Obsahy knih

– kniha ohlasových básní Čelakovského, navazující na českou lidovou slovesnost. Odlišná od Ohlasů písní ruských hlavně náměty – v ruských bývají často hrdinové a nadsazené bohatýrské písně, ale pro české jsou mnohem typičtější balady, v básních spíše vítězí chytrost a prohnanost malého českého človíčka než statečnost a hrubá síla. Také ve struktuře básní se Čelakovský motivoval lidovou tvorbou.

– Čelakovský zde vyjádřil ráz českého lidového života, obraz venkovského lidu z konce let třicátých

– vychází po deseti letech po Ohlasu písní ruských

– na rozdíl od Ohlasu písní Ruských se zde nevyskytují písně hrdinské

– časté jsou písně satirické, výsměšné a popěvky, mířící hlavně na vrchnost a maloměšťáka

Toman a lesní panna

Toman chce jet na koni za svou dívkou. Jeho sestra ho varuje, aby nejezdil lesem. Toman ji poslechne, ale když dojede k myslivně (obydlí své dívky), uvidí tam v blízkosti stát nově postavený dům. Nahlédne oknem dovnitř a vidí, že tam otec jeho dívky domlouvá svatbu. Dívka vypadá šťastně a zamilovaně. Když uvidí Tomana za oknem, nechá mu vzkázat, že už ho nemá ráda a vezme si jiného. Toman nechává koni volnost a vydává se na známou cestu lesem. Dostává se mu do cesty lesní panna na jelenu a říká mu, aby na dívku zapomněl. Omámený Toman podléhá lákání lesní panny, která mu slibovala, že bude šťastný, když s ní pojede. Ráno se kůň vrací domů sám a sestra oplakává bratrovu smrt.

Pražská

Ironický výsměch chudým, kteří se nechávají oslavovat jako velmi bohatí lidé, ale jsou tím jen pro smích.

Prokop Holý

Bratranec Prokopa Holého byl uvězněn i se svou družinou Sezimou Biskupským. Jeho bratranec vojevůdce čeká na zprávy o nich. Prokop si podle Sezimova vzkazu jel pro bratrance. Před Kamenicí však uvidí hlavu svého bratrance napíchnutou na kůlu a tělo zamotané do kola. Tělo pohřbili. Prokop si s sebou z popraviště vzal krvavý kůl.Dvě nedělě před rozhodujícím úderem obléhá Kamenici. Ze špice kůlu si nechal Prokop lít střelu. Tou byl druhý den zasažen Sezima, když pozoroval útok z hradeb. Sezimovo vojsko podléhá Prokopovým husitům. Pro výstrahu udělá Prokop se Sezimovým tělem to samé, co on udělal jeho bratranci. Za zpěvu písně Ktož jsú boží bojoníci husité pokračují dále na Roudnici.

Dárek z pouti

Jako dárek ze svaté poutě přinesla dívka svému chlapci srdíčko z marcipánu. Chlapec má radost. Chce si srdíčko polepit pozlátkem a nosit jej za kloboukem jako památku.

Cikánova píšťala

Objevuje se zde politický jinotaj – cikánova píšťala dokázala vyhnat z domu šváby a myši – kdyby otec odkázal píšťalku svým dětem, mohly se mít dobře = kdyby se náš národ uměl bránit proti nadvládě, měl by “panský” život – žil by v blahobytu.

Sňatek

I přesto, že se dívka modlila za uzdravení svého milého, zemřel. Po pohřbu slyšela v noci hlas milého. Zanedlouho po něm zemřela i ona, ale žalem. Nyní leží spolu v jednom hrobě.

Dárek z lásky

Děvčátko ztratilo na lávce přes potok nejmenší dárek – korálky. Jsou nenahraditelné, protože byly darované z lásky.

Pocestný

Život chudých je jako život pocestných. Stále jdou blátem, přes hory, jeden smutek střídá jiný. Páni se vedou na voze v suchu. Jedinou spravedlností je smrt.

,, Až na své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem”

Svatební den

-podle národní pověsti

Ludmila slaví svatbu. Je dcerou rytíře Žicha z hradu Střely (blízko Strakonic). Ovčák, myslivec a rybář jí nesou dary. Dívka uvažuje o tom, že by se ráda zřekla šlechtického stavu, kdyby měla mladého ženicha jako jsou tito tři muži. Po svatebním veselí si ji ženich odváží do svého hradu. Cestou však nezvládne koně a kočár a zřítí se z vysoké skály do řeky. Tři gratulanti litují života krásné dívky.

