii.
Když si mladý král před kaplí uvědomil, co vlastně odpřísáhl, urazil se a odjel. Alfonsova žena, doňa Leonor s ním pak musela dlouho vyjednávat, než přijal omluvu. Pak obsadili muslimové Svaté město, a křesťané vyhlásili Svatou válku. Jehuda však krále přesvědčil, že stále ještě platí jeho příměří, které podepsal. Krále musel opět dlouho přesvědčovat, ale nakonec uspěl. Mnohá jednání se ale vedla i u Jehudy, a tam se král zamiloval do jeho dcery, doni Raquel. Nechal jí zrekonstruovat zámeček Galianu. Tam se sní pak velmi často scházel. Všichni mu to vyčítali, a židovku považovali za čarodějnici, posla od ďábla a podobně. Král to všechno ignoroval. I když se někdy nechal přesvědčit, že ji vyhodí, když přijel do Gilany, opět na všechno zapomněl a miloval se s ní. Pak mu zemřel jediný, nedávno narozený syn. Král v tom viděl trest za své pletky z židovkou, ale když ji přišel vyhodit, sdělila mu, že čeká dítě. Alfonso v tom viděl omluvu od boha, že to nemyslil tak krutě, když mu vzal syna. Dál se scházel s Raquel, a ostatní svět pomíjel.
Když se syn narodil, král se rozhodl, že vyrazí do boje, protože papež už nesnesitelně naléhal, proč v době Svaté války zachovává neutralitu, a narození syna považoval za boží znamení. Jelikož Však porušil příměří, které bylo ještě ve smluvené lhůtě osmi let, kalif si přivolal pomoc z Afriky. Alfonso stál proti mnohonásobné přesile, ale přesto se pustil do bitvy. Z několika desetitisíců rytířů mu zbyly necelé dvě stovky. Byl nucen stáhnout se zpět do Toleda. Tam mezitím jeho žena připravila vraždu jeho finančníka Jehudy, ale především Jehudovy dcery doni Raquel. Sama nic konkrétního neudělala, ani nic přímo nerozkázala, ale vydala nepřímé rozkazy, které postupně doštvaly lidi k jejich vraždě. Jehuda s tím tak trochu počítal, takže nejdříve svěřil svého novorozeného vnuka jistému důvěrnému příteli, komu, to neřekl ani Raquel. Král se nikdy nedozvěděl, kde jeho nemanželské dítě skončilo.
Sultán nakonec dobyl skoro celé Španělsko, a když už dlouho obléhal Toledo, došly mu zprávy o nepokojích na Afrických pobřežích. Alfonso to pochopil jako signál od boha a chtěl se mu vrhnout do zad. Jeho poradcům dalo mnoho práce přesvědčit ho, že na to nemá, a že by to bylo šílenství. Nakonec povolil, že zaplatí kalifovi odškodné a bude mu platit roční poplatky. Navíc se nechal přesvědčit, že podepíše mír na dalších dvanáct let.
Ekonomika jeho země, kterou Jehuda tak pracně pozvedl byla opět na dně. Věděl, že těch dvanáct let možná ani nebude stačit. Bylo mu čtyřicet let a byl už smířen s tím, že do další bitvy potáhne jako stařec, nebo že už bude jen přihlížet.

Knížka Žert vypráví o tom, jak nevinný vtip může mít v totalitním režimu nedozírné následky, ztrátu všeho, co jsme měli. Knížka začíná návratem Ludvíka Jána do svého rodného městečka na Moravě, které mu díky dlouhé separaci již nic neříká. Veškeré emoce, láska k rodnému městu, vzpomínky jsou zapomenuty. Teprve později se seznamujeme s jeho charakterem a příkořími, kterými musel projít. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou.
Jednoho dne přijde za Ludvíkem Jánem redaktorka z rozhlasové stanice, aby s ním jako s vědeckým pracovníkem nahrála rozhovor. Po té, co se představí jako Helena Zemánková, manželka profesora přednášejícího marxismus na univerzitě, dojde mu, že je to manželka jeho bývalého spolužáka a jednoho z čelních lidí, kteří zapříčinili jeho utrpení. Vypráví o lásce, kterou měl na univerzitě, o Markétce. Ta byla nedobytná, ale ideologicky velice agilní. Strana, komunismus byl pro ní vším, více než jejím vlastním životem. Odmítala chtíč, zajímala se jen o ideologii. Jednou Ludvíkovi řekla, že má pro něj překvapení. Hádal, že snad její rodiče odjeli a tak budou moci býti společně na chatě, kterou si Ludvík půjčil na týden od svého kamaráda. Tím překvapením však bylo, že Markéta měla jet na přednášky o marxismu. On neskrýval své zklamání a ona jej považovala za krutého a sobeckého, bez cítění pro stranu, národ a politické myšlení. Jeho přístup k těmto věcem byl spíše odmítavý. Nebyl žádným hrdinou, který by se proti dění bouřil, ale rozhodně ho nechtěl podporovat, ani se přetvářet.
