Obsahy knih

V úvodní rámcové novele vypráví autor o strašlivé morové epidemii, jež postihla Florencii. Tento strašný mor postihl i nemalé městečko, kde žije 7 přítelkyní, vážených paní. Tyto paní se schovají v kostele. Společně s ženami jsou v podobném osudu i tři muži. Po společném rozhodnutí se pak všichni se svými sluhy vydají na cestu. Po chvíli dorazí ke krásnému opuštěnému sídlu, které je pro ně již přichystáno. Po obědě a odpoledním odpočinku se společně sejdou v překrásné zahradě, kde si vzájemně vyprávějí 10 příběhů.

Paní po vyprávění navrhnou, že si mohou příběhy vypravovat každý den a vždy jeden z nich rozhodne, kde budou nocovat, jíst a zpívat (vůdce na jeden den). Počínaje druhým dnem musí pak vyprávět příběh na dané téma. Jediný Dioneo si vyslouží výsadu, podle níž si může pouze on vybrat libovolné téma, a může tak porušit pravidlo. V knize se vyskytují novely všech možných námětů: O lásce, jež špatně dopadla, o šťastné lásce, o podrazech…

Den osmý, příběh sedmý, Pameinea vypráví…

Jistý scholár se zamiluje do jedné vdovy, jež je zamilována do někoho jiného a nechá scholára jednou v zimě čekat celou noc ve sněhu. Ten jí pak dá takovou radu, že zas ona v polovině července prostojí celý den nahá na věži, kde je nechána napospas komárům a mouchám.

Ve Florencii žila vdova Elena, která měla milence. Z Paříže se vrací mladík Rinieri a na slavnosti ji potká. Zamiluje se do ní a dá jí po služce vědět. Ona jeho lásku opětuje, ale nedává mu vědět přímo. Až jednou o vánocích si s ním domluví schůzku. Milenci pak vše poví: „Nyní se přesvědčíš, jakou lásku jsem chovala a chovám k tomu, na něhož jsi tak hloupě žárlil.“ Rinieri čeká venku, ale marně. Elena pošle služku, aby mu vzkázala, že náhle přijel bratr, ale že brzy odjede. Rinieri, celý zmrzlý, čeká do půlnoci. Elen vyjde ven a ujistí ho, že už bratr odjíždí, jen ještě chvilku. Mladík zůstane před domem až do rána a pak jde domů. Naštěstí mu lékaři z nejhoršího pomohou.

Za čas se Elen s milencem rozejde a Rinieri vytuší šanci. Svou nenávist k paní zastírá a snaží se jí vyhovět. Ona chce milence zpět, prosí ho tedy, aby milence očaroval. Mladík souhlasí a přizná se, že studoval v Paříži černokněžnictví. Elen se musí 7 krát nahá vykoupat s cínovou figurkou v řece, poté má vylézt na nějaký strom či neobydlenou věž a s tváří k severu odříkat určitá slova. Pak mají přijít 2 dívky, kterým poví své přání a ony ho vyplní. Jakmile odejdou, může se zpět obléci a milenec se jí vrátí. Elen uvěří, nahá vyleze na vížku v usedlosti Arna a začne odříkávat. Rinieri využije situace a odstraní žebřík. Elen stráví na věži zbytek noci a celý následující den. Je celá spálená, služka si zlomí nohu a sedlák, kterému se zaběhnou 2 vepři, ji zachrání.

Jedno z velkých románových děl ruské klasické literatury konfrontující etický ideál člověka s realitou tehdejšího Ruska.

Jednotlivé části románu jsou pojaty jako dramatické výjevy, v nichž se navzájem střetávají názory a postoje postav. Děj „Idiota“ začíná ve vlaku do Petrohradu, kde se kníže Lev Nikolajevič Myškin, vracející se ze švýcarského sanatoria pro duševně choré, setkává s kupcem Parfjonem Rogožinem. Tolik na něho zapůsobí svou laskavostí a otevřeností, že se mu Rogožin svěří se svou láskou k petrohradské krasavici Nastasji Filipovně Baraškovové. Seznámení s ní se pro Myškina stane osudným, dojímá ho její osud a chce jí pomoci. Jeho vztah s Aglajou, dcerou generála Jepančina, však ztroskotává na žárlivosti. Trýznivá vášeň Rogožina dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí a znovu upadá do své choroby.

