Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem. Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích.
Kniha obsahuje tři díly s několika kapitolami. Dílo je napsané v jazyce z konce 19. století. Objevuje se zde i patos, který Svatopluk Čech rád užíval.
Matěj Brouček je obyčejný měšťan a majitel třípatrového domu na Starém Městě. Jednoho večera se vracel z Vikárky domů. Zrovna se díval k nebi, když ho paprsek unesl vzhůru k nebi. Probral se v kráteru na Měsíci. Zde se seznamuje s měšíčňanem Hvězdomírem, který mu bude dělat průvodce. Pan Brouček se musí postupně přizpůsobovat tamějším poměrům. Cestují na okřídleném koni Pegasovi. Po čase začíná Matěj zjišťovat, že tito lidé jsou samí básníci, umělci, sochaři, hudebníci. A ti bez nadání jsou kritici. Jejich hodinami je Země. To jest, že měsíční den trvá 29,5 dnů pozemských. Navštíví mecenáše Bažidara, který spolupracuje s nejlepšími hvězdopravci. Jejich způsob stravování je poněkud odlišný a tak to Matěj nevydrží a začne se rozčilovat. přitom použije pro ně neslušné slovo „nos“ a raději s průvodcem odchází. Opět letí na Pegasovi a přibližují se k Zemi. Ale meteorit pegase zraní a oni padají dolů k Zemi. Pan Brouček se probírá v posteli s bolavou hlavou. Domácí mu vysvětlí, že ho našli v bezvědomí, jak něco mumlá o měsíci.
Karel Kopfrkingl, nekuřák a abstinent je velmi citlivý člověk, který své blízké často označuje přídavným jménem. Pracuje v krematoriu, ke kterému má podobný vztah jako ke své ženě. „17 let jsem s Lakmé a vzrušuje mě stejně jako první den“. Romane (tak si romanticky Karel říká) si vylepší svůj příjem tím, že vezme navíc práci agenta. Na návštěvy k němu začne chodit přítel Willi, zastánce Hitlera, který se ho snaží svést na svou stranu. Zpočátku se Karel brání, ale nakonec následuje svého přítele a jeho povaha se změní. Převléká se za žebráka a odposlouchává židy, co si povídají. Je mu jich líto, a tak nakonec nic nepoví. 15. března vtrhne do země říšská branná moc. Vůdce přijede do Prahy, říšská vlajka zavládne nad Pražským hradem.
Za necelý měsíc se již panu Kopfrkinglovi jako členovi NSDAP dostane cti a je pozván do casina. Prozradí své spolupracovníky v krematoriu, a náhle se zarazí. Vždyť jeho manželka Lakmé je také židovka! Pan Kopfrkingl stále touží po vyšší funkci, ale s ženou poloviční židovkou to není možné, rozhodne se tedy rozvést. To mu však Willi rozmluví, neboť by ho čekalo mnoho starostí. Pošle tedy děti k babičce a udělá si s manželkou pěkný večer. Následuje příjemná konverzace: „Máme, nejčistší život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe, nebe na kterém za celých těch 19 let, co jsme spolu, nepřelétl jediný mráček … Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, … Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle.“ Po večeři nebeskou políbil a řekl: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ Vzal židli a šli, … Protože bylo v koupelně teplo vyzval ji, aby pustila ventilátor. Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.
Pak zašel na kriminálku a ohlásil sebevraždu své ženy. „Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla totiž židovskou krev a nesnesla žít po mém boku.“ Po svém jmenování ředitelem krematoria se rozhodl pro další čin. Vzal syna Miliho s sebou do krematoria, aby si ho mohl Mili prohlédnout, když tam nikdo není. Ležela tam také rakev s příslušníkem SS. „Má rakev, jaká má být, co Mili, aby sis lehl k němu?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, povalil chlapce na kolena, a utloukl ho. Pak dal tělo k esesákovi a sám pro sebe si řekl: „Smrt sbližuje, v lidském popelu není rozdíl.“ Za čtyři dni ohlásil, že pohřešuje 16- letého synka, podobný osud chystal i dceři Zitě. Po několika dnech stojí pan Kopfrkingl před nejvyšším pražským vedením, dostane mercedesku a byla mu nabídnuta nová práce. „Taková plynová žároviště pro budoucnost“ Po válce se vrací sanitním vlakem a pozoruje zástupy vyhublých lidí vracejících se z koncentráků. Je šťasten. Mnohé z nich přece spasil.