Z přednášek mu napsala pohled, který byl velice politicky laděn. On aby, ukázal svůj nezájem a jako žert odepsal jí také pohled přibližně následujícího znění: „Optimismus je opiem lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij …“. Tento text jasně vypovídá, jaký byl Ludvíkův pohled na socialismus. Markéta však tuto pohlednici jako žert nebrala a odevzdala ji stranickým kolegům. Ludvík byl prověřován, vyslýchán a podezírán ze spiknutí. Nejdříve byl zbaven funkce ve svazu studentů na univerzitě a posléze hlavně díky svému domnělému kamarádovi Zemánkovi vyloučen z KSČ a univerzity. Zajímavé bylo hlasování o jeho vyloučení, na kterém se všichni shodli a to především z obav, co by mohlo být, pokud by byli proti.
Když se Markéty ptal, proč pohled předala, řekla mu, že Strana má právo vědět všechno, a že by se to stejně jednou dozvěděla. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí, i když jí k tomu Zemánek nabádal. Když ale zjistila, že Ludvíkovy politické názory a aktivita není taková, jakou považovala za adekvátní, tak se s ním rozešla.
Protože byl vyloučen z fakulty a byl údajným nepřítelem strany, musel nastoupit na vojnu k „pétépákům“. Tam se seznámil s mnoha charakterově rozličnými lidmi, které pojal za své kamarády. Zmiňme například Jindřicha, který neustále posílal manifesty Stalinovi a Trumanovi; Matloch uměl nádherně zpívat a nadávat, nebo takový Čeněk, který studoval na výtvarné škole, kde za své kubistické dílo byl vyloučen. Vedle těchto byl u pétépáků také syn údajného špióna. Ten věřil v ideály komunismu, byl členem Strany, ale jakožto synovi údajného kolaboranta mu nikdo nevěřil. Poslal stížnost, že zde nejsou vychováváni, ale trýzněni. Domníval se, že to celou situaci vylepší. Jeho dopis však neměl předpokládaný úspěch, ba naopak. Byl vyloučen z KSČ, což považoval za osobní prohru. Proto se také otrávil léky. Celý tento děj jen nastiňuje tehdejší skutečnost v pravém světle a utrpení, které museli neloajální lidé během totalitního režimu prožívat. Po kruté a úmorné dvouleté vojně byl přinucen nastoupit do dolů.
Ludvík se rozhovoru s redaktorkou takřka neúčastní a počne s ní navazovat kontakt. Klaní se jejímu mladému vzhledu a kráse, ne však z opravdové náklonnosti, ale z důvodu pomsty kamarádovi, který ho kdysi zradil. Od svého evangelického přítele si půjčí byt v rodném městě. Ten ho zrazuje od pomsty, která nic neřeší a jen ze života dělá peklo na Zemi. Ludvík se však nenechá od svého plánu odradit. Sejde se s Helenou, která se mu svěřuje o své lásce k lidovému prostředí. Vypráví, jak se seznámila se svým mužem na manifestaci. Vypráví o jeho životě, především o působení ve folklórním souboru ap. Pod vlivem alkoholu se odeberou do půjčeného bytu, kde se s ní Ludvík vyspí. Takto si Ludvík představoval svoji pomstu na jejím muži a měl ze svého činu radost.. Záhy se však dozvídá, že ona se svým manželem již 3 roky nežije. Helena se domnívá, že ji Ludvík miluje stejně, jako ona jeho.
S bývalým spolužákem Zemánkem se Ludvík o něco později sejde na folklorních slavnostech. Chová se jakoby se nic nestalo, jakoby byli kamarádi. Ludvík na tuto hru přistoupí, i když s ní vnitřně nesouhlasí. Helena vše o vztahu k Ludvíkovi už svému manželovi řekla. On Ludvíkovi jen popřeje mnoho štěstí, protože již má o mnoho mladší přítelkyni. Helena se chce vzdát Jindry, který se o ni již dlouho uchází. Když však zjistí, že ji Ludvík nemiluje, snaží se otrávit prášky, ale místo toho sní omylem jen projímadlo. Jindra se chce Ludvíkovi pomstít, ale to se mu nepovede. Ludvík si nechtě všechen svůj vztek a nenávist vylije na něm, na nevinném.