Postava knížete Myškina je obrazem člověka čistého, upřímného, ideálně dobrého, spojujícího bystrost rozumu s citovou hloubkou, schopného milovat až k sebeobětování. „Idiot“ je založen na mnohonásobném rozvíjení motivů a témat. Významová dvojznačnost prostupuje všechny složky románu. Sama osobnost knížete je dvojznačná: je pokládán za člověka moudrého a laskavého, zároveň však pro svou bezelstnost a idealismus působí dojmem směšného podivína, „idiota“, který se nedokáže přizpůsobit reálnému životu a jeho normám. Jeho síla spočívá ve zdánlivé slabosti – pokoře a lásce. Ztělesněním tohoto paradoxu je mj. i jeho jméno – Lev Myškin.

Vnitřně harmonická postava knížete Myškina kontrastuje s duševní rozervaností ostatních postav. Tito lidé zápasí se světem přetvářky a společenskou konvencí vlastní přetvářkou. Touží po lásce a porozumění druhých, ale nedovedou se jim přiblížit. Důvěra a otevřenost se u nich vzápětí střídá s nedůvěřivostí, upřímnost se zastíráním skutečného smýšlení. Kníže však dovede rozpoznat jejich opravdové city a názory, rozumí jim a má soucit s jejich bolestmi. Dobrotou a láskou vnáší mezi lidi smír a porozumění, probouzí v nich touhu po dobru, lásce a čistém životě. Tato touha je nejsilnější u těch, kteří jsou nejnešťastnější a nejvíce trpí.

Zápas dobra a zla je ztvárněn především v postavách Rogožina a Nastasji Filipovny a tento svár zároveň postihuje tragiku lidského údělu. Celá hloubka, krása a tragika Myškinova je obsažena ve víře, že zlo lze překonat láskou. Snaha pomoci druhým však ztroskotává ve střetu s nezměnitelnými životními podmínkami.

Tato knížka představuje novou formu hru-novelu. V pravém slova smyslu to není nová forma, ale kombinace starých forem. Je to hra, která se lehce čte, nebo novela, která se snadno zahraje.

Vypráví příběh dvou lidí, kteří už dlouho chodí dělat po rančích spolu. George je malý a pohyblivý, s nepokojnýma očima a ostrými rysy. Lennie je obr s beztvarým obličejem, s velkýma očima a s širokými rameny. Jeho hlavní chyba je v tom, že je hloupý a že by se nedokázal sám o sebe postarat. Nejdříve Lennieho vychovávala teta Klára, která umřela. Po její smrti si ho vzal do péče George.

Lennie je hodný a všechno, co dělá, myslí dobře a díky tomu, že je silný, zastane plno práce, avšak někdy je jeho síla na škodu. George je pro něj nejlepší přítel a Lennie ho ve všem poslechne. Nejdříve z něj měl George legraci, protože kolikrát z něj mohl duši vytřískat, a on se ho ani nedotkl, dokonce se ani nenaštval a přitom stačilo, aby ho zmáčkl těma svýma rukama a měl by zpřerážené všechny kosti. George se odnaučil dělat si z Lennieho legraci, když mu před houfem mládenců řekl, aby skočil do řeky. On tam skočil, ani plavat nedovedl, a než ho vytáhli, málem se utopil. Pak byl ještě na George milý, že ho vytáhl.

Lennie měl rád měkké a hebké věci. Občas si chytil myš a v kapse ji hladil. Svou silou na ni tlačil tolik, že ji pokaždé zabil. Když její mrtvolku George objevil, vzal ji a zahodil. Měli také společný sen, o kterém si Lennie rád nechával od George vyprávět. Jednoho dne si prý koupí maličký domeček s kouskem pole, krávu, pár prasat a budou mít králíky, o které se bude Lennie starat. Na to se velice těšil.

Jednoho dne přišli ve Weedu o práci, poněvadž Lennie viděl na ulici holku a rozhodl se sáhnout si na její červené šaty. Ona se lekla a začala křičet. Lennie se také lekl a nic jiného jej nenapadlo, než ji držet dál. Pustil ji, až když ho George praštil. Holka řekla šerifovi, že byla znásilněna, proto museli utéct a ukrýt se. George se na Lennieho moc zlobil a vyprávěl mu, jak by se měl dobře, kdyby byl sám. Lennie potom navrhl, že uteče do hor. George mu to vymlouval a vyprávěl sen o krásné společné budoucnosti. Naštěstí dostali práci v agentuře. Cestou od autobusu na ranč George Lenniemu domluvil, aby byl zticha. Bál se, že by o práci ještě mohli přijít. Pohrozil mu, jestliže cekne, nebude se moci potom starat o králíky. Domluvili si také místo, kde by se Lennie  schoval, kdyby se něco stalo.

