Ve svém románu nás autor zavádí do malého feudálního státečku v severní Itálii na počátku 19. století. Kolem dvora je napjaté ovzduší intrik a podvodů, v němž vládnoucí i opoziční strana střídavě ničí své oběti. A do tohoto království vstupuje hrdina románu, sedmnáctiletý Fabricio del Dango, mladý muž obdivující Napoleona. Fabricio zabíjí v sebeobraně potulného komedianta a je za tuto vraždu odsouzen k dvanácti letům vězení v městské citadele. Zde se Fabricio setkává s dcerou velitele pevnosti generála Cantiho, s Klélií. Z počáteční lítosti z vězení se vyvine nehynoucí láska. Fabricio prchá za pomoci své tety z vězení, ale svoboda se pro něj stává utrpením. Využívá tedy první možnosti a vrací se opět do pevnosti. Poměry se však v Parmě po smrti knížete uklidňují a Fabricio je omilostněn. Stává se biskupem v Parmě, jeho láska však končí tragicky. Klélie se provdá za hraběte Crestentiho, miluje však stále Fabricia. Tajně se s ním schází. Po smrti svého syna předčasně umírá a tím končí celé dílo.
Příběh se odehrává v sibiřské vesnici Atamanovka na sklonku druhé světové války. Atamanovka leží na břehu řeky Angary. Příběh začíná na podzim roku 1944 a končí v létě 1945 po skončení 2. světové války.
Jednoho dne se rodině Fjodora Guskova, starého muže chromého na jednu nohu a přezdívaného Michejič ztratí sekera a ještě pár věcí z jejich tajné skrýše. Podivné krádeži, kterou nemohl provést nikdo jiný, než znalec místních poměrů, si nikdo moc nevšímá, kromě Nastěny, Michejičovy snachy. Její muž, Andrej Guskov, je stejně jako většina mužů z Atamanovky na frontě. Nastěna má podezření, které si náhle ověřuje. V rodinné vodní lázni se jedné noci tajně schází se svým mužem. Ten vysvětluje Nastěně, proč dezertoval. Začíná jejich společné drama, kdy se nikdo jiný nesmí dovědět, že Andrej se ukrývá u Atamanovky a Nastěna se s ním stýká.
Andrej si za svůj úkryt vybírá dvě boudy k přenocování na protějším břehu Angary. Musí se skrývat, jelikož ve vesnici už se po něm byli ptát vojáci a trest za dezerci ve válce je jednoznačný. Do těchto bud za ním Nastěna tajně chodí. V zimě po ledě, v létě na loďce. Pro Nastěnu je role nejtěžší, jelikož žije ve světě normálních lidí a skrývá svoje tajemství. Musí si vymýšlet jednu lež za druhou, aby ospravedlnila své cesty přes řeku a ztrácející se předměty, které nosila Andrejovi. S ním se velmi sblíží. Před válkou si jí Andrej moc nevážil a často ji bil, ale ve válce si uvědomil, jak ji miluje a vlastně dezertoval kvůli ní. Nastěna s hrůzou zjišťuje, že je těhotná. Oznamuje to Andrejovi, který náhle nachází v dítěti zadostiučinění svého života. Prosí Nastěnu, ať porodí a postará se o chlapce. Je rád, že rod jím nevymře. Sám je smířen s blízkou smrtí. Říká, že přijel, jen aby viděl Nastěnu a zemřel. Daří se mu však ukrývat dál. Nastěnina role se ještě ztěžuje, když si Semjonovna, její tchyně, všimne jejího zvětšeného břicha. To už je léto 1945 a válka skončena. Nastěna říká, že otcem je jeden muž z vedlejší vesnice a Semjonovna ji vyhání z domu. Nastěna se uchýlí k Nasťě, kamarádce, která ve válce přišla o muže a musí živit tři děcka. I té lže. Avšak ve stejný den přijde k Nastěně Michejič a vymáhá z ní, kde je Andrej. Prosí ji, aby mu umožnila se sním setkat. Nastěna nepovolí a stále Andreje kryje, tak jak jí to rozkázal.
Záležitost se stává neudržitelnou, když celá vesnice vidí, že je Nastěna těhotná. Kolují fámy, že otcem děcka je Nastěny manžel. Jednou Nastěna pluje za Andrejem na loďce, a někdo ji sleduje. Včas si toho všimne a vrací se, ale místo Andrejova úkrytu je vyzrazeno. Nastěna je už příliš zapletena do svých lží a je nešťastná. Od Michejiče se dozvídá, že místní muži pod vedením policisty z vedlejší vesnice chtějí podniknout na Andreje lov. Nastěna ho chce varovat, ale když ujíždí na loďce, ozve se za ní z břehu: „Tamhle je, tamhle !“. Lovci ji chtějí dopadnout, aby je dovedla k Andrejovi, ale než k ní doplují, Nastěna skočí do vody a utopí se. Andrej ze své boudy slyší hlasy na řece a pochopí, co se stalo. Sbalí rychle své věci a utíká podél řeky k místu, kde je uprostřed řeky ostrov. Tam v zimě objevil skrytou jeskyni, vhodnou pro jeho ukrývání, kde ho nikdo nemůže najít.