Ludvík společně se svým kamarádem, který založil folklórní skupinu, hraje na zábavě. Nikdo však jejich hudbě nevěnuje pozornost, což v nich vyvolává negativní pocity. Ludvík jen cítí, že je opět mezi svými, mezi těmi, od nichž byl kdysi násilně vytrhnut.
Je zbytečné dodávat, že Milan Kundera bravurně zachytil dění tehdejší doby; neštěstí, ke kterému se člověk může dostat i díky pouhému vtipu. Otázkou je, zda totéž by se mohlo stát v demokratické zemi. Odpověď je ne, proto také nebylo toto dílo tehdejším režimem přijato.

V této knize slavný chlapecký klub pátrá ve staré čtvrti Stínadel po „ježkovi v kleci“, hříčce-symbolu, o němž vlastně nikdo nic neví, ale všichni ho chtějí. Rychlé šípy objeví, že Ježek ukrývá plán převratného vynálezu mrtvého učedníka Jana Tleskače. O hlavolam se ovšem zajímá i soupeřící chlapecká organizace Vontů. Zkrátka záhad kolem nenápadné hračky je bohatě, chlapci Rychlých šípů jsou často ve vážném ohrožení, zasáhnou přitom i do víru událostí mezi Vonty a nepřímo ovlivní rozpad jejich moci. Zdá se, že „ježek v kleci“ je nenávratně ztracen, ale není všem dnům konec…

Kniha obsahuje povídky: V zámku a podzámčí, Chudí lidé, Dobrý člověk, Chýše pod horami. Děj této povídky se odehrává na Nymbursku, ale spisovatelka do ní umístila i sociální poměry z jiných oblastí. Na zámku vládne velký shon a ruch, neboť má přijet hraběnka Skočdopolová. Ve skutečnosti není urozená hraběnka, ale za peníze si mohla tento titul koupit. Myslí si, že vychází vstříc lidu, který žije v podzámčí, ale ve skutečnosti nahrává jen sobě a druhým jejich život jen ztěžuje. Na zámku se žije ve velkém přepychu a bohatství, v podzámčí, vedle zámožných pánů příslušníci chudiny živoří v temných těsných komorách. K chudině patří i vdova Karásková, jejíž muž spadl z lešení a zabil se. Zůstali jí dvě děti, v nichž hledala svou útěchu. Šestiletý Vojta a jednoroční Josífek. Vdova nechce být závislá na pánech a odchází przč. Josífek brzy umírá na choleru a jeho matka se po jeho smrti zhroutila. Vojta našel příbytek u Sýkory, kde matka později zemřela. Vojta u nich zůstává, neboť ho přijali jako vlastního syna. Také do zámku se donesla zvěst o choleře. Hraběnka těžce onemocněla. Velmi často ji navštěvuje lékař, který ji léčí a zároveň vysvětluje příčiny této nemoci a jejího šíření. Hraběnka slibuje, že se postará o lepší život svých poddaných. Jakmile se však cítí lépe, na své sliby zapomíná. Velkým trnem v oku jsou hraběnce Klárka a Kalina, neboť pán na ně velmi drží. Jejím největším rozmarem je psík Jolínek, který je chován jako ve vatě. Jednou v zahradě honil Jolínka vzteklý pes. Vojta Jolínka chytil a nesl ho ukázat Sýkorům. Zatím se strhla po Jolínkovi velká sháňka, a když jej Vojta donesl, dostal v zámku místo hlídat pejska. Na doporučení lékaře odjíždí celá rodina do slunné Itálie, kde se hodlají usadit na delší dobu. To proto, aby se hraběnka vyléčila. Vojta zatím hodně četl a studoval, protože se chtěl stát dobrým lékařem. Chtěl hodně znát a pomáhat lidem v jejich těžkém životě. Zůstal věrný svým rodičům, chodíval s Jolínkem na hřbitov, kde se modli a děkoval lidem, že se postarali o jeho dobro. Také rodina krejčího se odstěhovala na zámek a paní Sýkorová dostala místo klíčnice. Kalina dostal místo pojezdného a oženil se s Klárkou. Než paní odjela, určila částku, která se měla vydávat na Vojtěchova studia, s pánem položili základní listinu k založení opatrovny pro malé děti a nemocnici. Z hraběnky se stala dobrá lidumilná paní.