Práci na ranči nakonec získali. Bydleli v obdélníkovém stavení pro služebnictvo. George se zde spřátelil s ostatními pomocníky. Nejraději si asi povídal se starým Candym, který zde přišel o jednu ruku, a proto jen zametal. Candymu bylo divné, proč ti dva žijí spolu. George mu řekl o jejich snu. Candy měl ušetřené peníze, které dostal jako odškodnění, a chtěl také s Georgem a Lenniem dožít v malém domečku, který si za měsíc koupí. George tuto myšlenku přivítal. Dalším Georgovým přítelem byl kočí Slim, mezi služebnictvem velice vážený. Slim měl ve stáji štěňata, se kterými se Lennie rád mazlil. Pro všechny byl trnem v patě Curley, syn hospodáře, proto mělo před ním služebnictvo respekt. Moc nevyrostl, přesto se rád na všechny vytahoval a pral se, poněvadž byl boxerem v lehké váze. Curleyova žena nebyla moc věrná. Neustále běhala za služebnictvem, že prý hledá Curleyho, její hlavní starostí však bylo svádět každého mužského, který se na ranči objevil.

Curley jednou svoji ženu hledal a přitom bezdůvodně napadl Lennieho. Lennie nejdříve utržil několik ran, pak mu George dovolil se bránit. Lennie Curleymu chytil ruku tolik, že mu ji rozdrtil. Curleymu pohrozili, že o něm roznesou, jak si maže ruce vazelínou, aby je měl hebké kvůli své ženě a on potom řekl, že strčil ruku do mašiny.

Jednou se Lennie mazlil se štěňaty a zahlédl ve stáji místnost, kde se svítilo. Bydlel tam osamocený koňák Crooks. Byl černoch, proto nemohl bydlet s ostatními. Lennie ho chtěl navštívit. Crooks ho nejprve nechtěl pustit dovnitř, ale nakonec si s Lenniem povídal a smál se jeho ideálům o králících, povídal mu o své rodině. George byl ve městě a černoch Lenniemu předhodil, co by dělal, kdyby se George nevrátil. Lennieho to dost vyplašilo a pořád se ujišťoval, že se George vrátí a měl samozřejmě pravdu.

Slim a George Lennieho často upozorňovali, aby si nehrál se štěňaty, že jsou ještě moc malá, ale on neposlechl a jedno štěně při hlazení nechtěně zabil. Bylo mu ho moc líto, ale také měl na ně vztek, že umřelo – není to přece žádná malá myšička! Potom do stáje přišla Curleyho žena. Lennie jí říkal, že s ní nesmí mluvit, že mu to George zakázal, ale ona byla neodbytná. Při přátelském rozhovoru došli k tomu, že oba mají rádi měkké a hebké věci. Ona mu proto dovolila sáhnout do svých jemných vlasů, ale nesměl je rozcuchat. Lennie ji začal hladit po vlasech a moc se mu to líbilo, jenže jí se to líbit přestalo. Chtěla ucuknout, ale Lennieho prsty se sevřely. Začala se bránit, aby ji pustil. Tím Lennieho polekala, nevěděl, co má dělat. Když začala křičet, Lennie ji chtěl ze strachu umlčet. Rukou jí přikryl ústa a nos. Prosil ji, aby přestala, ona však křičela stále víc. Naštval se proto, zacloumal s ní a zlomil jí vaz. Nejdříve měl radost, že přestala ječet, ale pak si uvědomil, že udělal něco špatného. Přikryl ji částečně senem, utekl a schoval se.

Tělo Curleyovy ženy našel Candy. Nejdříve zavolal George, aby se s ním domluvil, co budou dělat. Potom to řekli mládencům. Brzy se to dozvěděl i Curley a chtěl se pomstít. Rozhodl se, že až Lennieho najde, střelí ho do břicha. Všichni se vydali  Lennieho hledat. George ho našel první, protože věděl, kde se bude Lennie skrývat.