Poslední vůle

-žertovná báseň

Autor se vysmívá Janu Nejedlému (Jankovi – kterému vysmívali autorovi současníci, jako představiteli jazykového a literárního zpátečnictví), který nosí paruku s copem. Ptá se Janka, komu odkáže po smrti svůj cop. Janek však chce, aby cop byl postaven na jeho hrobě jako stráž.(v době Čelakovského byl cop již přežitek)

Český sedlák

Autor se vysmívá vychytralosti českého sedláka, který běduje před pány nad svou nouzí, ale za vraty si výská.

Krásná Kordula

Ironický popis krásy dívky Korduly – má bradu na tři facky…prstíčky odulé jak dvě cibule.

Vrchní z Kozlova

Do Rousova přijel vrchní na křtiny. Poznal zde pannu Hejduli. Na cestě domů se kočár převrátil. Vrchní uvízl v bahně a hubená nevěsta mu uplavala.

Kalendár a ne farár (slovensky)

Farář káže lidu, aby pamatovali na smrt. Chlapec mu odpovídá, že se drží raději kalendáře. Nejdříve bude masopust, potom teprve půst. Na memento je ještě času dost.

Základním rysem a hodnotou Slezských písní je jejich realismus, pravdivé zobrazení života ve Slezsku. Básník cítí zájmy lidu jako své vlastní. Svůj osud spojuje s osudem lidu (Ostrava, Kdo na moje místo, Ty a já). Hovoří o sobě jako o horníkovi, jako o jednom ze 70000. Tato sbírka je celkově laděna proti české buržoazii. To je dobře vidět třeba na básni Praga caput regni nebo Den Palackého. Stále se zde opakuje několik námětů : úmorná robota v dolech, důlní katastrofy, ženy prosící u pánů o chléb, hladové děti, alkohol. V některých básních se projevuje nenávist lidu, představa revoluce – Ostrava, Pětvald 1., Dvě dědiny.

Bezruč vytvořil celou řadu básnických typů. Především je to horník, který zachycuje všechny podstatné znaky hornického života. Nejcitlivěji ukázal bídu a utrpení lidu na osudech slezských dívek a žen (Zem pod horami, Koniklec, Návrat, Žermanice, Pětvald 2, Maryčka Magdónova). Často se objevují nepřátelé lidu – němečtí kapitalisté a hlavně habsburský arcivévoda Fridrich – Markýz Géro zde prezentován jako tyran (Osud, Markýz Gero). Objevují se i postavy Židů, většinou líčeny negativně. Bezručův odmítavý vztah k nim není dán rasovou nenávistí. Je určen třídním zařazením Židů ve Slezsku – většinou jde o majitele kořalen a lichvářů, kteří přišli z ciziny do beskydských vesnic a dovedli se v krátké době obohatit na účet lidu (Pár nobile, Kdo na moje místo). Je zde však i postava chudého Žida v básni Papírový Mojšl. Ve sbírce se také několikrát opakuje problém odrodilství (Střebovský mlýn, Bernard Žár). V několika Slezských písních je obsažena milostná lyrika (Návrat, Labutinka, Jen jedenkrát).

Jazyk Slezských písní je prostoupen kulturně-historickými termíny i latinskými slovy, vedle toho zahrnuje i slova nářeční (řondit – mluvit, osmerka – sedmikráska, piznout – udeřit,večerek – netopýr), která slouží k dokonalejší charakteristice postav. Některé Bezručovy básně byly také zhudebněny.

OSTRAVA: Je reakcí na hornickou stávku. Bezruč zde vyjádřil svůj protest proti cizáckým majitelům dolů. Vžil se do osudu ostravského havíře, mluví jeho ústy.

Tato básnická skladba se odehrává v r.1300 a pojednává o putování autora třemi záhrobními říšemi – Peklem, Očistcem a Rájem. Na Danta bloudícího v lese útočí tři šelmy (symboly smyslnosti, pýchy a lakomství ), které mu brání vystoupit na sluneční vrch. Najednou před ním stojí jeho nejoblíbenější básník Vergilius. Zaháni šelmy a nabízí mu jediné východisko: sestup do pekel a stoupání očistcem k ráji. Dante nemá jinou cestu, musí jít strmou cestou za Vergiliem jestliže nechce zemřít. Má se přesvědčit, že peklo opravdu existuje. Je pod severní polokoulí se Země a hloubí se do středu zeměkoule v podobě obrovského kráteru.