V tomto vědecko – fantastickém románu píše Verne o vynálezci Thomasi Richu, který vynalezl bleskomet. Už však svůj rozum neovládal a stával se šílencem. Jeho ošetřovatel Gaydon se jmenoval pravým jménem Simon Hart. Hrabě ď Artigas měl zájem o bleskomet. Byl to však vůdce pirátů. Piráti unesli vynálezce i jeho ošetřovatele. Uvěznili je v nitru vyhaslé sopky Back Cupu. Simon Hart poslal v soudku dopis, v němž píše o místu, kde se nacházejí. Za několik dní přijela ponorka a snaží se je zachránit. Avšak v tuto chvíli se zrovna vrací ponorka pirátů.Zničili ponorku, zachránili jen Thomase Rocha a ošetřovatele. Zanedlouho se objeví lodě a piráti používají proti lodím bleskomet, jež řídí Thomas Roch. Bleskometem už byla potopena jedna loď. Avšak druhá loď vyvěsila vlajku jeho vlasti – Francie. Thomas nemůže vystřelit na vlajku své vlasti. Uteče dovnitř sopky a za chvíli se ozve výbuch. Sopka byla bleskometem zničena. Jediný Simon Hart přežil katastrofu.

V tomto díle Autor poukazuje na rozdílné společenské vrstvy – na svět chudých a svět bohatých.
Humornou až parodickou formou zaplétá oba dva světy do sebe a pomocí lásky dvou mladých lidí ukazuje, že nejen bohatstvím, je člověk ve svém životě spokojený. Příběh začíná zásnubami dcery a syna majitelů dvou konkurenčních podniků na čokoládu. Rodiče se rozhodli pro spojení dvou továren a jako záminku použili zásnuby svých ratolestí. Ti ovšem přistupují k zásnubám velmi sporadicky a i nadále žijí každý svůj vlastní život. Syn továrníka Vilíma, Alík, si libuje ve svém klidném a lenošivém životě a dcera majitelky konkurenčního podniku, slečna Štěpánová, naopak hýří návštěvami zábávních podniků. Paní Štěpánová se těší, že si odpočine od náročné práce, řízení podniku, a začne se věnovat dobročinným účelům, což ji dělá velmi dobře, neboť ji to zviditelňuje na veřejnosti. Na opačném konci sociálního světa stojí rodina Peštova. Oba rodiče i dospívající dcera jsou bez práce. Starý Pešta, trpící revmatismem, chodí do ulic a snaží se nalákat bohaté lidi na svůj špatný zdravotní stav. Jednou se mu poštěstí obelstít procházející se oba majitele společností na čokoládu. Ti ho dovedou domů a když paní Štěpánová uvidí bídu, kterou zatím stará Peštová na- aranžovala podle románového příběhu, slituje se a nabídne Peštům finanční pomoc. Se starými rodiči se procházel také Alík, syn Vilímův. Při návštěvě u Peštů spatří Zuzanu, Peštovu dceru, do které se zamiluje. Začíná ji navštěvovat a ukazuje ji život vyšších sociálních vrstev. Alík nabídne Zuzaně práci sekretářky ve svém úřadu. Ta ovšem zpočátku nemá co na práci, neboť Alík nebyl zvyklý pracovat. Po čase začne vést učitnictví a částečně tím zajišťuje chod pod- niku. Nalezne však oznámení o zásnubách a odchází od Alíka. Vytýká mu jeho nerozhodnost a lenost. Alík se snaží o zlepšení svých vlastností, což se mu daří velmi pomalu. Brzy se vztah mezi Zuzkou a Alíkem opět urovná. Překážkou je nyní otec Alíka, který nepřeje jejich lásce. Alík ho proto opouští a spolu s Peštovými otevírají mlékařský krámek, což je životní sen staré Peštové. Obchody jdou velmi slušně a otec slyší na tento podnik jen samou chválu. Nedá mu to a navštíví podnik svého syna. Chovají se k sobě jako cizí k cizímu. Alíkův otec si však po sléze svou zarputilost uvědomuje, navštěvuje syna a dává mu požehnání ke vztahu jeho syna a Zuzky Peštové.