Lennie čekal na smluveném místě na George a přitom viděl ve snu tetu Kláru, která se na něj zlobila, že každou chvíli něco vyvede a potom králíka, který říkal, že George mu nedovolí králíky opatrovat. Vtom se George objevil. Ani se na Lenieho moc nezlobil, pouze mu opět vyprávěl jako minule. Ostatní v čele s Curleym se neustále blížili. Když se George dostal ke snu o společné budoucnosti, najednou vytáhl pistoli, kterou vzal Carlsonovi, a střelil nic netušícího Lennieho do týlu. Lennie sebou škubl a pak se pomalu svalil na písek a už se ani nehnul. Všichni pochopili a uklidňovali George, že to udělat musel.

Smysl: Jeden člověk se cítí zodpovědný za duševně slabšího, který se nedokáže sám o sebe postarat. Při prvních nezdarech se ho snaží nějakým způsobem zachránit, ale potom zjišťuje, že to nejde a že ten člověk je pro ostatní příliš nebezpečný na to, aby s nimi mohl žít. Nakonec se tedy rozhodne jeho život ukončit, a proto, aby se ten chudák zbytečně netrápil, to provede on sám.

Příběh novely se odehrává na týdenní rekreaci ve venkovské zotavovně a hlavní postavou díla je pražský redaktor.  Ten je také vypravěčem celého příběhu, ve kterém se jako další postavy objevují maďarská dívka Emöke a vesnický učitel.

Emöke prožila nešťastné manželství se surovým mužem, a proto se obrátila k filosofickým naukám. Redaktor, který se s ní seznámí, se jí snaží odporovat logickými argumenty a probouzet k životu její potlačené ženství:

Vy věříte v Boha? Věřím, řekla, a já řekl Bůh není. Bylo by krásné, kdyby byl, ale on není. Vy jste k Němu ještě nedospěl, řekla. Jste dosud fyzický člověk, jste ještě nedokonalý. Ale jednou k němu dospějete. Jsem ateista, řekl jsem. Já jsem také byla ateistka, řekla, ale prohlédla jsem. Poznala jsem pravdu.

Vztah mezi oběma mladými lidmi nese nelibě citově otupělý vesnický učitel, který se Emöke snaží získat pro sebe. Proto jí také prozradí, že redaktor už jednu takovou známost má. To se Emöke dotkne a po rozpačitém rozloučení odjíždí zpět domů. Druhý den při zpáteční cestě během hry, kterou si rekreanti tráví čas, postaví redaktor učitele do trapné role omezence neschopného logicky uvažovat. Při návratu do Prahy si znovu vzpomene na Emöke, která byla ostrůvkem mravní čistoty v „té veliké hře drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek, a lží, v jejímž pozadí je touha po ztraceném ráji.“

Autor se na jedné straně snaží vyrovnat se světem náboženských a jiným dogmat a druhé straně s lidmi, které představuje vesnický učitel. Jeho postava je zde satiricky pojata jako ztělesnění přízemního člověka s nedostatkem morálky a vzdělání.

Příběh knihy se odehrává v americkém městečku Monterey. Po válce se všichni spoluobčané vracejí ke svým životům. Pan doktor přebírá svou laboratoř, kterou mu za války hlídal Mack. Oba Whitneyové sedí u skleničky s Hazelem a přemítají nad svými osudy. V městě je nový občan – jakýsi Mexičan, který využívá machinací a podvodů ke svému podnikání. Převzal po starém usedlíkovi živnost a těší se z finančních úspěchů. Doktora ovládá krize středního věku a jeho kamarádi si s tím neví rady.

Do města přijíždí mladá Suzy, kterou život a společnost zahnaly až sem. V hostinci si s ní promluví místní šerif a nabídne jí, aby odjela. Přesně odhadl její situaci a dá jí najevo, že prostitutky na ulici nejsou vítány. Suzy se vydá k Fauně, kterou jí nabídne jako druhou možnost. Fauna dodá Suzy ztracenou sebejistotu, ale na místo kurtizány se očividně nehodí. Protože všichni hovoří o doktorových problémech, naskytne se Fauně dokonalý plán.

Zkušenosti z ní udělaly výborného znalce života. V poslední době se dala také na astrologii, a tak hledá osud ve hvězdách. Na nástěnce má pověšeny zlaté hvězdy – portréty holek, kterým sehnala dokonalé muže a zajistila jim budoucnost. Doktor potřebuje ženskou ruku, Suzy zase někoho slušného.