Za čtyři dni vyplave Nastěny tělo na břeh. Lidé z Atamanovky ji pohřbí ne na hřbitov pro utopence dál od vesnice, ale na občanský hřbitov mezi své blízké až k plotu.
Hlavním hrdinou je Pavel Ivanovič Čičikov. Čičikov není tlustý ani štíhlý, prostě takový starý mládenec. A co je vlastně zač? Čím se živil a živí? První jeho zaměstnání bylo na guberniálním finančním úřadě. Poté pracoval na celnici. Byl nejobávanějším celníkem, měl na to prostě čich a tak pašerákům nezbylo nic jiného něž jej podplácet. K Čičikovovi se ještě přidal druhý celník. Po nějakém čase se vše zjistilo a oba byli zatčeni. Čičikov je ale vychytralý a stačil podplatit ještě několik úředníků, takže nešel do vězení a vůbec nepředstoupil před soud. Nezabránil ovšem zkonfiskování veškerého svého majetku. A tak byl zcela na mizině. Zbylo mu asi deset tisíc rublů, které si schovával pro nejhorší časy, na dva tucty holandských košil, pomenší bryčka, dva nevolníci – kočí Selifan a sluha Petrýsek. Velkým snem Čičikova bylo stát se bohatým. A tak to nevzdal, začal pracovat jako právní zmocněnec. Toto povolání nebylo v té době zrovna populární. Jednou při rozhovoru se sekretářem jej napadlo, co nikoho ještě jaktěživ nenapadlo. „Když skoupím nevolníky, co umřeli, než dojde k novému sčítání, řekněme tisíc duší, a poručenská rada mi půjčí, řekněme po dvou stech rublech na hlavu, získám dvě stě tisíc kapitálu. Teď je zrovna vhodná doba, nedávno byla epidemie a pomřelo chvála bohu spousta lidí. Rok od roku se hůř shání na daně, a tak mi každý mrtvé duše s radostí přenechá, už jen proto, aby za ně nemusel platit. Je to sice těžké shánění, a ten strach aby to neprasklo, ale nač nám dal pánbůh rozum? Když budou chtít ověřit nevolníky, prosím, beze všeho, dodám potvrzení s vlastnoručním podpisem policejního kapitána“. No a díky tomuto vznikl vlastně tento román, jak píše sám autor.
Čičikovovy první koupě „mrtvých duší“ jsou popsány v prvním díle Mrtvých duší.
Příběh začíná příjezdem hlavního hrdiny do gubernského města N. se dvěma svými nevolníky – kočím Selifanem a sluhou Petrýskem. Když se Čičikov ubytoval v zájezdní hospodě, začal se sklepníka vyptávat na to, kdo je ve městě gubernátorem, kdo přednostou guberniálního úřadu, kdo prokurátorem – nevynechal zkrátka jediného významnějšího úředníka. Dále se vyptával na každého významnějšího statkáře. Chtěl vědět, kolik má kdo nevolnických duší, jak daleko odtud žije, jakou má povahu a jak často jezdí do města. Zajímaly ho místní poměry, zdali se v jejich gubernii nevyskytovaly nějaké nemoci – hromadné epidemie, smrtelné zimnice, neštovice a podobně. Sklepníkovi se představil jako koležský rada Pavel Ivanovič Čičikov, statkář v soukromé záležitosti.
Celý následující den byl zasvěcen návštěvám. Nejprve šel složit poklonu gubernátorovi, který podobně jako Čičikov nebyl ani tlustý ani hubený. Byl to dobrák od kosti. Potom se Čičikov vypravil k zástupci gubernátora, předsedovi guberniálního úřadu, vrchnímu policejnímu komisaři, prostě navštívil všechny význačné hodnostáře města. V rozhovoru s těmito vznešenými lidmi dovedl velmi obratně každému polichotit. Výsledkem toho bylo, že ho gubernátor pozval ještě týž den na domácí večírek a ani ostatní úředníci se nedali zahanbit. Některý ho pozval na oběd, jiný na partičku karet nebo jen na šálek čaje.