Peklo
Dante se zde setkává a promlouvá s přáteli i odpůrci, vladaři i filozofy. Ti jsou trestáni podle velikosti viny v devíti stupňovitých kruzích, v nichž jsou duše odsouzeny podle povahy svých hříchů – čím blíže ke středu, tím horší provinění. Jsou to kruhy pro nepokřtěné ( LIMBUS ), smyslné, požitkáře, lakomce a rozhazovače, hněvivé, kacíře a nevěřící, násilníky, lstivce a podvodníky, zrádce – např. požitkáři jsou týráni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. Na dně je sídlo Lucifera.

Očistec
– je ostrov s horou uprostřed oceánu. Dante prochází předočistcem (1. pásmo), pak 7 pásmy očistce (odpovídají 7 hlavním hříchům – pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost, smilstvo) – v jednotlivých pásmech provinilci snášejí tresty s nadějí na odpuštění. V 9. pásmu (rajský les) na Danta čeká Beatrice.

BEATRICE − V roce 1274 se devítiletý Dante na dětské slavnosti seznámil s o rok mladší dívkou, do které se zamiloval na celý život. Ve dvanácti letech je však zasnouben s Gemmou, dcerou Manneta dei Donati. Kdy bylo manželství uzavřeno není známo a sám Dante se o své ženě, ani dětech které spolu měli nikde nezmiňuje. V roce 1290 se dovídá o smrti Beatrice a je touto zprávou, jak tvrdí, zdrcen.

Celá cesta očistcem i peklem trvala šest dní a teprve sedmý den Dante vstoupil do ráje.

Ráj
9 blažených sfér zasvěcených příslušným nebeským tělesům (Luna, Měsíc, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn, Stálicemi a Křišťálovým nebem. Nad nimi je sídlo Boha – Empyreum.

Nejslavnější dílo rané italské renesance, vrcholné autorovo dílo, které vzniklo v době Dantova vyhnanství za politickou činnost ve Florencii. Duchovní epos (námět z bible) s množstvím postav: z antického starověku mytologického i historického (Orfeus, Homér, Odyseus, Sokratés, Alexandr Veliký, Ovidius aj.), z bible (Kain, Mojžíš, Ezau, Jan Křtitel, archanděl Gabriel, Satan aj.), křesťanské osobnosti světců (sv. Bernard, sv. František, Tomáš Akvinský aj.). Dantovi současníci (zmínka o Přemyslu Otakarovi II. a Václavu II. ). Struktura skladby je založena na principu triády (3 části díla o 33 zpěvech, 3 šelmy, strofická tercína = 3veršová strofa s rýmem aba, bcb, cdc, ded atd.) Označení „komedie“ má dílo podle středověké poetiky. Dílo končí spásou, ne zatracením duše. Přívlastek „božská“ dostala od Boccaccia.

Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky.

I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má „enem tu chajdu nad hlavó“, a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal – „chytré nad chytrého“ – s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. ( Vávra : Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. Lízal jedovatě : No, a šest nechceš ? ) Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen “ žebrota žebrácká „.

II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když „živó móco se brání“. Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazujr ctít rodiče – jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem.

III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit … Vávrovi Francek do očí poví : “ U mléna jsem byl … Já budó za tvó ženó chodit … “ – I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá – a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal : “ Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě. “

IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra : “ Nešťastná su, ale špatná nebudu. “ Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce – a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak : “ Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl. “ Vsype mu do kávy otrušík. “ Sám temu chtěl. “ („Děvčico neščastná – tys ně otrávila ?! “ Vávrova dutě : “ Otrávila. “ – Opona spadne ).

Burcující tragiku zmařených osudů a životů vyvažuje neobyčejná pestrost a barvitost prostředí na rozmezí Hané a Moravského Slovácka s početnými písněmi na scéně i mimo ni, s hudbou, zářivými kroji, nářečím, celým průvodem rekrutů i družic. Bratři Alois i Vilém v úsilí o co největší životní pravdivost opatřili hru zevrubnými scénografickými i režijními pokyny i notovým materiálem a osobně se podíleli na přípravě slavné premiéry v Národním divadle.

Ve své divadelní hře chtějí autoři zobrazit chamtivost a touhu lidí po penězích. V touze po majetku ničí štěstí jiných, svým dětem brání ve štěstí. Brání jim vzít si ty, které mají rádi, a nutí je ke sňatku s lidmi, kteří oplývají penězi a majetkem.