Jan van Toch – objevitel mloků
Andrias Scheuchzer – mlok obecný
C. H. Bondy – miliardář a předseda společnosti Meal
Jednoho památného dne zakotvila u ostrůvku Tana Masa holandská loď Kondong Bandong. Kapitán van Toch vystoupil na břeh, aby projednal s míšeneckým správcem některé obchodní věci, hlavně obchod s perlami. Dozví se, že mušle jsou pouze v Devil Bay, ale tam se žádný Batak nepotopí, protože tam jsou Tapa, mořští čerty, jak jim říkají, mají z nich strach.
Kapitán navštívil vesnici Bataků /domorodci/ a požádal náčelníka o několik silných chlapíků, kteří by šli s ním na lov. Náčelník řekl, že celá vesnice půjde na lov s Tuanem kapitánem kamkoli. Když se dozvěděli, že by šli do Devil Bay, odmítli. Nakonec se kapitánovi podařilo pomocí starého zapalovače /dal ho náčelníkovi/ přemluvit je.
Ráno vyplul kapitán se dvěmi singalskými lovci perel. Ti, když viděli Topa, kteří hlídali perly, odmítli se potápět. Od toho dne se datuje podivné chování kapitána. Den co den od- plouval do zátoky a rozmlouval tam s mloky. Pak náhle Kondong Bondong odplula.
V Amsterodamu odevzdal kapitán úlovek perel a požádal o roční dovolenou. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal, lovce žraloků Dajaka – divocha z Bornea, jež měl přezdívku Shark, a kterého si najímali turisté pro jeho zabíjení postaru, ozbrojen pouze dlouhým nožem. Shark začal učit mloky, jak zabít žraloka a kapitán pozoroval mloky při práci a zábavě, stavbě vlnolamů a rituálních tancích. Začal je postupně učit růným praktickým věcem, např. práci s nožem. Mloci byli velmi chápaví.
Kapitán odcestoval do Evropy, aby pomocí vlivných a majetných lidí realizoval svůj plán na využití mloků. Setká se s Bondym a poví mu o Tapa – boys a o tom, že by se dali převést k jiným ostrovům, kde by hledali perly, a oni by jim za to dali harpuny proti žralokům. Dalšími lidmi, kteří se s mloky setkali, byl Abbe Loeb, syn filmového magnáta a začínající hvězdička, Miss Lily Valley. Ta se vylekala, ale zjistila, že jí přinesli perly. Byl podle toho natočen film, že ji unesou tritoni, mořští bohové, že se stane jejich královnou, zamiluje se do ní rybář … Film měl velkou publicitu i v tisku.
Učený Salamander Andrias Scheuchzer, mlok ze ZOO, kterého naučil číst a mluvit Greggs, který uklízel jeho klec, byl podroben výslechu věhlasných učenců.
Kapitán zemřel a Bondy zjišťuje, že mloci by se mohli přemnožit. Zakládá jednu z největších hospodářských organizací, Mločí syndikát. Mloci jsou levná pracovní síla. Prodávají se podle výkonosti – rozděleni do čtyř skupin skupin. Díky panu Povondrymu, vrátnému u Bondyho, máme dnes ucelený obraz o událostech, které následovaly. Mloci začali používat zbraně, které měli k obraně proti žralokům, i na lidi. Proto musely být osady na Kokosových ostrovech zničeny křizníkem Fireball. I přes to se dále obchod s mloky rozvíjel a dokonce studovali a měli vlastní módu. Další konflikt byl v Normandii, kde mlok chodil na jablka a ručním granátem zabil tři chlapce i sebe /oni po něm házeli kameny/. V kanálu Kolona se setkali britští mloci s francouzskými salamandry a nedorozumění řešili ručními granáty a torpédy. Díky tomu byla řada podmořských explozí. Státy se nakonec dohodli na 5 kilometrovém neutrálním pásmu. Další problémy byly díky německému badateli dr. Hansu Thüringovi, který rozdělil mloky do ras. Dalším neštěstím byl výbuch a zatopení 11. 11. v 1 hod. ráno New Orleansu s mnoha lidskými oběťmi. Další zemětřesení na celém světě 20. 11. mloci se omluvili, ale musí rozšířit moře /s lidmi zvětšovali pevninu/. Vyvolají válku. Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou, neboť žádného mločího státu, žádné uznané mločí vlády nebylo. První stát, který se octl ve válečném stavu s mloky, byla Velká Británie a během šesti neděl ztratila čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže. Miniaturní mločí ponorky systematicky vyhledávaly a ničily pýchu britského impéria. Po několika týdnech se na britských ostrovech projevil zoufalý nedostatek potravin. Vůdce konzervativní strany pro- hlásil v parlamentu: Přineseme všechny, i ty největší oběti, ale britské cti se nevzdáme! Válečné loďstvo bylo vyřazeno, takže vojenské operace proti mlokům se konaly pouze na souši a ze vzduchu. Střelba z pušek a kulometů jim však nenadělal větších ztrát. Mloci bombardovali z podmořských děl britské přístavy a obrátili je na hromadu sutin. Armádní velení učinilo pokus otrávit salamandry jedy, vylévanými do ústí Temže a některých mořských zátok. Mloci vypustili odvetou po celém anglickém pobřeží závoj válečných plynů. Britská vláda prohlásila v parlamentu, že s mloky i nadále vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zákoky Wash a Lynn Deep byli evakuováni. Odešly většinou jen ženy a děti. Muži odmítli opustit svou půdu. Přesně minutu po uplynutí třídenního příměří vypálil Poyal North Lancashire regiment šrapnel do temných mořských hlubin, hraje k tomu Plukovní pochod Červená Růže. Hned nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem. Ztráty byly obrovské. Několik neděl nato se sešla ve Vaduzu konference všech zúčastněných států s mloky. Chief Salamander vyslal delegaci, složenou výhradně z … lidí! Mloky zde zastupovali : profesor Van Dott z Haagu, advokát Rosso Castelli z Paříže, dr. Manoel Carvelho z Lisabonu. Nakonec byla za účasti čtyř velmocí dohoda podepsána. Státy se dohodly podstoupit mločí říši některá evropská území.
Pan Povondra, vrátný u milionáře Bondyho, nyní důchodce, čte po letech se synem novi- ny … Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa …! Kdepak, na mloky ani Němec nestačí .. !! Dohadují se, jestli by mohli přijít až do Čech třeba po Labi a potom dál, podle Vtavy do Prahy. Pan Povondra říká, že je báječná výhoda, že nemáme žádné mořské břehy a navíc jsme neutrální, tak že na nás nemůžou, ale najednou jeho syn Frantík vidí jednoho ve Vltavě pod Karlovým mostem. Nejdříve si myslí, že je to sumec, ale otec mu to řekne. Vyčítá si, že neměl tenkrát k panu Bondrymu toho kapitána pouštět, že to vlasně všechno zavinil a přeje si, aby mu to děti odpustily. Autor a jeho vnitřní hlas. „Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?… Neptej se mne, co já chci! Myslíš, že z mé vůle přichází konec světa? Říkal jsem, nedávejte mlokům zbraně! Zastavte ten ohavný kšeft … A vidíš, jak to dopadlo! … A není ti lidstva líto? … Počkej, pomalu! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo! Lidé budou pracovat dál jako teď, budou mít jen jiné pány! Zkrátka budou sloužit mlokům … A ještě ti něco řeknu! Víš, kdo ještě teď, když je polovina Evropy pod vodou, dodává mlokům třaskaviny a podporuje tak totální rozmetání světá? Kdo financuje tenhle konec lidské civilizace? … Vím, státy, továrny, banky. Zas jenom lidé!… A víš, jak to nakonec s mloky dopadne? Jedni bydlí na východním břehu, jedni na západním. Začnou se navzájem potírat … A nakonec dojde k válce! Ve jménu kultury a práva, ve jménu pravého mloctví, ve jménu národní slávy a velikosti! A to je konec !! Mloci vyhynou !!! … A co lidé? … Ach pravda, lidé! Ti se pomalu vrátí z hor na břehy toho, co zůstalo z jejich domovů. Pevniny zas pomalu porostou nánosem řek, moře zvolna krok za krokem ustoupí a všechno bude jako dřív. Jen moře bude ještě dlouho smrdět rozkladem mloků … Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal bůh za hříchy lidí, bude se bájit o potopených kolébkách lidské kultury: třeba o nějáké Anglii nebo Francii, nebo … A potom? … A potom? …. Dál už to nevím!“
V době vzestupu mezinárodního fašismu se Čapkova idealizace tzv. malého člověka a ne- nápadných hodnot života stala východiskem humanistického odporu k hrozbě války. Je to alegorie fašismu, utopický román. Polidštění mloci, obdoba robotů = hrozba lidstva, zneužitelné mechanické bytosti. V podtextu je přítomná naděje – spočívá v odvaze podívat se pravdě tváří v tvář. Právě v souvislosti s dílem Válka s Mloky Karel Čapek řekl, že „literatura, která se nestará o skutečnosti, o to, co se opravdu děje se světem… není můj případ.“