Na večírku u gubernátora se Čičikov seznámil s uctivým statkářem Líbeznickým a na pohled poněkud neohrabaným Psovským. Čičikov si s pány natolik rozuměl, že před odchodem ho Líbeznický i Psovský poprosili o návštěvu v jejich vsích. Čičikov nabídku samozřejmě přijal.
Nazítří se Čičikov vypravil k vrchnímu policejnímu inspektorovi. Tam se také seznámil se statkářem Nozdrevem. Následující večer strávil Čičikov u přednosty guberniálního úřadu, potom na večeři u gubernátorova zástupce, v podstatě navštívil všechny, kteří ho pozvali.
Po týdnu plném večírků a obědů se Čičikov rozhodl vyjet za město, navštívit statkáře Líbeznického a Psovského. Když dorazil společně s kočím Selifanem k Líbeznickému, statkář je s nadšením přijal a ihned Čičikova pohostil. Líbeznický ho seznámil se svojí ženou Lízou a svými dvěma dětmi Themistoklem a Alkidem. Po té poobědvali a začali se bavit o životě na vesnici. Čičikov se zeptal, zda-li mu letos umřelo hodně nevolníků a jestli by mu některé mrtvé duše neprodal, že by nemusel zbytečně platit daně za mrtvé. Líbeznický z toho byl v šoku a nemohl si stále uvědomit, co po něm Čičikov chce. Líbeznický mu na konec porozuměl a dal mu všechny mrtvé duše zadarmo. Potom se Čičikov jenom zeptal na cestu k Psovskému a vyrazili. Když odjeli, Líbeznickému stále vrtalo v hlavě, co bude Čičikov dělat s těmi mrtvými dušemi. Ať si to převracel jak chtěl, nedovedl si to vysvětlit.
Na cestě k Psovskému začalo strašně pršet a navíc se ztratili. Nakonec se dostali do jakési malé vesničky. Ubytovali se u staré statkářky Nastasji Petrovny. Na druhý den Čičikov statkářce poděkoval a samozřejmě u příležitosti se zeptal, kolik jí umřelo nevolníků a že jejich „duše“ odkoupí. No, bylo to těžké přesvědčování, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo a mohl jet dál ke statkáři Psovskému.
Po cestě se zastavili v hospodě, ve které čirou náhodou potkal Nozdreva. Samozřejmě, že Nozdrev ihned Čičikova pozval k sobě, ale Čičikov odmítal a snažil se Nozdrevovi vysvětlit, aby toho nechal, protože slíbil Psovskému jeho návštěvu. Jakmile Nozdrev uslyšel jméno Psovský, začal ho pomlouvat. Nozdrev ale Čičikova přemluvil a jeli tedy k němu. Nozdrev se velice vychvaloval. Až ho nechal Čičikov vymluvit, tak řekl svůj známý dotaz: „máš asi dost mrtvých nevolníků, co ještě nebyli vyškrtnuti z revizního seznamu?“ Nozdrev odpověděl kladně. Čičikov mu navrhl, jak se již mohlo předpokládat, že mrtvé duše odkoupí, ale to netušil, co je Nozdrev zač. Začal se pořád vyptávat, na co bude potřebovat mrtvé duše, k čemu a proč. Potom se tedy Nozdrev rozhodl mu je dát i zdarma, ale musí si koupit od něho koně. S tím ovšem Čičikov nesouhlasil a tak mu Nozdrev nabízel psy, atd. Vše Čičikov odmítl, chtěl prostě jen mrtvé duše a nic víc a nic míň. Nakonec se tak pohádali, že šli oba dva spát. Ale na druhý den začalo něco podobného. První chtěl Nozdrev hrát karty o mrtvé duše, ale to Čičikov nepřipustil. To již ale došla Nozdrevovi trpělivost a zavolal své dva nevolníky a už to s naším hrdinou vypadalo zle, ale jako na zavolanou vstoupil do místnosti policejní kapitán. Nozdrev byl tak zmaten, že si ani nevšiml, jak Čičikov utekl. Rychle naskočil do bryčky, kde už čekal Selifan a uháněli jak jen to bylo možné.
Konečně se dostavili k Psovskému, statkář je uvítal. Čičikov byl překvapen tím, jak každého Psovský pomlouvá. K jediným lidem, ke kterým měl asi respekt, byla jeho žena a sám náš hrdina Čičikov. Po té co se Čičikov dozví od Psovského o statkáři Plesnivci, který nechal poumírat skoro celý svůj statek, zeptá se Čičikov na mrtvé duše. Psovský není nějak překvapen a prodává Čičikovi mrtvé duše za vyšší cenu než obvykle je Čičikov koupil, ale přeci jenom. Po tomto „nákupu“ jede ještě k Plesnivci. Po zjištění, že Plesnivec pomalu, ale jistě krachuje, navrhuje mu výpomoc a tou je odkoupení mrtvých duší. Plesnivec je nadšen a souhlasí s prodejem.