Maryša je dcera bohatého sedláka Lízala. Miluje chudého Francka. Rodiče jí v této lásce brání, neboť pro ni chystají lepšího ženicha. Francek je odveden na vojnu. Maryšu nutí rodiče ke sňatku s mlynářem Vávrou, otcem tří dětí, který slibuje, že se o ni dobře postará. Jde mu hlavně o peníze, které dostane Maryša věnem, aby mohl zaplatit své dluhy. Maryša si Vávru musela vzít, i když všichni věděli, jak je surový a že svou první ženu utýral k smrti. Její manželství je velmi nešťastné. Vávra se začíná opíjet, nestará se o rodinu a soudí se se starým Lízalem o Maryšino věno. Lízal si konečně uvědomuje, za koho svou dceru provdal a odmítne mu peníze dát. Když se Francek vrátil z vojny, rozvrat mezi Vávrovými se ještě prohloubil. Francek chodí za Maryšou a žádá ji, aby s ním odešla do Brna. Maryša odmítne. Říká, že i když rodičům nikdy neodpustí to, že ji nutili ke sňatku s Vávrou, takovou hanbu, že jim přece jen neudělá. V rozčilení a opilosti chce Vávra Francka zabít, ale Maryša mu v tom zabrání. Ráno Vávra už po několikáté lituje svého chování a slibuje, že se polepší. Avšak Maryša mu už nevěří a ve chvíli zoufalství mu nasype do kávy jed. Manželství, uzavřené jen z touhy po penězích, končí tragicky.

Jako základ k této hře posloužil prastarý Lukianův příběh o řeckém městě Abdéře, kde si volí soudce s krásným tenorem (všechny pře jsou zahajovány soudcovou árií) a zavírají oči nad jeho smyslem pro spravedlnost. V této hře je podán obraz podobné společnosti. Vůdci protichůdných stran tvrdě obhajují své názory, jejich kariéra vzrůstá. Dojde-li však k jejich ohrožení, neváhají zapomenout na předešlá stanoviska, spojí se a bezohledně kráčejí společnou cestou. Na lid, o kterém tak ohnivě hovořili, neberou ohled.

Autoři poukazují na slabosti demokracie, varují před nebezpečnou obratností a nelidskou bezohledností, před hrozbou fašistické diktatury, naopak vyzdvihují zdravou živelnost skutečného lidu.

Na počátku hry představují autoři tzv. vyšší společnost, jež se nachází na večírku u manželů Hippodromových při příležitosti prvního výročí jejich sňatku. Vidíme faleš a pokrytectví, pozván je i Kontokorentos, bývalý manžel Hippodromovy ženy Hekatomby a největší Hippodromův politický odpůrce, dále Rekordikles, významný sportovec, zároveň však milenec Hekatomby i Synekdochy (žena Kontokorenta), a další.

Na tržišti se hádá zubař Nejezchlebos, který přijíždí vybrat honoráře od kramářů, a majitel najatého osla Skočdopolis. Zubař během poledne ulehne do stínu vrženého od osla, za což majitel požaduje zvláštní nájemné. Spor se dostane až před nerozhodného soudce, obě strany získávají advokáty. Hippodromos (sociálně demokratického smýšlení) zastupuje zubaře, obhajuje názor, že stín je bezplatný. Kontokorentos hájí práva majitele (nebýt osla, nebyl by ani stín), s úsměvem proklamuje svobodu podnikání, s týmž úsměvem se ale zbavuje přebytečných otroků ze svých líhní. Oba advokáti ze zištných důvodů rozvinou síť intrik, Kontokorentos zařizuje propuštění zubaře z vězení, chce zapálit radnici a za Rekordiklovy pomoci vše na zubaře svést.

Mezitím se zubař s majitelem udobří, chtějí spor zrušit a vrátit osla. To však advokáti nepřipustí, ohrozila by se tak jejich politická kampaň. Skočdopolis a Nejezchlebos usoudí, že nebude-li osel, nebude ani spor. Proto jej zabijí. Advokáti jsou zdrceni. Kontokorentos přichází s návrhem: „Hippodrome, vy dokážete fanatizovat, já dovedupočítat. Spojme se, než přijdou lidi a bude pozdě.„ Stáhnou osla a oba si vlezou do jeho kůže. „Osel“ promlouvá k lidu: „Nastává třetí říše! Říše Osla a Stínu! Jen stará čistá abdérská rasa bude žít…“ Lidé jásají. Přichází bůhDionýsos a zakazuje oslavy osla, způsobí zatmění Slunce. Stín zmizí. Lidé se ptají: „K čemu je teď osel?“ Skočdopolis a Nejezchlebos odpovídají: „K jídlu, čeládko hladová! Na guláš a do salámů!“ Na scénu opět padá světlo. Všichni ohlodávají kosti z osla, který zmizel.

Tato hra je varováním před hrozbou domácího i zahraničního fašismu. Jako hlavní hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid, jenž je odhodlán bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří zaprodávali republiku.