Suzy je však zpočátku neohrabaná a doktora při návštěvě uráží. První dojem tak není příliš účinným. Mack je proto pověřen zosnováním první schůzky. Večeře proběhne ve velkém stylu, neboť je Suzy poučena, jak se má chovat. Doktor však na háček neskočí.

Mack zjistí, že s kamarády bude zřejmě muset v nejbližší době zaplatit nájemné a daně za uplynulá léta. Rozhodnou se tedy, že noclehárnu získají z Mexičana lstí. Zorganizují maškarní bál s tombolou (peníze z losů mají sloužit na doktorův mikroskop), do které Mexičan vloží noclehárnu (neví, že mu patří). Pak zmanipulují výhru a doktor se stane výhercem. Po tombole jim však řekne, že starý venkovan než zemřel, odkázal noclehárnu právě jim, a tak se zbytečně obávali.

Ani na bále se nepodaří doktora se Suzy spunktovat. Suzy se po nějakém čase odstěhuje do starého vagónu a pracuje v restauraci. Do hry nakonec musí vstoupit Hazel, kterému Fauna předpověděla, že bude prezidentem Spojených států amerických. Hazel je pro všechny člověkem, kterému mohou cokoliv říci, neboť nikdy neposlouchá. Nyní má však plán a své výhody využije. Nejdříve si se všemi promluví a pak zakročí. Pálkou na baseball napadne doktora a poraní mu ruku.

Suzy ho z lítosti navštíví a stará se o něj. Brzy má nastat skočný odliv, ale doktor nemůže řídit. Mack s přáteli učí Suzy řídit a štěstí je na světě. Hazel svým činem dosáhl toho, co se ostatním celou dobu nedařilo. Je mu odpuštěno.

Juan Chicoy bydlí se svojí ženou Alicí v Rebel Corners. Jedná se o malou osadu s hostincem a opravnou aut, která vznikla z bývalé vyhořelé kovárny. Juan vlastní svou chloubu – autobus sweetheart (brouček) – který se porouchá, a cestující tudíž musí ubytovat ve svém domě, dokud závadu neodstraní. Juanovi směle pomáhá jeho pomocník Beďar, Ed Carson, který velmi trpí trudomyslností. Na obličej použil snad již všechny přípravky, ale nebylo mu to nic platné, mimo to je velice mlsný a celé své kapesné na týden většinou utratí za koláče a dorty.

Alice má v hostinci na výpomoc Normu, která obdivuje herce Carka Gabla. V Rebel Corners přespí všichni cestující: Ernest Horton, Pan Princhard s ženou Beatricí a dcerou Mildred a stařík Van Brunt. Ernest Horton je cestovní agent, který nabízí ptákoviny všeho druhu. Ráno na snídani přijde s rozbitou nohou (3 prsty má napadrť) a kulhaje představí ostatním hostům letošní tahák číslo jedna – rozbitou nohu v provedení s jedním, dvěma nebo třemi prsty. Vážený obchodník pan Princhard o jeho nápady projeví zájem. Mezitím Juan s Beďarem (Kitem) spravuje autobus. Alice nesnáší mouchy a uvažuje nad tím, co by se stalo, kdyby ji Juan opustil. Neposedný Van Brunt se obává o dva mosty, které nejspíše padly pod náporem vody, a neumožní jim pokračovat v cestě. Raním autobusem se k cestujícím přidá i tanečnice a striptérka, která si opatří raději falešné jméno Camille, aby nebyla ostatním pro ostudu. Vystupuje jako svérázná svůdná dentistka a všichni muži ji okukují. Juan autobus opraví a vydá se se svými cestujícími na cestu do San Juan (L. A.). K cestujícím se přidá i Norma, která je dotčena chováním své šéfové Alice, která ji obviní z nemravnosti a čte jí dopisy.