Ve městě se začíná proslýchat, že Čičikov je milionář, protože si všichni mysleli, že nevolníci, které nakoupil, jsou živí. Ani ve snu je nenapadlo, že by mohli být mrtví. Začínají se o něho zajímat stále více ženy. Nějaká mu dokonce napsala milostný dopis. A tak jeho přátelé uspořádali bál, na kterém si měl vybrat tu pravou. Čičikovův příchod na bál vyvolal ticho, ale v zápětí velké ovace. Hned se kolem něj každý vrhl, líbali ho, objímali, byl to prostě úplný fanatismus. Když se již vše uklidnilo, všiml si mladé blondýnky, která Čičikova očividně okouzlila. Hned si k ní přisedl a začal rozmlouvat, ale dívku vůbec nezajímalo, co povídá a stejně tomu ani nerozuměla. Náhle se, ale zjevil Nozdrev. „Tak co? Kolik jsi skoupil mrtvol? Vy nevíte, Vaše Excelence,“ halekal na gubernátora, „že kupuje mrtvé duše? Přísahám! Poslechni, Čičikove! Ty jsi – říkám ti to jako kamarád, my všichni, jak tu stojíme, jsme tvoji kamarádi, i tuhle Jeho Excelence – s chutí bych tě oběsil, namouduši!“ Čičikov se v tu chvíli sbalil a odešel, jak nejrychleji to jen šlo.
Další něčí bujná fantazie přišla na to, že se plánuje únos gubernátorovy dcery, té, která se tak zalíbila Čičikovovi. A kdo má být ten únosce? No, přece Čičikov, ale že prý ještě i Nozdrev. A to představení s těmi mrtvými dušemi, co se odehrálo na bále, bylo naplánované, že je to nějaké heslo. Tento výmysl již věděl snad každý, ale Čičikov nic netušil. Jezdil na návštěvy ke gubernátorovi, Líbeznickému a prostě k těm, kteří ho měli rádi, ale vždy, když k někomu přijel, vyhodili jej. Čičikov neměl nejmenší potuchy, co se se všemi děje. Až jednou se náhodou ukázal Nozdrev, který mu vše l o tom výmyslu pověděl. Čičikov byl tak vylekán, že ihned nařídil Selifanovi, aby vše připravil, že na druhý den odjedou. Ale na druhý den nebylo tak, jak by si Čičikov přál. Selifan musel zajít ke kováři, aby nasadil koňům nové podkovy. Bylo potřeba nové kolo na bryčku. Nakonec se ale z města bez větších problémů přeci jen dostanou. A tím končí první díl románu Mrtvých duší.
Děj románu uvozený mottem z anglického básníka J. Donna („Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;… smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“) je soustředěn na tři dny života lektora španělštiny Roberta Jordana, který bojuje jako americký dobrovolník ve španělské občanské válce. Připojuje se k jedné ze skupin partyzánů v horách poblíž Segovie, aby vyhodil do vzduchu most a znemožnil tak přísun nepřátelských posil v době chystaného republikánského útoku. Během pobytu u skupiny, kdy projevuje její vedoucí Pablo na rozdíl od své družky Pilar a starce Anselma k Jordanově poslání nedůvěru, se Jordan zamiluje do Maríi, dcery republikánského starosty, zavražděného fašisty. Jordan sám o zdaru útoku pochybuje, velení jej však neodvolá včas. Při úspěšném zničení mostu Anselmo umírá, Jordanovi během ústupu zlomí kůň nohu. Ten posílá skupinu do bezpečí, sám však se zbraní v ruce očekává nepřítele.
Motto románu ukazuje na hlubší významové pozadí „milostného válečného románku“, jehož idealizované a romantizované vztahy mezi Jordanem a Maríou byly nepochybně příčinou čtenářského úspěchu této knihy. Mezní životní situace, do níž je Jordan, typický hemingwayovský hrdina vybavený mužností, přemýšlivostí, odporem k sentimentalitě, touhou po pravdě, snahou žít důstojně a svobodně ve světě násilí, zla a smrti, postavem, je totiž situací, která je vědomím smrti jednoznačně určena.