Yberlanďané shromažďují vojsko a hledají záminku, aby mohli napadnout mírumilovné město Eidam. Vymyslí plán. Důstojník Peter vstoupí jako vznešený cizinec do Eidamu, naváže kontakty se spřáteleným zámeckým pánem a převeze tajně koňským povozem dělo (Těžkou Barboru) k hranicím, které patří Yberlanďanům. Tam bude fingovaně přepaden dvěma lupiči a tím je zajištěna záminka ke vstupu vojsk na eidamské území. Tak se také stane. Všechno ale zkomplikují hloupí žoldáci, kteří řádně svůj úkol nepochopí, důstojníka opravdu zajmou, omráčí, svážou a ujedou s povozem do Eidamu s cílem zpeněžit náklad. Žoldnéři nevědí, že se snaží prodat dělo. Postaví vůz před starostův hostinec.

Vrchnost si povozu téměř dva dny nevšímá, všichni vyspávají „opici“ z bujarého celonočního veselení s cizincem (důstojníkem). Lidem povoz překáží a žádají starostu o odklizení. Obsah nákladu nikdo nezná, proto je bedna rozbita. Objeví v ní dělo. Vážení občané města pokují o tom, co s ním. Jeden chce ulít mírový zvon, druhý střílet o poledni a hejtman chce svoji sochu. Nakonec je pozván slavný umělec (převlečený důstojník), aby vytvořil malé dělo, na kterém bude sedět hejtman se zvonem v ruce. „Umělec“ vyhodí do vzduchu radnici, je však přistižen žoldáky a jeho totožnost je prozrazena. V tu dobu přichází učitel a zpívá kritickou píseň na zdejší vrchnost.

Zámecký pán schová důstojníka a donutí radní (vyhrožuje prozrazením různých tajností) k tomu, aby odsoudili oba žoldáky a učitele k smrti. Žoldáci byli přece yberlandští, tím by byla opět vytvořena záminka ke vstupu vojsk.

Vězňům se však podaří utéci a varovat lid před blížícím se vojskem. Lid povstane a s pomocí Těžké Barbory (jako náboje slouží ztvrdlý sýr sýraře Krištofa) rozpráší nepřátelské vojsko. Propustí důstojníka se vzkazem, že mají Yberlanďany rádi, protože mají rádi všechny lidi, ale zasahovat si do svých záležitostí nedají.

Kniha popisuje Zemi v době která je, podle autora, velmi přetechnizovaná a vzdálená. Žijí zde pouze tři druhy lidí: ti jednodušší, kteří tráví život u telestěn, ti vychytralí, kteří z toho profitují a udržují ty první tomto stavu, a konečně na zločince. Zločinců je málo, ale vláda o nich dobře ví. Jsou to lidé kteří jezdí pomalu autem, chodí na pěší procházky nebo nedej bože vlastní knihy. A právě kvůli těm posledním jsou zde požárníci. Náplň jejich povolání je však od dnešních požárníků poněkud odlišná. Když někdo nahlásí, že nějaký člověk má knihy, je vyhlášen poplach, požárníci vyjedou a spálí jeho dům, někdy i s ním. Jejich původní práce již není potřeba, neboť domy jsou ohnivzdorné proti všemu požáru (samozřejmě s výjimkou těch založených požárníky). Ale tito lidé mají i jinou a hroznější zbraň proti zločincům. Touto zbraní je mechanický ohař. Je to stroj, jenž je schopen rozeznat pach s takovou přesností, že pes proti němu nemá čich. Dokáže vystopovat člověka i podle několik dní staré stopy. Je neuvěřitelně rychlý, ale má i jinou zbraň – tou je žihadlo s jedem, který zabije člověka tak rychle, že si ani nestačí uvědomit co se to děje.

Lidé tvrdí, že jsou šťastni. Ale jsou šťastni doopravdy? Tuto otázku si položil i jeden požárník jménem Guy Montag, když na cestě z práce potkal děvče, které mu, samozřejmě zpočátku proti jeho vůli, líčilo krásy pro nás tak obyčejných věcí, jako je podzim, kdy má každý list jinou barvu, nebo pomalá procházka, případně pozorování hvězdné oblohy. Přestože sám má sklony k zločinu, neboť vlastní několik knih, se zpočátku brání těmto myšlenkám, ale nezabrání tomu, aby o nich stále nepřemýšlel. Od té doby je jako vyměněný. Pátrá, zda je pálení knih tím, co vždy činili požárníci, anebo ne. Nechodí do práce, předstírá nemoc a při návštěvě svého šéfa se podřekne a jeho šéf zjistí, že vlastní alespoň jednu knihu. Guy mu dá jednu ze svých knih a má to za uzavřené. Vyhledá muže, kterého má dávno za podezřelého a domluví se s ním, že budou tisknout knihy. Ve spojení jsou přes vysílačky minimálních rozměrů.