Během cesty hustě prší a autobus se dostane až k obchodu před mostem. Situace na mostu je však kritická, a tak nechá Juan hlasovat o další cestě autobusu. Van Brunt, který se s ním neustále hádá, navrhne ještě možnost jet po staré silnici, sám ale vůbec nehlasuje. Cestující, kteří by se jinak zřejmě museli vrátit zpět nebo cestovat na vlastní nebezpečí přes mosty, se rozhodnou pro starou cestu. Během cesty se Juan rozhodne pláchnout do Mexika a užívat si života na volné noze. Schválně nechá zapadnout kola autobusu a vydá se hledat pomoc. Princhardovi se pohádají a Mildred uteče. Na Juana narazí ve stodole jedné opuštěné usedlosti a Juan využije situace. Nakonec se rozhodne vrátit s Mildred zpět k autobusu. Mezitím se pan Princhard snaží neúspěšně zaujmout Camille, která ho odmítne. Pobaví se tedy se svou ženou v nedaleké jeskyni. Van Brunta postihne mrtvice a Kit zbaští všechny koláče. Nakonec ale přijde Juan a všichni se zase dají na cestu do L. A.

Vrcholné básnické dílo Františka Hrubína má při své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překročil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citová vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k “ noci všech nocí „, kdy poprvé nesl jako chlapec “ břímě lásky a smrti „, z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blýskání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.

Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byla děvčátkem z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : “ Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. “ Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, „těch dvacet zlatoploutvých ryb“, má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stará o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : “ Pane Sýkoro … Pane Berko, doveďte mě domů. “ V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. („Až před skonem stařec na chvilku procitá : “ To jsi ty, Františku ?! „) Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě shořet v janovcích : “ Což kdybysme se vzali ? – “ Proč by ne ! “ – A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, “ jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. “ Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. “ Do smrti neuvidím udivenější oči. – Už nikdy nepřijdeš … “

A uplyne rok : “ Poletím k Lešanům … Poběžím rovnou na náves.“- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : “ Není s námi ! “ “ Kdo ? “ zeptám se, jako bych nerozuměl. “ Umřela na záškrt. V zimě.“ … Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : “ Ty mě neznáš? “ “ Ne.“ “ Já jsem Viktor.“ Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. “ Jeďme tam !“ Kdysi dva sokové – navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde – v tichu hluboké noci – „konec žalostné romance “ odtroubí naposled píseň Viktorovy „flíghorny“.

Je to lyrický příběh z mládí, příběh první básníkovy lásky. Jednotlivé fáze jsou přesně datovány. Příběh začíná v noci 28. srpna 1931. Dvacetiletý chlapec František sedící v okně otevřeném do vůně noci bdí i proto, že ho poprvé zaplavil cit mladé lásky. Poznal mladičkou Terinu, patnáctileté děvče od kolotoče, a cit, který v něm vytryskl, dal mu zapomenout na vztah k živé Tonce. František Terinu poprvé políbil, ona se však odtáhla a ptala se ho, zda má dívku. On Tonku zapřel. Po třech letech Terina opět přichází na Lešanskou pouť. Schůzky mladých milenců u Sázavy končí roztržkou. Terina si totiž v žertu nasadila čepici žárlivého Viktora od kolotočů, v níž přinesla třešně. Chlapec na ní vidí nejen tu nenáviděnou Viktorovu čepici, ale vůbec to, co ji spojuje s jiným světem. Na okamžik ztrácí schopnost vidět ji očima své lásky. Pocit zklamání vybíjí tím, že ji uhodí čepicí do tváře. Terina pak na další schůzku nepřijde. Při příští pouti mají opět přijet kolotoče, František se na Terinu těší, ale když přišel ke kolotoči, Viktor mu sdělil, že zemřela v zimě na záškrt. Po letech se básník sejde s Viktorem v hospodě a vzpomínají na tu, která z nich udělala soky.

Jaroslav Seifert ve své knize Všecky krásy světa vzpomíná, jak se někdy v padesátých letech potkal s Nezvalem v létě v  Karlových Varech. Nezval, tehdy již velmi chatrného zdraví, se tam měl zotavit z nadměrné obezity. S velkou chutí ignoroval většinu lékařských doporučení. V jediné věci však pány doktory poslechl – přestal kouřit a skálopevně to dodržoval. Když si Seifert v jeho přítomnosti zapálil, Nezval po něm ihned skočil, vyrazil mu cigaretu z úst a za doprovodu hlasitého řevu ji rázně zadupal  do země.  Podobně energicky a zaujatě přistupoval Vítězslav Nezval  i k  literární tvorbě.