Hlavní hrdinkou je mladá žena Gervaisa, která má ve svých 22 letech dvě děti. Její druh Lantiger, se kterým žije v Paříži ve starém hotelu, jí začíná být nevěrný a i přes její prosby a nářky odchází k jiné. O Gervaisu se začíná zajímat klempíř Coupeau, dobrý, poctivý a pracovitý člověk, stále ji přemlouvá, aby si ho vzala. Nakonec se stává jeho ženou. Má částé rozpory s rodinou, do které se dostala, hlavně se švagrovou. Dobře vychází s jeho matkou. Narodila se jim dcera. Manželství se zpočátku vyvíjí slibně. Coupeau vydělává hodně peněz, Gervaisa dobře hospodaří, a tak si chtějí koupit krám. Naneštěstí se však stal Coupeauovi při opravě domu úraz. Dlouho se léčil a tím zlenivěl a ještě se utratily všechny úspory. Kovář Goujet, který Gervaisu stále tajně miluje, jí nabídne, že ji půjčí částku, aby si mohla najmout krávu. Po dlouhém přemýšlení nakonec přijala. Najala si prádelnu, opravila ji a začala prát pro stálé zákazníky. Všichni jsou s její prací spokojeni, a proto jich má stále více. Také paní Goujetová si u ní nechává prádlo, takže jí umožňuje platit dluh. Gervaisa si najímá dvě spolupracovnice, protože už na práci sama nestačí. I když pracuje stále dobře, není schopna splatit dluh. Manžel do zaměstnání nechodí, takže ho sama živí.
Největší ranou pro ni je, když manžel přivede domů jejího bývalého druha, aby u nich bydlel. A tak ubohá žena musí živit oba muže. Její muž začíná stále více pít, nepracuje, je protivný, druhý muž pečuje o svou postavu, takže si vybírá v jídle. Gervaisa musí prádelnu prodat a s mužem musí odejít do starého pokojíčku v 6. patře. Žena opět úporně vydělává jako dělnice v prádelně. Do práce ji mnohdy nepustí její muž, který chodí domů stále opilý. Nakonec jim dochází peníze, on, protože už nemá za co pít, se zbláznil. Dcera Nana utekla z domova, protože si chtěla užívat života. Gervaisa odešla vydělávat si na ulici, sama upadla do vášně alkoholu a nakonec umírá v hrozných podmínkách hladem. Alkohol = zabiják.
Jak už je patrno z názvu knihy, hlavní postavou je pan Alfréd Polly. Děj se odehrává v Anglii na přelomu století. Román začíná tím, jak je pan Polly rozčílený. Za všechno může jeho žena a špatné trávení, které ho neustále trápí. Proto se posadil na schody a začal vzpomínat na své mládí. Matka mu zemřela, když byl ještě malý. Po škole se začal učit prodavačem v oddělení pánského prádla. V té době se seznámil se dvěma přáteli – Plattem a Parsonsem. Podnikali spolu různé věci až do té doby, kdy byl Parsons vyhozen za to, jak naaranžoval výlohy. V té chvíli se vlastně viděli naposled, protože odešel do Londýna.
Pan Polly zanedlouho opustil městečko Port Burdock a vydal se také do Londýna. Tam vystřídal několik zaměstnavatelů a pak se musel vrátit, protože mu zemřel otec. Bydlel u bratrance Johnsona, který se svou ženou chystal pohřeb. Bylo pozváno několik příbuzných, z nichž některé pan Polly ani pořádně neznal. Přišla i jeho teta se sestřenicemi Miriam, Annie a Minnie, které se hned začaly kolem pana Pollyho točit. Po svém otci zdědil dost peněz, a tak se rozhodl, že si udělá delší dovolenou. Toulal se po okolí, ale jezdil hlavně za svými sestřenicemi. Nakonec požádal Miriam o ruku a vzali se. Koupili si ve Fishbourne krámek a usadili se tam. Pan Polly potom začal zjišťovat, jaká je Miriam doopravdy a přemýšlel, jak by se jí zbavil. Vymyslel si dokonalý plán. Zapálí dům a on bude uvnitř. Podřízne si krk, ale to pak už nikdo nepozná, protože z něj zbyde jen hromádka popela. Chtěl totiž, aby Miriam dostala alespoň nějaké peníze z pojistky. Nakonec vše dopadlo jinak. Dům sice zapálil, ale kvůli ohni se nezabil a dokonce se ještě stal hrdinou, protože z vedlejšího domu zachránil hluchou stařenu. O jeho žhářství se nikdo nedozvěděl. Od Miriam ale odešel. Vzal si část peněz z pojistky a začal se toulat krajem.
Dorazil až do patwellské hospody. Tam ho přivítala buclatá paní a zaměstnala ho. Pan Polly ji a její vnučku dokonce ještě zachránil před zlým „strejdou Jimem“ a zůstal tam. Po několika letech se rozhodl jít podívat za Miriam. Ta měla teď svůj krámek. Pracovala u ní její sestra Annie. Ona pana Pollyho nepoznala, a tak mu vyprávěla, jak jednou našli pana Pollyho mrtvého v řece. Miriam ho prý nepoznala, ale měl na sobě šaty, kde bylo všito jeho jméno. „Strejda Jim“ totiž panu Pollymu ukradl šaty, než utekl. Potom přišla Miriam a ihned Pollyho poznala. Ten jí ale řekl, že tedy bude dělat dál mrtvého, aby nepřišla o peníze z jeho životní pojistky a odešel. Vrátil se znovu ke své baculaté paní a knížka končí tím, jak spolu přemýšlejí o životě.
Kniha se mi líbila, protože v ní byly humorné situace, ale bylo i vidět, jak může člověk přemýšlet. Hlavní hrdina se chtěl zbavit své ženy, ale vlastně by zemřel on a ještě by svou ženu zabezpečil. Ironicky podbarvené vyprávění o údělu pana Pollyho vylíčil autor živě a spádně, pestrým a bohatým jazykem. A tak román čtenáře svým humorem a jemnou ironií nejen pobaví, ale i podnítí k zamyšlení nad ohlupující všedností kupeckého prostředí, tragickou nudou neuváženého manželství a vůbec prázdnotou maloměšťáckého života. Tento román vyšel roku 1910 a odděluje řadu společenských obrazů od řady průbojných románů. Chceme-li ho zařadit do Wellsova díla, zjistíme, že byl míněn jako chvilka oddechu mezi autorovými nejvypjatějšími a nejsmělejšími plány.
Jedná se o zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens při práci na tomto díle zemřel. Otevřenýkonec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.
Mladý Edvin Drood, který často cestuje do Egypta, si má vzít Rosu, dívku, o kterou se stará přítel jejího otce. Rosa žije v penzionátu U tří jeptišek a Edvin ji často navštěvuje. Jejich vztah je však velice zvláštní, neboť se k sobě mají jako bratr a sestra. Edvinův strýček Jesper je do Rosy tajně zamilován, ale nedává to příliš najevo. Sejde se s hrobníkem Hurdlesem, kterého mu doporučí starosta. Jasper se o kobky zajímá a zaujme ho i hromada vápna před hřbitovem. – V této části knihy všechno naznačuje tomu, že Jasper chce Edvina zavraždit a tělo pak nechat zmizet za pomoci vápenného roztoku.
Do města přijíždějí sourozenci Helena a Neville, za svým známým, Jasperovým přítelem. Ten je pohostí a Neville se u něj ubytuje, Helena si najde místo v penzionátu a stane se Rosinou kamarádkou. Na jedné oslavě se všichni sejdou a Neville se zamiluje do Rosy (nesmí dát lásku najevo), i Edvin je náhle okouzlen krásou Heleny. Jasper hraje na klavír a pokukuje po Rose, budoucí nevěstě svého syna Edvina. Rosa to zpozoruje a vykřikne. Edvin a Neville si příliš do oka nepadli, jeden na druhého dělají narážky. Jasper chce konflikt urovnat, a tak pozve Nevilla na skleničku. Chlapci se znovu pohádají a nakonec se poperou. – V této části knihy je pravděpodobné, že zločin spáchá Neville.
Edvina navštíví Rosin pěstoun, který mu předá prsten, Edvin si uvědomí, že Rosu nemiluje a i ona je ráda, když se domluví na rozchodu. To ovšem neví Jasper. Neville si jde koupit hůl. Jasper a Nevillův opatrovník domluví večeři, na které se má bitka chlapců urovnat. Jasper tedy pozve Nevilla a Edvina domů a povečeří. Po večeři se chlapci procházejí u řeky. – A zde začíná Dickens svou hlavní zápletku – Druhý den se totiž Edvin nevrátí domů a všichni po něm začnou pátrat. Podezření padá na Nevilla, který jde na procházku s holí, a je tedy zatčen. Pro nedostatek důkazů ho ale propouštějí a on se přestěhuje jinam. – Nikdo neví zda Edvin odjel do ciziny nebo je mrtvý – Nevillův opatrovník hledá poblíž řeky, kde byli chlapci naposledy viděni a v řece spatří Edvinovy zlaté hodinky. – V této části knihy je vyloučena možnost, že Edvin náhle odjel do Egypta, jak měl v plánu ihned poté, co svému strýci řekl, že si Rosu nevezme. Po čase navštíví Jasper Rosu a vyzná jí svou lásku, ona je jeho vyznáním přímo zděšena.
Autor ukazuje, že přeci jen vraždil Jasper, ale mohli to být i sourozenci Helena a Neville společně, díky jejich původu a dětství, ve kterém se Helena stará o bratra a je schopná i zabít svého otce. V posledním čísle časopisu přijíždí do města nová postava námořníka, která se seznámí s Nevillem. Více již autor nestihl nenapsat, neboť záhy umírá. Příběh tedy není dokončen, ale není vůbec jisté, kdo vraždil. Příběh vychází v časopise na pokračování, já ho četl v knize od C. Fruttera, F. Lucentiniho : „Pravda o přídadu D.“
První román proslulého anglického romanopisce, jedno ze základních děl světové humoristické literatury.
Kronika Pickwickova klubu je ve svých 57 kapitolách poměrně volnou skladbou příběhů z cest čtyř členů Pickwickova klubu, jeho zakladetele Samuela Pickwicka, Augustuse Snodgrasse, Nathaniela Winkla a Tracyho Tupmana z Londýna na venkov se záměrem blíže poznat život. Výprava se zvrhne ve směs katastrofických příhod, v nichž hrdinové upadají do nesnází vyvolaných jejich neschopností obstát v „běžných situacích“, kterým je okolí vystavuje. Zpočátku se jedná o dvojici podvodníků. Postupem děje se pan Pickwick přetváří z komické figurky v charakterní postavu – napomáhá tomu i jeho pozdější sluha Samuel Weller.
Když se po nedorozumění se svou domácí paní Bardellovou dostane Pickwick do drápů vyděračské advokátní firmy Dodson a Fog, raději se nechává uvěznit pro dluhy, než by zaplatil. Hrdinův pobyt ve Fleetské věznici pro dlužníky odhalí pohled na lidskou bídu a neštěstí. Po návratu z věznice se uzavírá románový příběh jednotlivých postav. Winkle a Snodgrass se ožení a Pickwickův klub se rozchází.
V díle se autor zaměřuje zejména na vykreslení rozdílů mezi panem Pickwickem a jeho sluhou S. Wellerem. Kontrast se projevuje jak v mluvě, tak i v chování. Charles Dickens zobrazuje a zároveň konfrontuje na jedné straně venkov a na druhé straně londýnskou společnost. Jedná se o studium anglických mravů a sociálních poměrů.
Úředník Meursault jede do Marenga pochovat svoji maminku. Celá událost na něj doléhá jako vyrušení (dvouhodinová cesta kodrcavým autobusem, omluva šéfovi v práci, vedro k zalknutí). Maminku odložil před časem v útulku, neboť neměl peníze na její opatrování doma. Navíc si s ní již neměl co říci, maminka jej pouze bezděčně pozorovala. Po prvních měsících se toto řešení ukázalo jako velmi správné. Maminka si našla nové přátele a chuť do života. Ředitel jej uvede do místnosti s rakví. Meursault se baví se správcem a při vigilii (sezení před pohřbem u mrtvé) si dokonce zapálí. Necítí totiž nic. Tato událost je pro něj bezvýznamná.
Druhý den se rozhodne pro koupání. Na průplavu spatří Marii Cardonovou, bývalou písařku z kanceláře a dá se s ní do řeči. Večer oba vyrážejí do biografu na Fernandela (film o vraždě Araba, hrdina se přiznává před soudem a je souzen). Zbytek večera stráví oba v posteli. V práci mu šéf nabídne, aby vedl kancelář v Paříži. Pro Meursaulta je to bezvýznamné, se životem je spokojený, není co měnit. Když se ho Marie zeptá, zda ji miluje a vezme si ji, odpoví: „I to je pro něho bezvýznamné. – Jestli si mne chceš vzít ty, tak proč ne?“.
V příběhu hraje důležitou roli také Meursaultův soused Raymond (v okolí je považován za pasáka). Mersault přijme jeho pozvání na jelita a kapku vína. Raymond ho žádá, aby napsal dopis jeho přítelkyni. Nedávno ji Raymond zbil, protože ho podvedla a chce ji uštědřit ještě jednu lekci. Mersault je bezevšeho pro (na ničem nezáleží). Výsledkem je další potyčka a také přivolaný strážník. Mersault se rozhodne svého přítele podpořit a svědčí v jeho prospěch. U domu přešlapuje starý Salaman (další soused), který trýzní svého ošklivého psa.
Salaman ztrácí svého psa a Meursault jej utěšuje. Raymond svého přítele Meursaulta i s Marií zve ke kamarádovi k domu na pláž. Svěří se také, že bratr (Arab) oné přítelkyně jej sleduje. Po obědě se Raymond, Meursault a Masson (přítel) vydávají na obchůzku pláže. Na druhém konci zpozorují dva Araby (jeden z nich je onen bratr). Při potyčce je Raymond poraněn nožem, Meursault si raději bere jeho pistoli. Meursault své přátele doprovodí až k chatě, ale když se pustí po dřevěných schodech nahoru, zůstává stát u prvního stupínku. V hlavě mu duní úpalem a nechce se octnout tváří v tvář ženám. Obrací se tedy k pláži a vedrem se vrací k potůčku. Brzy spatří Araba (bratr oné holky).
Mersault je zatčen a rok nato odsouzen k smrti gilotinou. Důvodem je jeho otevřenost přiznání a skutečnost s jakou se zachoval při pohřbu své matky. Žalobce založí celý proces na jeho necitelnosti. Mersault nelitoval své matky, nelitoval svého činu. Celá mašinérie mu připadá jakoby soudili někoho jiného. Je rozčilen, že jej v soudní síni přehlížejí. Vždyť je to jeho proces! Poslední možnost mu dává kaplan. Může se ospravedlnit před bohem. To mu ale připadá bezvýznamné. I na ostatní dojde a jednoho dne budou souzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako kterákoliv žena i člověk. Copak kaplan nechápe, že je jedno, zda zemře nyní nebo za dvacet let? Každý tam musí, to je jediná jistota.
V Londýně druhé čtvrtiny šestnáctého století se narodil v chudé rodině chlapeček Tom Candy. Jeho raný život byl velice krutý. Kdykoliv přijde večer domů s prázdnýma rukama, jeho otec ho společně s hroznou babičkou zbije. Jedině jeho matka byla sto obětovat mu ubohé sousto nebo kůrku, přesto Tomík není nešťastný. Páter Ondřej si ho často bere stranou a tajně ho učí rozeznávat dobré i zlé, a i troše latiny ho přiučí. Vypráví Tomovi o princích, zámcích a trpaslících, a Tom má pak hlavu plnou pohádkového života, přestože žil ve skutečnosti v bídě. Jak často snil, naučil se trochu i té královské mluvě a dobrým mravům. Jednou ráno vstane hladový a loudá se po městě, až dojde k Westminsteru. Chudáček otrhaný Tom dojde až k plotu a vyvaluje oči. Než si však uvědomí, kde je a co dělá, strhne ho v příštím okamžiku jeden z vojáků.
Tom viděl prince! Princ Eduard si hocha také všiml, a protože mu ho bylo líto, pozval ho dále. Eduard snil o tom, že jednou se bude moci projít jako obyčejný hoch po ulici, a snad i trošku Tomovi záviděl. Hoši se rozhodli, že si role do večera vymění. Princ Eduard zažívá strastiplnou cestu, a boj o holý život. Když spustí na nevěřící dav, že je princ, div ho neušlapou. Naštěstí ho zachrání statečný rytíř dobrého srdce Miles. Mezitím Tom Candy žije na zámku. Všichni ho považují za chorého, neboť prohlašuje, že není princ. Večer ho převlékají, koupou,… a Tom hraje svou roli celkem slušně, pouze nemůže najít pečetítko. Postupně začne nenávidět večeře a rukulíbám a kdoví co ještě… O pravém princi, který najde úkryt v Candyho rodině, si všichni myslí, že je blázen (pouze matka si je jistá, že není její syn). Po městě se roznese novina, že starý král zemřel. Z chudého Toma se tak rázem stává dědic trůnu – král.
Tomův otec rázně přijde domů, a že musí všichni utéci, neboť zabil pátera Ondřeje. Princ se tak toulá s tlupou žebráků a zlodějů. Žebrák a rváč Hugo má za úkol naučit prince žebrat. Princ mu však uteče až do chýše jednoho poustevníka, který ho chce usmrtit. Na pomoc přispěchá Miles právě včas a následníka trůnu zachrání. Mezitím se Tomovi začíná kralování líbit, a spravedlivě propouští nevinně odsouzené. Brzy se má konat korunovace. Hugo prince a Milese najde, a nastraží na ně past. Oba se tak octnou ve vězení a Miles převezme princův trest na sebe. Výprasku přihlíží i Milesův bratr Hugo Hendonský, který nařídí krutější trest. Hugo Hendonský vypudil před 7 lety svého bratra Milese z domu, oženil se s jeho milou a zapřel ho. Princ Milese povýší na lorda a vydají se do Londýna. Eduard se dostane do sálu naštěstí dostane včas. Tom Candy přesvědčí všechny urozené pány i dámy, že pravý princ je Eduard, neboť úkryt zná jen pravý princ. Nakonec je nalezeno v brnění a Eduard je opět princem. Miles je povýšen na lorda, a dostává zpět své dědictví a lásku Editu. Bratr Hugo je uvězněn, Candyho otec popraven a Tom Candy studuje v nové škole.