Když Guy přijde do práce je po chvíli vyhlášen poplach. Požární vozidla zastaví před jeho domem. Jeho vlastní manželka nahlásila, že Guy vlastní i jiné knihy. Guy musí tedy spálit vlastní dům a když jeho šéf nalezne i onu vysílačku, nezbude mu jiná možnost než šéfa zabít, aby neodhalil jeho společníka. Téměř okamžitě na něj zaútočí mechanický ohař a stačí ho zranit dříve, než ho Guy spálí služebním plamenometem. Poté se dá na útěk k domu svého komplice, kde v televizi zjistí, že na jeho stopu nasadili nového ohaře. Guy utíká směrem z města k řece. Do té skočí, plave kus po proudu, vyleze na druhé straně, kde potká tuláky v jejichž televizi vidí jak se ohař odvrací od řeky a běží zpět do města. Místo Guye zabije jednoho z mála zločinců, který se v noci bezdůvodně potuluje městem, aby lidé mysleli, že vrah a knihomol je mrtev a měli klidný spánek. Z tuláků se vyklubali členové organizace, která za pomoci uměle vyvolané fotografické paměti ukládá do myslí svých členů knihy. Při rychlém odchodu se poutníci ohlédnou a vidí, že město bylo smeteno bleskovým náletem nepřátelských letadel, který ho kompletně vymazal z mapy a zabil vše živé.

Z knihy mám dojem jako by autor hájil knihy dříve než je začalo vůbec něco ohrožovat. Mezi řádky je zde cítit varování, že technika je, jak říká staré přísloví, stejně jako oheň dobrý sluha, ale zlý pán. A že přetechnizovaná společnost může být nebezpečná i lidem kteří v ní žijí. Přestože je tato kniha zajímavě napsaná, pravděpodobně zaujme pouze skalní příznivce tohoto žánru.

Děj se odehrává pro nás v blízké budoucnosti, ovšem pro autora až za necelou půlku století. Hlavní postavy byly Ten, který hledí na měsíc, Heywood Floyd a David Bowman, jehož autor pasoval na velitele výzkumné kosmické lodi. David je zkušený astronaut s mnoha zkušenostmi z letů na Měsíc a na Mars. Ale pro let s Discovery se připravoval dlouhé měsíce. Vystudoval univerzitu v oblasti všeobecné astronomie a byl jedním z nejlepších v ročníku. Neměl rodinu ani stálou přítelkyni, protože by to stejně pro jeho dlouhodobé cesty nevydrželo. Bowman je velmi zodpovědny se smyslem pro povinnost a pořádek. Ovšem tyto vlastnosti musí mít každý astronaut. S doložením autor přišel asi uprostřed děje, kdy popisuje, že David vstal na službu přesně v 6:00 i při vypnutém budíku. Na palubě byl ještě Frank Pool, což je Davidův Zástupce, a další tří vědci ve stavu hibernace, kteří letěli zkoumat oblast Měsíce Japetus s velkou, naprosto dokonale ohraničenou bílou skvrnou. Tímto směrem byl totiž vyslán rádiový signál z tajuplného černého monolitu MAT-1, nalezeného na měsíčním kráterovém dně doktorem Heywoodem Floydem. Jedná se zřejmě o stejny monolit, ktery před třemi miliony let zapříčinil evoluci opočlověka na člověka. Tento monolit, ovšem průhledný, objevil jednoho rána Ten, který hledí na měsíc, náčelník tlupy na stezce vedoucí k potoku. Monolit provedl na všech kolemjdoucích sérii testů a ti, kteří prošli, byli nadáni na tu dobu neuvěřitelnými schopnostmi. Ovšem po nějaké době monolit náhle zmizel a přesunul se zřejmě na Měsíc. K nálezu zřejmě tohoto monolitu na Měsíci byl přivolán doktor H. F. Byl považován za předního odborníka v této oblasti. Jenže tento monolit byl jako krystalická tma. Je naprosto neporušitelný a v místech starých miliony let. A poměr jeho stran byl dokonale přesný v poměru 12: 22 :32, Což činí 1:4:9. Ve chvíli, kdy jej šli obhlédnout, nastával lunární den a na monolit zasvítilo Slunce. Monolit vyslal onen výše zmiňovany rádiovy signál.

Směrem putování rádiového signálu byla po třech letech vyslána loď Discovery. Velitel lodi je D. B. , jeho zástupce F.P a dále tři vědci Hunter, Whitehead a Kaminsky ve stavu hibernace. Nakonec zde byl ještě palubní počítač HAL 9000 s umělou inteligencí. Všichni letěli k Saturnu, konkrétně k jeho měsíci Japetus, ale jen hibernovaní vědci věděli proč. Věděl to bohužel i HAL: Pool a Bowman se to měli dozvědět až na místě. Ale po cestě došlo k několika nehodám, zaviněnym HALem. Nahlásil totiž dvě poruchy jedné součástky ve volném prostoru a když ji šel Pool podruhé vyměnit, předal zajištění kapsle pro pohyb v kosmu. Frank k ní byl připoután a HAL ji poslal daleko od lodi. Poola zavraždil. Bowman šel tedy podle instrukcí probudit jednoho hibernanta. Přitom ale HAL otevřel průchody do kosmu a všechen vzduch se vysál ven. Hibernanti byli mrtví. Bowmana zachránila jen jedna přetlaková komora. Musel zničit HALa, protože to všechno spáchal. Povedlo se a zbytek cesty byl řízen ze Země. Než doletěl k Japetovi, byly mu předány všechny instrukce, co má udělat. Přesně uprostřed bílého oka Japeta našel přesnou zvětšeninu MATu-1. Letěl je zkontrolovat a v tom byl vtažen dovnitř. Poslední, co na zemi slyšeli znělo takto:”Celá ta věc je dutá – jde nějak do nekonečna – a – proboha, je to možné?- Je to plné hvězd!” Byl monolitem vtažen a zdálo se, že procestoval celý vesmír. Na druhé straně na něj čekal hotelový pokoj z roku 1998. Ovšem nic z toho, co viděl, se na zemském povrchu jeho kolegové nikdy nedozví. Dostaly se tam jen vysledky měření z Discovery. Když si Bowman lehl na postel, okamžitě usnul. Něco se mu prohnalo pamětí. Stal se součástí sil, které kdysi zapříčinily evoluci na Zemi.

V knize se objevuje spisovná čeština, místy protkaná technickým či slangovým jazykem. Autor blíže seznámil čtenáře jen se třemi osobami, které v jednotlivých částech knihy sehrály klíčové role. V části prvé to byl Ten, který hledí na měsíc, ve druhé doktor H.F. a ve třetí asi nejdůležitější, to byl David Bowman. Z toho vyplývá, že děj jde chronologicky. Skok mezi první a druhou částí je asi něco kolem tří miliónů let, mezi druhou a třetí jen tři roky. Kniha byla poprvé vydána roku 1968, v českém překladu v roce 1982. Na námět této knihy byl natočen celovečerní film. Kniha popisuje schopnosti a odhodlání člověka splnit úkol za těch nejtěžších podmínek miliardy kilometrů od Země.

Kniha je složena z jedenácti povídek žánru science – fiction. Kniha je orámována povídkami s postavou kapitána Nema.

První povídka má název Poslední dobrodružství kapitána Nema. Její hrdinou je poručík Peřinka. Peřinka byl svým založením dobrodruh. Byl velice odvážný, a proto byl nasazován do nejdůležitějších záchranných akcí. Jednou se mu podařilo zabránit výbuchu na měsíční základně, jindy jako kapitánu Nemovi se mu podařilo odhalit tajemství Neptunu. Z Uranu přivezl živé bakterie a také na Jupiteru byl úspěšný. Zachránil tam celou planetu před ničivým zemětřesením.

Proč se vlastně stal takovým hrdinou, který se nebál nasazovat svůj život při plnění těch nejnebezpečnějších úkolů? Odpověď je prostá. Nebyl šťastný v manželství s praktickou, suchopárnou a cílevědomou geoložkou. Nebyl také vůbec pyšný na svého syna, který byl pianistou a skládal moderní symfonie, které Peřinkovi připadaly jako směs nepříjemných zvuků.

Poslední výpravu podnikal kapitán Nemo s posádkou na záchranu Slunce před obrovskou neznámou raketou. Obývali ji zvětšení prvoci, kteří ale byli tak inteligenčně vyspělí, že znali myšlenky všech členů posádky kapitána Nema. Mezi kapitánem Nemem a posádkou se totiž rozhořel spor, zda na raketu zaútočit nebo zda se pokusit o přátelskou domluvu. Nakonec po velice neúspěšném útoku došlo na rozmluvu. Prvoci z rakety se vydali do vesmíru proto, aby zjistili odpověď na základní otázky života a vůbec ne proto, aby zničili Slunce. Sílu své rakety si neuvědomovali. Ale kapitán Nemo jim nemohl poskytnout uspokojivou odpověď na základní otázky života,protože lidstvo také na ně neznalo odpověď. Prvoci tedy obrátili raketu zpátky do vesmíru. Slunce bylo zachráněno.

Raketa kapitána Nema přistála na Zemi až za tisíc let. Kapitán i jeho posádka Zemi nepoznávali. Všechny těžší práce na Zemi vykonávali roboti – dvojníci, kteří byli navlas podobní svým lidem. Lidé se zabývali převážně uměním. Proto byl syn Peřinky jako hudebník velice oceňován a slaven v vzpomínkových slavnostech. Zato na hrdinské činy Peřinky si již nikdo nevzpomínal.

V povídce Jak zemřel kapitán Nemo si Peřinka před smrtí uvědomuje, co je vlastně štěstí. Je to láska (vzpomíná na první polibek z lásky) a je to radost z tvoření (např. stavba krbu, oprava rakety).

V poslední povídce Anděl posledního soudu měla posádka varovat případné obyvatele oběžnic před vzplanutím hvězdy Alfa čtyři Kamenného ostrova. Došlo však k poruše rakety. Mladý výzkumník neposlechl rozkaz, aby se s opravenou raketou vzdálil, ale chtěl splnit bezezbytku svůj úkol. Objevil první planetu obývanou lidmi – Zemi. Byla však již lidmi opuštěná a odsouzená ke zničení spolu s jeho osobou.

Povídka Einsteinův mozek je z vědeckého prostředí. Bioložka spolu s vědeckým týmem se pokusila sestrojit mozek, který se skládá ze tří nejvýkonnějších mozků v současném světě. Byl sestaven z mozku profesora architektury, z mozku básníka a kupodivu z mozku ženy z domácnosti, Anežky Novákové. Časem dostal mozek i tělo a hlas. Ke své práci potřeboval žít v rodině, a proto si ho bioložka vzala do rodiny své. Nejdříve opravdu plnil své poslání a pracoval na fyzikálních zákonech. Pak ale pracoval čím dál tím méně a raději si povídal s dceroubioložky a se sousedy. Zestárnul a nakonec zemřel. Dcera se konečně odvážila představit matce svého snoubence, který pracoval na stejné měsíční stanici jako bioložčin bývalý manžel a její otec. Bioložka mu zazlívala, že na ni neměl čas a bála se, aby dcera nedopadla stejně.

Teprve soužitím s Einsteinovým mozkem pochopila, že umění žít vyžaduje nejvyšší moudrost. A nejvyšší moudrostí je smrt po plně prožitém životě.

Je to příběh o chrabrém bojovníku Tristanovi. Své jméno dostal proto, že ho jeho matka porodila ve smutku poté, co jeho otec zemřel. Byl vychován zbrojnošem Gorvenalem, jenž ho naučil všem uměním, které má znát urozený muž.

Ale jednoho dne ho norvéžští kupci unesli. Byli ho však nuceni na moři nechat svému osudu a Tristan byl vyplaven na pobřeží. Když procitnul, ujala se ho skupina krále Marca a odvezli ho na hrad Tintagel. Tam se pak stal Marcovým oblíbencem.V jeho službách pro něj udělal mnoho dobrých skutků. Například zabil Morholta – výběrčího daní, který sužoval Cornwall.

V králově blízkosti se však pohybují čtyři baroni, kteří se všemožně snaží odloučit Tristana a Marca od sebe pod pohrůžkou vypovězení války. Jimi je král přinucen, aby se oženil. Král na ně vyzrál tak, že vzal vlas, který našel na okně a řekl jim, že si vezme tu, které vlas patří. Pro ni poslal Tristana. Po strastiplné cestě ji získá. Dívka se jmenuje Isolda.

Avšak na cestě do Cronwallu se omylem napijí zázračného nápoje, který způsobí, že k sobě vzplanou osudovou láskou. Tristan Isoldu miluje, avšak žádá si ji král Marc a on se s ní musí scházet potají. Ovšem jednoho dne pravda vyjde najevo a on je s Isoldou nucen prchnout do lesů. Tam jsou pro svoji lásku ochotni strádat. Jednoho dne ale Tristan pochopí, že takto s Isoldou žít nemůže. Odevzdá ji králi Marcovi a odejde ze země. Příběh končí smrtí Tristana umírajícího na zranění v boji. Isolda k němu přichází pozdě a i ona žalem umírá.

Na příběhu se mi líbí autorovo spojení prvků milostné literatury s prvky pohádkovými. Příběh opěvuje vlastnosti středověkého rytíře, zejména věrnost panovníkovi a oddanost ženě. V tomto kontextu se jeví pletichářství čtyř baronů jako odsouzeníhodné.