Sbírka Básně noci, věnovaná Památce Otokara Březiny, poprvé vyšla na jaře roku 1930 a zahrnovala v sobě sedm velkých básnických skladeb z let 1922 – 1929.   Dedikace Otakaru Březinovi není rozhodně náhodou.  Většina avantgardních literátů dvacátých i třicátých let si Březiny, šílence metafor,  pro jeho hloubavou a imaginativní poezii velmi vážila.  Nezval se Březinovi podobá zejména překypující obrazností a velkým množstvím metafor a přirovnání. Básně, které napsal jsou ale obohaceny o mnohé nové moderní prvky. Nezval, detailně seznámený s většinou básnických směrů dvacátého století, ohromuje  nezkrotnou fantazií, spoustou asociací a nevyhýbá se ani automatismu. Zvlášť patrný je vliv Apollinairův.

Březinův asketismus, odstup od pražské básnické komunity a samotářství se výrazně lišily od životního stylu generace českých poetistů.  Vysedávání v kavárnách, dlouhé diskuse o umění, živá i reprodukovaná jazzová hudba, svítící bulváry velkoměsta, nadšení z civilizace, radost a bezstarostnost. Uvolněná a optimistická  atmosféra  pražského intelektuálního  prostředí  měla pochopitelně vliv i na  samotného Nezvala a jeho básně. Později se začne uvnitř společnosti vytvářet jistá únava, skepse, nostalgie a smutek. V básni Signály času, která byla stejně jako ostatní  básnické útvary napsána bez jakékoliv interpunkce v roce 1931 a do sbírky zařazena až dodatečně, už  Nezval píše :  Smrti zápas s tebou vždy je nerovný    sedět uprostřed své tiché pracovny    být vyrušován zbytečnými léky    zrazen nevděčnými budoucími věky       kterým letěls vstříc jak přední závodník   ještě jedenkrát si vyjít na chodník       ještě jednou moci potěšit se jarem        ještě rozloučit se s životem  jak s darem     ještě jednou spát a ještě jednou bdít        ještě moci vychutnat bez výčitek  klid       ještě zapomenout na všecko co drtí         na smutek a úzkost z života i smrti Básně noci jsou psány srozumitelným a přímočarým moderním jazykem bez  přemíry cizích slov,  neobjevuje se v nich mnoho archaismů ani nových složenin, jsou to básně  pevně zakotvené v přítomnosti podobně  jako celé hnutí poetistů.  Mnohé z nich jsou psány pravidelným rýmovaným veršem, Nezval se ovšem nebojí různě experimentovat.

Ve dvacátých letech se na jedné straně Nezval  oddává  zdánlivě banálním jazykovým hříčkám či automatickému textu, na druhé straně se však nebojí předkládat  mnohé hluboké myšlenky. V rozsáhlé skladbě  Podivuhodný kouzelník z roku 1922 nabízí autor v několika zpěvech socialisticky laděný pohled na svět, představuje harmonickou a svobodnou společnost plnou lásky a vzájemného porozumění. Jednoduše utopie. Mluví  se zde například o diktatuře proletariátu. Na takovéto názory je možné dívat se s určitým pochopením, neboť se objevily počátkem dvacátých let,  kdy lidé ještě neměli bezprostřední zkušenost s totalitárním zřízením. Nezvalovo počínaní v letech padesátých je už jinou věcí.  Důležité ale je, že v jeho básních převládá fantazijní a slovní stránka nad ideologickou.

Báseň Edison je právem považována za jeden z vrcholů Nezvalovy tvorby. Dodnes čtenáře udivuje svou hudebností , neuvěřitelným množstvím metafor, jinotajů, obrazů a asociací.  Je poměrně těžké se  v  ní zorientovat, a tak ji můžete číst po několikáté,  a stále v ní budete nacházet mnoho nového.  Základní motiv je rozvíjen do nebývalé šíře, přičemž Nezval ukazuje ohromné verbální schopnosti, díky nimž dokáže málo slovy říci mnoho. Říká se, že na moderní literaturu mělo dlouho vliv Bergsonovo učení. Nevím, jestli Nezval Bergsona četl a nechal se jím ovlivnit, nicméně básně z dvacátých let nechávají mnohdy prostor instinktu a jsou plné životního elánu. Jestli však existoval nějaký konsistentní ideový proud, který měl na Nezvala prokazatelný vliv, pak to byl patrně Marxův dialektický materialismus.