„Čapkovo dílo je dobrodružnou výpravou za hledáním smyslu všedního života – je to výprava, která objevuje i v nejobyčejnějším lidském živote nekonečnou krásu a veliké možnosti. Najdeme v něm planoucí uchvácení i tiché zamyšlení, ustavičný nepokoj i líbeznou pokojnost, závratné nadšení i niterné odevzdání.
Jistou zemi napadla nákaza podobná malomocenství, bílá nemoc. Doktor Galén najde lék, ale prozrazení receptury podmiňuje uzavřením míru mezi všemi zeměmi. Zde vlastně dochází ke střetnutí dvou životních postojů, dvou nesmiřitelných stanovisek: Maršál ztělesňuje úsilí o moc a nadvládu, zatímco doktor Galén je obráncem lidství, svobody, humanity a míru. (Tyto hodnoty Čapek hájil celým svým dílem.) Bílou nemocí je napaden i hlavní zbrojař země baron Krug. Galén ho odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Baron žádá Maršála, aby uzavřel mír, ten se mu však jen vysměje, že to není možné. Brzy si také na těle objeví bílou skvrnu, ale ze začátku i on odmítá zrušit zbrojení. Nakonec ho jeho dcera a mladý Krug přemluví. Doktor je však těsně před domem Maršála davem ušlapán a jeho lék rozdupán. Tím vlastně lidé zabíjí i Maršála, kterému provolávali slávu. Celý spor lékaře a vládce se tím stává zbytečným. Galénovi se sice podařilo přesvědčit člověka, který je strůjcem a vůdcem válečné posedlosti, ale nakonec sám nesmyslně umírá ušlapán těmi, za jejichž životy po celou dobu bojoval. Národ se tak žene do války, ve které už nezvítězí, a lidstvo zůstává ohroženo tou hroznou bílou nemocí, proti níž není léku.
Galén (Galénos byl slavný antický lékař) – na jeho postavě je patrný působivý protiklad mezi nenápadnou skromností až rozpačitostí na jedné straně a mimořádnou důsledností i neústupností na straně druhé. Je to nepatetický, prostý, skrznaskrz civilní hrdina, který se obejde bez sentimentality i velkých gest, hrdina rozměru všedního dne. Lék proti bílé nemoci je ochoten dát pouze těm zemím, které se zřeknou útočných válek. Považuje za svou přirozenou povinnost lékaře bránit lidský život a mír. Odmítá proto léčit nejen barona Kruga, ale i matku, skromnou a jistě hodnou ženu účetního zbrojařských podniku. Dalo by se říci, ze se tím prohřešuje proti lékařské etiketě, že násilně, třeba i za cenu lidského života, prosazuje svou myšlenku. Může však s klidem plnit svou práci a vystavit lidstvo hrůzám války?
Maršál – je jistě v prvé řade nositelem moci, nadvlády, násilí potlačující svobodu a úctu k člověku. Nezdráhá se zmařit tisíce lidských životů k prosazení „vyšších“ cílů, jimiž je podrobení sousedních zemí. Je bezohledný, ale rozhodně není zbabělý, není mu zcela odepřena velikost, je to člověk, který žije až fanatickou vírou ve svoje poslání a dokáže strhnou i ostatní (podobnost ne náhodná s fašismem a jeho hlavním protagonistou Adolfem Hitlerem). Nemá úzce osobní, sobecké pohnutky, obětuje svého jediného přítele Kruga a je schopen bez váhání obětovat i sebe. Když se však dovídá, že sám má bílou nemoc, ocitá se v neřešitelné situaci: bez jeho vedení nebude možné ve válce pokračovat a nebude tak naplněno „poslání“, které je jediným smyslem jeho života. A tehdy pocítí také otřásající strach ze smrti, stejně jako všichni ostatní lidé. Rozhodne se nakonec pro mír: „Bůh chce, abych dělal mír… To by bylo ohromné vítězství, že ? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi…“
„Ale je také ještě jeden Čapek: ten, který zvedá varovně svůj hlas a klade svými díly veliké otázky, s nimiž se musí vyrovnávat společnost a lidstvo jako celek. Ten, který předvídavě upozorňuje na osudové problémy, na nichž závisí další vývoj a snad i sama existence naší země. Ukazuje na osobní odpovědnost každého z nás lidí za budoucnost lidského společenství.“
Ústřední postavou knihy skládající se z celkem pěti částí (Fantina, Cosetta, Marius, Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis, Jean Valjean), kdy každá část má několik kniha a v nich množství kapitol, a zároveň jedním z pojítek časově i obsahově rozsáhlé struktury díla je bývalý trestanec, galejník Jean Valjean, odsouzen za krádež chleba a následně dlouhá léta vězněn za pokusy o útěk. Při propuštění na svobodu se setkává s biskupem z Digne, panem Myriele, řečeným Lidumilem. Tento skrznaskrz dobrý člověk se silným sociálním cítěním, bezbřehou vírou v Boha a nekonečnou láskou k bližním trestance ovlivnil natolik, že se J.V. rozhodl potlačit v sobě nenávist ke společnosti, která jej zavrhla, a po vzoru Myrielovu nastoupil cestu dobra. Pod přezdívkou pan Madelaine se usadil v městečku Montreuil-sur-Mer, kde zmodernizoval výrobu černého skla, vybudoval mohutné průmyslové závody, zaměstnával spousty lidí, pečoval o chudé a nemocné a tuto péči uskutečňoval hlavně díky svým obrovským výdělkům. Svou činností zvelebil celý kraj, odmítl mnohá čestná vyznamenání a na přání lidu se stal starostou městečka. Náhodou se seznámí s ubohou Fantinou, prostitutkou, která byla bez jeho vědomí vyhozena z jeho podniku. Příčinou bylo její nemanželské dítě, které ukrývala v městečku Montfermeil u manželů Thénardiérových, a na které musela platit. Madelaine vyslechl příběh na smrt nemocné ženy, jejíž jediné uklouznutí spočívalo v lásce k nezodpovědnému studentu. M. se jí ujal, a protože si před smrtí přála jediné – spatřit ještě jedinkrát své milované dítě, které několik let neviděla, rozhodl se jí M. vyhovět i v tomto směru. Krčmář Thénardiér ale, jakmile zjistil, že je o dítě zájem, vymýšlel si stále nové a nové záminky, proč nemůže dítě poslat a proč musí matka poslat další peníze. V Paříži byl zatím zajat muž, který byl považován za J.V, a který byl souzen za krádež, jíž se J.V. dopustil po propuštění z galejí. V pravém J.V., tedy Madelainovi, se ozvalo svědomí a dobrovolně se jel do Paříže udat, aby ušetřil nevinného. Tímto odhalením získal navrch policejní strážník Javert, který něco podobného dávno tušil. Přese všechny své dobré skutky a snahu po nápravě předešlých činů byl J.V. znovu vězněn a Fantina zemřela aniž své dítě spatřila. Před zatknutím si J.V. své poctivě vydělané peníze zakopal v lese u Montfermeil. Šťastnou náhodou se J.V. podařilo z galejí uprchnout a byl považován za mrtvého. Ihned se vydal do Montfermeil, kde našel Fantinino dítě – ubohou šestiletou Cosettu (Eufrasii), ze které si Thénardiérovi udělali služku pro všechno. J.V. dítě vyplatil a odešel s ním do Paříže. Tam žil nějakou dobu v ústraní, ale protože se nechtěně zviditelňoval svými dobrými skutky, vypátral jej Javert a J.V. s Cosettou museli uprchnout do kláštera Petit Picpus, kde byl zahradníkem muž, kterému J.V. zachránil život. V klášteře zůstali devět let. Z Cosetty vyrostlo krásné mladé děvče které nadevše milovalo svého tatínka (J.V.), a které bylo tomuto člověku na oplátku předmětem lásky i oporou. Cosetta se zamilovala do Maria. Byl to mladý student žijící se svým dědečkem – panem Gillenormandem. Jeho matka byla mrtvá a otci, bývalému buonapartovu plukovníku, zakázal dědeček, zarputilý roajalista, se s dítětem vídat, a tak jej Marius viděl jen v den jeho smrti. Shodou náhod se dozvěděl o hrdinství a zásluhách svého otce a o tom, jak mu děd bránil Maria vídat. Všechno se v něm obrátí a po vzoru otce se stane zastáncem Napoleona a republiky. Pohádá se s dědečkem a odchází z domu. Stále studuje práva, živí se překládáním textů a zamiluje se do Cosetty. Thénardierovi zkrachují a odchází do Paříže, kde spadnou úplně na dno. Stane se, že jim J. V., vystupující pod přezdívkou, přinese almužnu. Th. jej pozná a zosnovuje na něj úklad, protože tuší jeho bohatství. Úklad nakonec nevyjde, ale Marius, soused Th., opět přijde na ztracenou stoupu Cosetty a začnu se tajně scházet v zahradě Cosettina domu. Atmosféra v Paříži houstne a J.V. se rozhodne odjet s Cosettou do Anglie. Oba milenci ztratí smysl života a Marius se rozhodne zemřít na barikádě, odkud jej polomrtvého zachrání J.V., který se o jeho lásce ke Cosettě dozví náhodou. J.V. Maria nenávidí, protože mu odčerpává lásku jediné blízké osoby, zároveň ale chce Cosettino štěstí. Odnese Maria k dědečkovi, který před znovunalezeným vnukem rozežene všechny své předsudky, a který mu dovolí si Cosettu vzít. Oba mladí lidé jsou v sedmém nebi. J. V. odhaluje Cosettino netušené dědictví, neboť až dosud byla považována za velmi chudou. C. a M. se vezmou. J.V svede už několikátý souboj se svým svědomím a přizná Mariovi svůj původ. Ten jím začne opovrhovat a snaží se od něj Cosettu, jediný smysl Valjeanova života, oddělit. Thénardier, jemuž byl Marius vděčný za záchranu svého otce, se domnívá, že Marius o Valjeanově minulosti nic neví. Přijde Maria vydírat a ten se tak náhodou doví i o všech Valjeanových dobrých skutcích i o tom, že to on tajně s nasazením vlastního života zachránil Maria z barikády, a že daroval barikádníky k smrti odsouzenému špehu Javertovi život, přestože žil celý život s jeho stínem za patami. Marius okamžitě přehodnotí svůj pohled na J.V. a jedou jej s Cosettou navštívit. Najdou jej však již umírajícího, a tak jej alespoň v posledních chvílích života zahrnou láskou, obdivem a vděčností za jeho mučednický život.
Rozsáhlý román se sociálním podtextem zachycuje osudy několika generací a několika společenských vrstev. Na ústřední postavě a dalších hlavních postavách je demonstrován útlak, bída, nedostatky právního uspořádání a organizace společnosti a celková nespravedlnost světa.
Nejvýraznější postavou je J.V., v podstatě dobrý člověk, který je bídou donucen ke krádeži. Téměř dvacet let galejí mu „vymyje mozek“, který je znovu nastartován dobrotou biskupa Myriela. V knize jsou na několika místech podrobně popisovány jeho myšlenkové pochody a duševní zápasy, ve kterých mu svědomí velí obětovat vlastní pozemské pohodlí vyšším morálním hodnotám. Přijímá všechna příkoří osudu a v postatě od života nic nečeká. Jediným smyslem jeho života je péče o milovanou Cosettu a péče o druhé všeobecně.
Další výraznou osobností je Javer – policejní strážník, který to díky své naprosté a někdy až slepé víře v zákon a následný trest za jeho překročení dotáhne ve svém oboru hodně vysoko. Jeho tvrdost a neúprosnost z něj dělají člověka nelidského. Celý život slídí po stopách J.V., který se mu po dvakráte vydá do rukou a nechá se dobrovolně zatknout. Poprvé jej Javert skutečně zatkne, podruhé, poté, co mu na barikádě zachrání život, jej nechá jít a sám po rozsáhlém vnitřním souboji s vlastním svědomím a smyslem pro povinnost spáchá sebevraždu. Děj sám, který je umístěn do Francie a později konkrétně Paříže konce 18. a začátku 19. století, je v několika nejnapínavějších místech záměrně zpomalován kapitolami čistě historicky popisnými nebo filozofickými.
Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo klasických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem.
Balada pašijová: – líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky.
Balada horská: – vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry.
Balada dětská: – je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt.
Balada česká: – je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky.
Romance o Černém jezeře: – je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jako by spaly dávné české hrdinské činy.
Romance o Karlu IV.: – zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji.
Romance o jaře 1848: – vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy „čas oponou trhnul – a změněn svět“ a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského.
Romance italská: – předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody.
Romance helgolandská: – skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla.
Balada stará – stará: – je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce – mlynáře.
Balada tříkrálová: – je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: „To se ví: přišli se slávou – jak odešli, se neví.“
Romance štědrovečerní: – líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazem účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen.
Balada májová: – zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce – přinejhorším třeba zrzavého.
Balada rajská: – je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen.
Romancemi jsou i poslední tři „balady“ věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: „Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti.“
Balada dětská: – Neruda zde nastiňuje mateřskou lásku a cit – matka těžce odpočívá po probdělé noci, kdy uspávala a konejšila své dítě. Zatím si je smrtka odvede – zve dítě, ať si jde hrát. Zajímavé, že smrtka je také dítě. Ale dítě nechce – má svou matku rádo; nechce odejít, aby matičce neudělalo starosti. Nakonec však odejde. Těžko říci, zda má tato /“balada/“ dobrý nebo špatný konec, protože dítě je zbaveno utrpení pozemského života (těžké nemoci) a jde si do nebe /“hrát/“. Na druhou stranu zase matka bude velmi smutná, protože jí umřelo dítě.
Romance o Karlu IV.: – Král Karel s Buškem z Vilhartic ochutnávají víno, které do Čech dovezl Karel. Král Karel doufá, že dobré francouzské víno, které sem dovezl, bude stejně dobré (ne-li lepší) než původní. Zpočátku mu vůbec nechutná, ale pak si zvykne na jeho trpkost – to s ním udělala velebená česká zem – vpije se. Neruda to zde nastiňuje tak, jako by /“velký, dobrý, český král/“ (Lucemburk, cizinec, ani česky zpočátku neuměl) byl jediný, kdo se zasloužil o to, že v Čechách se začalo pěstovat víno. Nemyslím si, že by tomu tak bylo, protože víno na Moravu se dostalo mnohem dříve než ve čtrnáctém století. Autor toto víno porovnává s Čechy – jejich duší a chováním.
Romance Helgolandská: – Bouře žene loď ke břehu. John rozsvítí klamnou lampu a loď ztroskotá. Šel ji vykrást. Jak začal sekat, uslyšel hlas. Nabízel mu polovinu majetku v lodi za záchranu. John odjede a počká do rána, protože když všichni zemřou, nebude mít jenom polovinu lodi a jejího bohatství, ale celé. Jak se do lodi ráno pustí uvidí mrtvého zetě – dcera si ho chtěla vzít a on jí chtěl udělat větší věno. Myšlenka této romance je jednoznačná – pomáhejme ostatním lidem – vrátí se nám to. Pokud by se všichni lidé chovali tak, jak John v této baladě, moc by tu toho po nás nezbylo. Neruda je známý skeptik, a proto se nás snaží před touto možností varovat.
Balada rajská: – Svatá Alžběta je smutná, chodí po nebi se skloněnou hlavou. Marie se jí ptá proč – má ochraňovat věrné ženy a za celou svoji 500 let dlouhou službu slyšela jen o jedné v Čechách a jak se za ní vypravila, aby ji chránila, už bylo po věrnosti. Nevím, jestli byla ve světě tak špatná morálka. S největší pravděpodobností je to Nerudova nadsázka a jeho zajímavý humor.
Balada o svatbě v Kanaán: – Popis biblického příběhu o svatbě v Kanaán, které se zúčastnil Ježíš a proměnil vodu ve víno. Další /“balada/“, u které není nic tragického. Naopak, svatba v Káni Galilejské je velmi radostnou událostí pro všechny lidi. Ježíš zde poprvé činí zázrak.
Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v „er“ formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn „někým dalším“.
Jeho kniha začíná seznámením jeho rodičů – matky – amatérské herečky a budoucí právničky – a otce – vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky – Líba – matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka – a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků – Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Františka. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů.
Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v 68., který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Františkovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli. Neprůbojný podmanivý otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc „vidět“. Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou prózu.
Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi… . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala – byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik a on režimu doslova lezl do zadku. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony.
Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.
Vzhledem k tomu, že je kniha pojata jako Kvidova autobiografie, nás nechává nahlédnout do nejpřísnějšího rodinného soukromí a popisuje běžné rodinné konflikty a stavy, které jsou bez ohledu na svou vážnost čtenáři předloženy zlehčenou humornou formou. Kromě humoru a skryté nadsázky jsou v knize vědomě, ale nenápadně, zvýrazněny a zesměšněny nejtypičtější prvky komunistického režimu. Rychlý spád děje je prokládán výpisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou zpracovány jako scénář divadelní hry, což knize přidává na originalitě. Jazyk byl použit vesměs hovorový, blízký hlavním hrdinům i čtenáři.
Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul „Obrazy venkovského života“. V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat – Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. „Lépe mluvit s císařem než s písařem,“ říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu „pomohl“ písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.