V dějinách české literatury se objevuje jen málo básníků, kteří  se dokáží vyjadřovat s neobvyklou lehkostí a elegancí. Kvalitám Ovidia nebo Rimbauda se dle mého přesvědčení přibližují snad jen Karel Jaromír Erben a Vítězslav Nezval. Nezval byl skutečně výjimečným básníkem, což zřejmě narozdíl od jeho morálního profilu z let padesátých nikdo zpochybňovat nebude.

Kniha je napsána ve verších jako divadelní hra o 7 obrazech. Je napsána podle románu Abbého Prívóda. Studenti se rozjíždějí na prázdniny. Mezi nimi jsou i dva přátelé des Grieux a Tiburga. Oba se chtějí stát biskupy. Cestou si jde des Grieux vyzvednout šperk k hodináři, u kterého si ho nechal opravit a staví se v hostinci. Zde se seznámí s krásnou a něžnou Manon, která sem přijela, aby se stala proti své vůli jeptiškou. On se do ní zamiluje a slíbí jí, že ji osvobodí. Na druhý den přijíždí do hostince druhý host, pan Duval. Manon do kláštera neodjela a chystá s des Grieuxem na cestu do Paříže. Těsně před odjezdem se seznámí s Duvalem, ten jí skládá poklony a přitom jí půjčí vzácný náhrdelník. Po příjezdu do Paříže se des Grieux ubytuje s Manon v jednom bytě a napíše svému otci dopis, že se již nechce stát knězem a chce se s ním smířit. Prosí ho, aby mu dovolil oženit se s Manon. V Paříži navštíví Manon pan Duval. Znovu jí skládá poklony a prosí ji, aby mu šperk nadále opatrovala. Mezitím se Tiburga snaží svého přítele zachránit. Navštíví ho v jeho bytě a tvrdí, že Manon ho už nemiluje, ale že miluje Duvala. Des Grieux je velice zklamán a vstoupí k radosti Tiburgově do kláštera, aby se stal knězem. Manon vyhledá v semináři des Grieuxe a podaří se jí, aby se k ní vrátil zpátky. Pan Duval pozval Manon na venkov do svého bytu. Manon mu napovídala, že des Grieux je její bratr. Také slíbí, že mu bude splácet 40 linů na měsíc. Manon přijíždí i se svým milencem za Duvalem. Ten jí daruje náušnice. Za nimi přijede také Tiburga a prozradí tajemství Duvalovi. Duval se rozzlobí a sebere Manon všechny šperky a vyhrožuje jí policií. Tiburga navrhuje, že jediné slovo Duvalova syna by mohlo odvrátit nebezpečí, které jim hrozí. Do Manon se mezitím zamiluje italský kníže. Manon mu však před des Grieuxem řekne, že ho nemiluje. Des Grieux a Manon navštíví Duvalova syna a on slibuje, že se vynasnaží Duvalův hněv odvrátit a pozve Manon do divadla. Tiburga navštíví des Grieux a svěří mu, že ji schválně seznámil s Duvalovým synem, aby ji svedl. Opět získá přítele na svou stranu. Mezitím mu pošle Manon po služce dopis, že je v bytě Duvala a jako náhradu mu posílá pěknou služku. Des Grieux přijede do Duvalova bytu za Manon. Přátelé Manoniny služky zatknou mladého Duvala. Policisté, Tiburga a starý Duval přistihnou Manon v pokoji syna s des Grieuxem. Manon je zatčena a odvedena do věznice. Pak ji odvezou na lodi trestankyň do Mississippi. Des Grieux ji doprovází. Manon umírá v jeho náručí.

Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti Slovanů. Upínali naděje k Rusku, které dokázalo porazit Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční … Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice ruských starobylých zpěvů – bylin.

Už první báseň věnoval slavnému Iljovi Muromcovi. Bohatýr mstí smrt „dobrého mládce „, kterého zákeřně ubili tři “ zbojci „, tři „sobaky tatarské „.Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými “ ozdobami “ u nás neběžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinských eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec “ prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil – studnu vyhloubil „. (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější : „On prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína, on třetím skokem – Tataru přes hlavu“. S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanina dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů.

Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku – milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební … Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: „Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka „. (Srovnejme z bylin: “ Nesklání se to k zemi sirý dub – to syn se prostírá před svým tatíčkem.“) – Častá je anafora – opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek : “ Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými … “ Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír …