V letech 1752 – 1849 bylo k šestitřídním gymnasiím přičleněno filozofické studium; posluchači těchto ústavů se na nich připravovali pro studium na universitě. Nejoblíbenější zábavou studentů filozofie v Litomyšli byly „majales“, studentské slavnosti. Filozofické studium v Litomyšli bylo podřízeno dozoru královehradeckých biskupů. Biskupové už 2 roky „majales“ nedovolili. Roku 1847 se studenti chystali, že „majales“ tento rok uspořádají, i když byl zákaz znovu ohlášen. Nejvíce se příprav účastnili filozofové Vavřena a Frybort, kteří bydleli u slečny Elis. S Vavřenou a Frybortem bydleli také filozofové Zelenka a Špína.
Frybort miloval domácí Márinku, Vavřena zase skromnou Lenku, schovanku aktuára Roubínka, do jehož rodiny chodil Vavřena vyučovat. Lenka se mu zamlouvala svou skromností více než aktuárova dcerka Lotka, která byla trochu domýšlivá a velkopanská. Márinku miloval tajně i Špína, ale protože byl nesmělý, neodvážil se lásku k Márince vyjevit. „Majales“ toho roku skutečně byly, i když je duchovní vrchnost přísně zakázala. Účastnila se jich celá Litomyšl. Na slavnosti byla i Lenka; slečna Elis se tam s ní seznámila a byla pak sprostředkovatelkou mezi Frybortem a Lenkou. Studenti byli za „majáles“ potrestáni, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Přišly prázdniny a studenti se rozešli. Frybort a Vavřena jeli domů, Špína ze zoufalství, že Márinka milovala Fryborta, ale i z nedostatku odešel do kláštera. Na jaře r. 1848 nastalo politické hnutí v Praze. Vlastenecký ruch se rozšířil i po venkově. Studenti v Litomyšli utvořili studentskou legii a cvičili se zbraněmi. Frybort a Vavřena se stali důstojníky studentské legie. V zámecké gardě musel cvičit také aktuár Roubínek.
Když vypukla v Praze revoluce, vypravili se Frybort a Vavřena tajně do Prahy, kde bojovali na barikádách. Tam se setkali se Špínou, který se také účastnil v řeholním rouchu bojů; byl zasažen střelou a naposledy vydechl ve Vavřenově náruči. Když byla revoluce vojskem potlačena, Frybort a Vavřena utekli z Prahy; Frybort do Litomyšle, Vavřena domů. Frybort potom nechal studií, převzal po otci na Hané statek a přijel si do Litomyšle pro Márinku. Vavřena se stal lékařem a vzal si Lenku, jež žila po smrti pana aktuára u slečny Elis. Všichni s radostí vzpomínali na krásné chvíle svého mládí v Litomyšli.
Dvoudílná veršovaná tragédie. Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat svody světa: uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétku, do níž se Faust zamiluje. Markétka však zaviní smrt své matky i bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu.
V druhém díle propadá Faust zprvu zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout a rozptýlit se. Faust získává císařovu důvěru a vděčnost, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolává z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal od císaře za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem.
Faust, odbojník proti starým konvencím, proměňuje se v představitele činorodého lidství. A tato Faustova proměna je výstižným obrazem Goethova myšlenkového vývoje. Ve Faustovi zpracoval starou pověst, podle které tento učený doktor propadl věčnému zatracení. Goethe tento tradiční námět umělecky zhodnotil a vytvořil jedno z myšlenkově nejhlubších děl světové literatury.
Celý tento životní příběh největšího egyptského lékaře Sinuheta začíná jedné temné noci, když k domku vesetského lékaře Senmuta a jeho manželky Kipy připlula lodička z rákosu (nebyl v ní Mojžíš), a v ní plakal malý chlapec. Lékař chudých Senmut neměl dětí a tak se s ženou velice radovali, když spatřili toto dítě, ale to ještě netušili nic o jeho pohnutém životě. Chlapci dali jméno Sinuhet což znamenalo syn Sykomory což byla odrůda javoru. Chlapec byl velice chytrý, již od mládí se zajímal o lékařské vědění více než o hraní s chlapci jeho věku.
Jak Sinuhet dospíval do svých 17 let rozhodl se jeho otec, že by chlapci prospělo být zapsán v knize života, aby mohl provozovat svoje lékařské řemeslo. Aby se tak stalo musel být nejprve vysvěcen na kněze prvního stupně, a tak byly jeho mladické kadeře oholeny, a on nastoupil do chrámové školy. Nepatřil však synům bohatých a tak mu jeho vědění nebylo nic platné a musel ze školy odejít. To se však nelíbilo jeho otci, a proto využil toho, když k nim přijel Phamon na návštěvu. Phamon byl totiž královským otvíračem lebek, a tak měl v lékařských kruzích nějakou váhu. Díky němu se mohl Sinuhet do školy opět vrátit a bez větších problémů ji také dokončit. Navíc dostal od Phatona jako dárek malou sošku ve tvaru chrobáka, kterou si pečlivě uschoval. Jedné bezesné noci se Sinuhet vydal za svitu pochodní temnou chrámovou chodbou, když náhle spatřil ženu tak krásnou, že se to nedá ani popsat. V myšlenkách se mu vybavila slova jeho otce, když ho upozorňoval, že klín takovýchto žen pálí více než oheň, ale Sinuhet jejímu kouzlu úplně podlehl. Ženě se představil, a také ona mu sdělila své jméno jmenovala Nefernefernefer, a jako dar na nenadálé noční setkání mu darovala svůj temně zelený prsten, ale ani tak spolu nic neměli, jelikož obveselování byl chrámovým žákům přísně zakázáno. Po dokončení studií si Sninuhet otevřel praxi ve čtvrti chudých, a na pomoc si koupil otroka Kapaha, jenž se v budoucnu stane více než jeho otcem.
Jednoho dne se před domem Senmutovy rodiny objevil opět Phamon, jenže tentokrát si nepřišel povídat nad soudkem vína, ale vzal si Sinuheta, aby byl jeho asistentem, když bude otvírat faraonovi lebku, jelikož faraón Amenhotep III. byl vážně nemocen, a lékaři si již nevěděli rady. Sinuhet procházel bohatě zdobenými chodbami zlatého paláce ve Vesetu, jeho nos příjemně dráždily vůně vzácných olejů z dalekých krajů. V královské ložnici poznal, že faraon není bůh, že je jen člověk, neboť se i přes veškerou snahu zastavovače krve dostaly z rány na hlavě nějaké kapénky krve. Po zákroku zůstával faraon v komatu, a tak podle svatých zákonů museli zůstat Sinuhet i Phamon v paláci a čekat jestli faraon přežije 3 dny, pak by byli bohatě obdarováni, a jejich sláva by byla velká. Pokud by však král zemřel, byli by oba zabiti. Sinuhet opět nemohl spát, a tak se procházel v zahradě. Nebyl však jediným poutníkem mezi těmito záhony nejroztodivnějších květů, v zahradě se také procházel královský dědic princ Achnaton. Spolu utekli daleko za hranice královského města Vesetu, utekli tam, kde již nebylo cítit pach ryb z nilských vod. Náhle dostal princ epileptický záchvat, skoulil se do klubíčka a nejevil známky života. K naší osamělé dvojici přistoupil mladík v jejich věku s kopím v ruce a s vlajkou na které byl vyšit krahujec. Ten pomohl Sinuhetovi odnést prince zpět do paláce a společně faraovi přísahali, že o jeho slabosti nikomu neřeknou, a na oplátku se chlapec s kopím, který se jmenoval Haremheb stal královským strážným. Druhý den ráno faraon zemřel, ale Sinuhetův život byl ušetřen ba naopak byl velice štědře obdarován. Jak dny plynuly Sinuhet byl stále více a více osamělý, a tak neodmítl pozvání na něco jako večírek k jedné bohaté dámě. Až u ní doma zjistil, že ta dáma není nikdo jiný než Nefernefernefer. Sinuhetova láska k ní znovu vzplála, ale ona byla chladná jako kámen. Po tomto dni se stal Sinuhet častým návštěvníkem jejího domu, jenže ona za poskytnutí svého těla k ukojení Sinuhetových tužeb chtěla vždy část jeho majetku, a tak přišel Sinuhet o svůj dům, o dům svých rodičů, o všechny věci a nakonec jí dal i hrob, který měli rodiče připravený pro svoji cestu na onen svět, ale svého cíle u Nefernefernefer stejně nedosáhl.
Ze Sinuheta se stal žebrák a ani nemohl zaplatit pohřeb svých rodičů, kteří náhle zemřeli. A tak musel nastoupit tu nejhorší práci v celém Egyptě, práci omývače mrtvol ve vesetském domě smrti.Když konečně zaopatřil těla svých rodičů na věčnost utekl se svým otrokem Kapahem do sirského města Simiry, kde si otevřel lékařskou praxi, ale již nevěřil žádným bohům, jelikož mu v těch těžkých chvílích žádný nepomohl, ale začal společně s Kapahem uctívat jako svého boha sošku chrobáka. Zde si Sinuhet díky své obratnosti získal spoustu majetku, chytře ho uložil v obchodních domech, aby se pomalu a sám od sebe navyšoval. Kapah, který se začal stávat jeho přítelem mu koupil otrokyni na obveselování, ale Sinuhet stále zůstával v srdci sám.
Jednoho dne k němu přišel král Sírie Azir, která byla pod mocí Egypta, aby mu Sinuhet spravil zuby, které si při pádu z koně poškodil. Král Azir se zamiloval do Sinuhetovy otrokyně a tak mu ji Sinuhet věnoval. Haremheb se mezi tím stal královským velitelem vojsk a nyní vedl svou armádu přes Simiru, aby potlačil povstání pouštních národů. Sinuhet se připojil k vojsku jako lékař. Díky tomu se dozvěděl, že Achnaton, který nastoupil na trůn po smrti svého otce, objevil nového boha Atona, jehož obrazem je samo slunce, nevyžaduje krvavých objetí jako Amon jehož dosud celá země uctívala, a hlavně není před ním rozdíl mezi bohatým a chudým, ale všichni lidé jsou si rovni. Proto nového boha nikdo nechápal a neuctíval, ale ještě více se modlili k Amonovi. Farao však neslyšel hlas lidu, ale stal se fanatikem pro svého boha. Válka dopadla pro Egypt dobře, ale pach krve probudil v Haremhebovi krvelačnou bestii toužící po nových a nových válkách, a proto nakázal Sinuhetovi, aby opustil území Egypta a odebral se do cizích zemí, kde měl zjišťovat vojenský potenciál ostatních národů světa. Jeho kroky vedly nejdříve do honosného města Babylonu. Zde se opět díky své obratnosti dostal do přízně krále, když mu vytrhl hnisající zub čehož se ostatní lékaři báli, aby bolest krále nerozčílila a je neroztrhal králův lev. Tak se stalo že i zde pojídal Sinuhet ze zlatých talířů, pil nejlepší cizokrajná vína a obveseloval se s nejkrásnějšími královými ženami. Sinuhet a Kapah byli ve městě zrovna v tu dobu co se zde konal den nepravého krále. To se prostě vybral ten nejhloupější člověk z města a jeden den se stal králem, ale další den ráno byl za to zabit a jeho tělo vyselo na hradbách až do dalšího dne nepravého krále.
Tak se stalo, že si královi strážní přišli pro Kapaha, který o tomto zvyku nic nevěděl, a tak si myslel že ho opravdu lid zvolil za krále, a také se podle toho choval. Jak si tak prohlížel své jednodenní království přišel s davem veselících se lidí až k domu, kde byly ubytovány královy manželky. Tam také Kapah vstoupil do místnosti kde byla nová cizokrajná krasavice, ta byla tak krásná, že ji chtěl ihned získat, ale ona se nenechala. Tak poslal Sinuheta, aby jí namíchal nějaký nápoj, aby mu po něm byla povolná. Sinuhet vešel do místnosti a ihned se do dívky zamiloval. Při rozhovoru se od ní dozvěděl, že se jmenuje Minea a je dcerou krétského krále, že byla do Babylonu odvlečena násilím, a že se musí vrátit do vlasti, aby tam tancovala před divokými býky a tím uspokojila jejich boha. Krétský bůh však přijímal jen dívky čisté a musely to být pany, a tak se tolik bránila, když po ní nějaký muž něco chtěl. Na Sinuheta její řeč tolik zapůsobila, že se jí rozhodl pomoci a společně s Kapahem všichni tři utekli ze země Babylónské. Dále jejich kroky musely směřovat do tajemné a pro Egypťany odporné a zlověstné země Chétitů, o které nic nevěděli. Bylo o ní známo jen to, že tam žije barbarský národ krvežíznivých hrdlořezů, kteří objevili v horách, jenž jsou po celý rok pokryty něčím bílým co padá z nebe, modrý kov, jenž je mnohem pevnější než bronz co zatím celý civilizovaný svět ke všemu používal. Zde Sinuhet moc času nestrávil, jelikož zdejší lid byl velmi podezíravý proti cizincům, a tak cesta našich tří hrdinů vedla do přístavu odkud co nejdříve odpluly na Krétu.
V přístavu ještě Sinuhet stihl získat od jeho správce za vyléčení jeho sexuální neschopnosti nůž z toho tajemného kovu. Cesta do Mineiny říše proběhla hladce, snad to bylo díky Kapahovým modlitbám ke chrobákovi. Kréta bylo krásné místo všichni zde žijí bezstarostně, v neustálých oslavách, jako by se nikdy nemělo nic stát, prostě s tím co bude zítra se zde nikdo nezabýval. Minea zde byla přijata opravdu královsky a s ní také Sinuhet, jako její zachránce. Minea začala brzy tančit před býky a šlo jí to opravdu krásně a bezchybně, a tak časem protančila i přes toho nejobávanějšího a měla se stát nevěstou krétského boha, který sídlil v obrovském bludišti jeskyní v nejvyšších horách Kréty. Pro všechny obyvatele Kréty to byla velká událost, ale slavnostní a ne tragická, i když se z jeskyně boha ještě nikdo nikdy nevrátil. Tak se Sinuhetovou láskou Mineou navždy zavřely obrovské zlaté dveře a Sinuheta pohltil stesk. Čekal den, dva, celý týden, ale ona se stále nevracela. Tak se Sinuhet rozhodl, že se podívá na toho boha pěkně z blízka, ze strážného vymámil klíč a vydal se společně s Kapahem do nitra jeskyní. Svoji milou tam však nenašel, zato našel toho boha. On to vlastně ani bůh nebyl, byl to veliký býk, ale měl jednu vadu, byl již mrtví, natažený na hladině posvátného jezírka a strašně zapáchal. Jenže Sinuhet nikomu z Kréťanů nemohl nic říct, nechtěl jim vzít jejich ideály a radostný život. Tak se stalo, že Sinuhet z tohoto rajského ostrova odcestoval zpět do Simiry. Ani zde moc dlouho nezůstal, vztahy mezi Egyptem a Sýrií se nevyvíjely moc dobře z důvodu, že faraón Achnaton vnucoval celé zemi svého nového boha, ale lidé tomuto bohu nerozuměli, proč by měli umět všichni psát a číst, když mají v každé vesnici svého písaře, který to umí.
Tak se celé Egyptské impérium začalo rozpadat, pomalu, ale jistě. Sinuhet tedy v Simiře pobral všechny své věci a spolu s Kapahem se vrátil do rodného Vesetu. Zde se dostal díky Haremlebově přátelství do blízkosti faraóna a protože na chvíli pomohl faraónovi od jeho stálých bolestí hlavy stal se jeho osobním lékařem. Nevraživost vůči faraónovi ve Vesetu stoupala, lidé nechtěli přijmout jeho nekrvavého boha Atona, ale chtěli zůstat dále věrni svému krutému bohu Amonovi. Tak se celá země rozdělila na dvě části, na Atonovi příznivce, kteří měli ve znaku kříž a na Amonovi služebníky se znakem býčího rohu. Také Sinuhet se musel rozhodnou, avšak život v pohodlí faraónova Zlatého domu ho natolik zaslepil, že přijal Atonův kříž, aniž by v něho nějak věřil. Jen Sinuhetův otrok Kapah, nepřijal nic, a navíc mu za jeho věrné služby udělil svobodu, tak se dal hned na podnikání, a stal se z něho boháč. Kapah nyní spravoval Sinuhetovi peníze, jelikož Sinuhet by je se svým měkkým srdcem ihned rozdal chudým. Ale atmosféra stále houstla, slovní hádky se měnily na krvavé potyčky, a tak se faraón rozhodl, že postaví dále po proudu Nilu nové město. Město nebeských výšin – Achnaton. Město, které ponese jeho jméno, bude celé patřit jeho bohu, všichni si zde budou rovni. Město se za několik let nepokojů podařilo dostavět, ale vyčerpalo Egyptskou pokladnu až na samé dno a navíc se nic neurodilo. Tak tedy zasáhl zemi hlad, lidé neměli co jíst, zvířata umírala a všude stoupaly nepokoje, protože si lidé mysleli, že hladomor na ně seslal jejich starý bůh Amon, kterého museli kvůli Atonovi opustit, ale stejně by se k němu nejraději každý ihned vrátil. Faraón jakoby neslyšel, uzavřel se svou rodinou, kromě své matky, která se svými temnými čaroději zůstala ve Vesetu, a se svými věrnými, mezi nimiž byl i Sinuhet, ve svém novém městě. Jeho rádci mezi nimiž byl i podlý velekněz Ai mu tvrdili, že se v zemi žije dobře, lidé milují jeho nového boha, ale vůbec to nebyla pravda. Panovníkovi bolesti hlavy se stupňovaly stejně jako nepokoje lidí.
Tak se Sinuhet rozhodl, že pojede zjistit situaci přímo do centra dění, do Vesetu. Když plul na králově lodi po proudu Nilu, zjišťoval že země je na tom daleko hůře než si sám ve Městě nebeských výšin připustil. Lesk skončil hned za branami Králova města, pole s obilím sice byla oseta, ale všechna úroda na sobě měla rudé skvrny, a to ještě více přesvědčilo lidi, aby věřili, že je to trest bohů. Veset již nebylo to slavné město, co šlo ukrást, to lidé ukradli, ani honosné domy boháčů se nevyhly poškození. Sinuhet si to jako faraónův vyslanec namířil přímo do Zlatého domu, kde našel faraónovu matku jak umírá a nikomu to nevadí. Lidé věřili, že je to čarodějnice, nebyla totiž z bohatého rodu, byla z jižní země Kuš, a tato země byla pro lid tajemná a zákeřná. Jako lékaři se nebála Sinuhetovi svěřit největší tajemství Egypta, a to že před lety poslala syna první manželky bývalého faraóna po Nilu, toho syna co měl nyní vládnout Egyptu, poslala ho proto, aby se ona stala Královnou. Ukázala mu také kopii kolébky v které dítě poslala, a to se Sinuhet zděsil. Tato kolébka byla shodná s tou kolébkou v které připlul on, nikdo jiný tento zvláštní druh neuměl, a navíc se shodovalo to datum. Tak Sinuhet zjistil tajemství svého života, on Sinuhet, lékař, má nyní sedět na trůně celé země a ne ten pomatený blázen Achnaton, který je celý den v komatu a tvrdí že má svatá vidění. Ale nemohl to nikomu říci, stejně by mu nevěřili, a věděl, že podle věštby zemře chudý. Tak královna zemřela, nikdo neplakal, její temné čaroděje vyhnaly ze sklepení a popravili je. Následující den se šel podívat Sinuhet do krčmy U krokodýlího ocasu, kterou vlastnil Kapah. Ten si nyní žil velice dobře, v této nejisté době zůstal nestranný a díky tomu se v jeho krčmě mohli setkávat nad džbánem piva dávní přátelé, které náboženská otázka rozdělila. Zde také Sinuhet potkal Maiu, ženu, ke které u něj vzplál vášnivý vztah.
Kapah Sinuheta přijal jako přítele, ale rozladily ho Sinuhetovi nápady rozdělit Sinuhetovo obilí, těm, kteří hladový, i když Kapah věděl, že čím bude hlad větší, tím cena obilí poroste. Navíc po tom, co Sírie, sýpka Egypta pod vládou krále Azira, vypověděla Egyptu poslušnost, cena obilí ještě vzrostla. Ale nakonec udělal Kapah to co si Sinuhet přál a rozdal jeho obilí chudým a Sinuhet se vrátil do Achnatonu k faraónovi. Ale ani toto obilí nemohlo vyřešit hlad a náboženské nepokoje. Tyto strašné zprávy nemohl faraón již přehlížet, a tak se jeho bolest hlavy stále zhoršovala. Této situace využili Haremleb a temný velekněz Aj. Ti spolu utvořili úmluvu, že až faraón zemře, k čemu mu nakonec pomohli, bude nejdříve vládnout Aj, a proto, že je starý nejspíše brzy zemře a po jeho smrti nastoupí na trůn Haremleb a vezme si za ženu nynější manželku faraóna princeznu Bekatamon. Tak se také stalo, přiměli Sinuheta, aby namíchal faraónovi, o němž se všeobecně vědělo, že se zbláznil, lék, po kterém usne a již se neprobudí. Tak země přišla o vládce, krvavé nepokoje, které stály život mnoha lidí mezi nimi i Maii, a jejího syna Thvora, zničily skoro celý Veset, a postihly celou zemi, utichly a Amon se vrátil k moci. Město nebeských výšin, zpustlo a obydlely jej divoká zvířata, a bylo prohlášeno za místo navždy prokleté. Jenže po pár letech země vstoupila do nové krvavé války, tentokrát proti zemi Kuš. Válka trvala dlouho, Kapah svou lstí Egyptu velmi pomohl, a měl za to mít po válce jisté obchodní výhody. Jen Sinuhet byl stále zatrpklejší, v jeho nitru totiž zůstal díky své dobrotě, jediným pravým bohem Aton, a tak se mu krvavá válka příčila. Ránou pro něj byla také potupná poprava jeho přítele krále Azira, který se spolčil, s útočníky ze země Kuš, ale i přesto z této války vyšel Egypt vítězně. Podobným způsobem, rukou Sinuheta, odešel ze světa i Kušský princ, který přijel do Egypta, aby si vzal za ženu princeznu Beketaton, to se však nelíbilo Haremlebovi ani Ajovi, a tak musel princ zemřít na záhadnou nemoc pouště, aby na nikoho z mocných nepadlo podezření. Tak se k moci dostal starý a nemocný Aj, splnil si svůj životní sen, vládnou Egyptu, ale neužil si své vlády moc dlouho, lidé ve zlého starce neměli důvěru, a tak se Aj bál cokoliv sníst, neboť věřil, že je všechno jídlo co mu nabízejí otrávené. Tak zemřel i ten, jenž zažil největší slávu i největší propad moci Egypta a na jeho místo nastoupil Haremleb.
Sinuhet však zůstal nevrlý, zasmušelý, otrávený celým světem, protože věděl co se děje za zlatými závoji ve Zlatém domě. Tak ho neopouštěly myšlenky na Atona, na toho boha, který zakazoval války, před nímž si byli všichni lidé rovni. Jenže Aton měl být podle rozkazu Aje a nyní i Haremleba zapomenut, jeho jméno vyškrabáno z hrobů a svatých desek a maleb, jeho jméno se nesmělo vyslovovat. Jenže Sinuhetovi bylo všechno jedno, chodil po Vesetu, v každé krčmě vybízel lid, aby se k Atonovi vrátil, prohlašoval to i na náměstích, a tak se to jednou musel dozvědět i Haremleb, za takovéto pobuřování lidu se trestalo smrtí, ale to nechtěl Haremleb svému příteli udělat, tak mu dal možnost svoje myšlenky odvolat, Sinuhet však odvolat odmítl, a tak byl vykázán z Vesetu a byla mu navždy udělena malá půda, na břehu moře, která byla střežena, aby se Sinuhet nemohl dostat mimo svoje území, na něm si mohl kázat co chtěl, jelikož nikde nebyli posluchači.
Tak skončil pravý vládce celého velkého Egypta, ten jenž znal tajemství nesmrtelnosti faraónů i pomíjivosti lidského přátelství i života.
Autor Podivuhodných cest, Jules Verne jako by znal všechny touhy mládí a snad právě proto sám napsal několik prací na Robinzonský námět. Jedna z nich, Dva roky prázdnin, patří podle mého názoru mezi jeho díla nejlepší. Verne tu zpracoval v napínavý dobrodružný román příběh patnácti chlapců, kteří si měli vyjet na krátký prázdninový výlet jachtou na moře, ale byli hroznou bouří zahnáni daleko od domova a ztroskotali na břehu pustého ostrova. Tak se z malých školáků, dětí velkoměsta, z nichž nejstaršímu je čtrnáct let, stanou naráz robinzoni, odkázaní jen sami na sebe, na svou odvahu a statečnost. A jejich prázdniny se protáhnou na dlouhé dva roky … Chlapci si na ostrově vybudují časem vzkvétající osadu, kde každý pracuje podle svých sil a schopností a podřizuje se nutné kázni. Jen proto mohou úspěšně čelit všem nebezpečím a překlenout i vážnou roztržku, která hrozí rozdvojit osadu na dva tábory. Po mnohých útrapách se jim s pomocí námořníka Evanse podaří vrátit se do vlasti. V této knize nám Verne vlastně ukázal, jak silný může být kolektiv, který je pevně stmelen kázní, pracovitostí a odvahou, vlastnostmi, jež mu umožňují dosáhnout takových výsledku, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám. A pro tuto svou vnitřní myšlenkovou náplň zůstávají Dva roky prázdnin knihou dodnes živou a aktuální.
Hlavní postavy: Briant, Moko, Gordon, Evans.
Zchudlý šlechtic Alonzo Quijano byl po celý svůj dosavadní život vášnivým čtenářem a milovníkem rytířských románů, které jej na stará kolena připravily o rozum a Quijano, který si začal říkat don Quijote de la Mancha (z kraje Mancha, kde žil), se ve starých cárech, s pochybnou zbrojí a spousty ideály v hlavě vydal na svém stařičkém koni Rocinantovi na slavnou cestu za obnovením a pozvednutím zapadlé slávy a cti potulného rytířstva. Tento chvályhodný záměr chtěl uskutečnit skrze nesčetná dobrodružství, do nichž doufal, že se dostane, a v nichž doufal pomocí své „mocné paže“ zvítězit. Jeho první výprava, během které se nechal hospodským pasovat na rytíře, byla dosti krátká a neúspěšná a zbitý don Q. se po ní octl znovu doma v posteli. Jeho neteř, hospodyně, farář a další blízcí jej chtěli od neblahého vlivu rytířských knih ubránit, a proto mu, poté, co spálili většinu knih, zazdili dveře do knihovny. Jakmile se d.Q. zotavil a zjistil, že mu „čaroděj nechal zmizet knihovnu“, vydal se okamžitě na výpravu další. Tentokráte jej ale doprovázel vesničan Sancho Panza, pasovaný na zbrojnoše. D.Q. chtěl dobrodružství za každou cenu, a tak, ačkoli si to neuvědomoval, sváry neřešil ale vyvolával.
Druhá výprava začala bojem s větrnými mlýny a pokračovala konfliktem s mezkáři, po kterém se musel d.Q. opět zotavovat, tentokráte v hospodě, kterou považoval za hrad, a kde se navíc zapletl do noční bitky. Po odjezdu z hospody začal d.Q. bojovat se stádem ovcí, které bylo v jeho očích nepřátelskou armádou. Jelikož vyvázl poražen i z této potyčky, překřtil jej Sancho na rytíře Smutné podoby. Při svém dalším putování pak napadl duchovní nesoucí tělo mrtvého rytíře, protože je považoval za jeho únosce. Po incidentu, kdy jeho i Sancha vylekaly mandly, propustil na svobodu zločince a musel pak se Sanchem uprchnout před Svatým bratrstvem (policií)do hor. Tam narazili na osamělého poustevníka Cardenia, kterého od civilizace vyhnala nešťastná láska. Don Quijote se rozhodl oplakávat po vzoru svých románových hrdinů v horách svou nevyslyšenou lásku k Dulcinei z Tobosa (Aldonze). Poslal za ní Sancha se vzkazem, ten však cestou v hospodě narazil na faráře a lazebníka z jejich vesnice a ti se rozhodli, že musejí dostat nemocného d.Q. domů. Pomohla jim k tomu dívka jménem Dorotea, která v horách také hledala vykoupení z milostné zrady. Vydávala se za princeznu Micomiconu a požádala d.Q., který viděl, jen co vidět chtěl, a slyšel, jen co slyšet chtěl, aby jí pomohl získat zpět její království držené obrem. D.Q. jí to slíbil a všichni, včetně Cardenia, se vydali na cestu. V hostinci se setkali s donem Fernandem a krásnou Luscinou. Fernando kdysi podvedl Doroteu, které slíbil sňatek, a vyfoukl příteli Cardeniovi Luscindu, která si jej ale odmítla vzít. Oba páry se tedy v hostinci našly a vyřešily své milostné problémy. Dále přijel do hostince Ruy Peréz (do jehož příběhu Cervantes promítl vlastní osud), který se právě vracel z alžírského zajetí se svou budoucí ženou – krásnou Zorajdou toužící přejít na křesťanskou víru. Ruy se v hostinci shledá se svým bratrem, jehož dcera miluje mladého bohatého šlechtice, který ji a jejího otce pronásleduje na všech cestách, ale až v hostinci mu její otec dá naději na brzký sňatek. Poté, co d.Q. ve snu bojuje s vinnými měch, domnělými obry, zatímco si zbylá společnost čte novelu o Lotarovi, Kamile a Anselmovi, je d.Q., (podle něj přízraky, neboť za vším, co se mu nedaří, vidí tajemné síly a černokněžníky), svázán a odvezen v kleci domů.
Don Quijote a Sancho Panza jsou prvními literárními typy světové literatury.
Don Quijote, poblázněn smyšlenými příhodami bájných rytířů, se sám začne za rytíře považovat a doufá, že s pomocí svých rytířských ctností a zásad změní svět k lepšímu, odstraní z něj bezpráví a nespravedlnost a zapíše se tak do dějin. Stojí si pevně za svou ideou a trval by na svém, kdyby proti němu stál celý svět, neboť vidí, slyší a věří jen tomu, čemu uvěřit chce a žádný protiargument pro něj neexistuje – věří prostě tomu, co si vsugeruje.. Autor v něm paroduje rytířství, ale zároveň jej charakterizuje pevnou vůlí a odhodláním, které by bylo záslužné, kdyby se zaměřilo na jiný cíl než na dobývání bájných světů. Navenek směšný blázen skrývá ušlechtilá charakter a dobré záměry, které se však díky jeho přebujelé fantazii často zvrhnou v pravý opak cíle.
Sancho Panza, poněkud přízemní vesničan s průměrnou inteligencí a objektivní vizí reality je představitelem toužícím po zvýhodnění své životní úrovně a tato materiální touha je podstatou smyslu jeho života. Jeho soudnost však uvadá úměrně intenzitě a lákavosti slibů dona Quijota, který mu slíbil první království, nejlépe ostrov, který si svými chrabrými činy vydobyde.
Kniha je typická dlouhými a složitými renesančními souvětími, širokou rozvláčností a málo živými dialogy s dlouhými proslovy po vzoru starých rytířských románů. Je doplněna mnoha znělkami, sonety, písněmi a básněmi a v některých pasážích se objevují latinské vsuvky a citáty. Autor sám se vydává za pouhého zprostředkovatele příběhu a za jeho autora považuje jakéhosi Araba.
Večer Vláďa a Vincek zachytili cizí posílanou zprávu morseovkou. Dověděli se tak o místě, kde byly vytěžené doly a nikdo tam nechodil. A právě proto toto místo nazvali „zem Nikoho“. Chlapci, kteří si posílali morseovkou zprávy tam chodili sbírat zkamenělé živočichy z druhohor a třetihor. Protože jich chtěli mít co nejvíce, „své“ naleziště tajili a chránili. Zvědavost ale přiváděla Vláďu a Vincka do těchto míst a střetnutí hochů bylo vždy velmi nebezpečné. Při jedné šarvátce dokonce Vláďa spadl do opuštěného dolu a museli ho vytahovat lanem a převést do nemocnice. Po tomto incidentu se chlapci usmířili i když už bylo pozdě. Stali se z nich dobří kamarádi, ale do „země Nikoho“ už nechodili.
Tom Sawyer bydlí u tety Polly, protože je sirotek. Nerad chodí do školy a také nerad pracuje. Ale velmi rád prožívá dobrodružství. Jednou v pátek nejde do školy a jeho teta ho potrestá malováním plotu. On vymyslí lest na kamarády a tvrdí, že ho malování plotu baví a že to nesmí dělat jen tak někdo. Chlapci ho přemlouvají, aby mohli také natírat plot. On se tedy „nechá“ přemluvit. Později je teta nadšená natřeným plotem a pustí ho ven. Tam Tom spatří dívku, která se později stane jeho novou spolužačkou. Ona se jmenuje Becky a Tom se do ní zamiluje. Tom se kamarádí s Huckem, chlapcem, který nechodí do školy, nemá rodiče a nemyje se. Jedné noci se Tom a Huck vydali na hřbitov. Byli zde svědky toho, jak indián Joe zavraždil doktora a Muff Potter stál opodál. Chlapci to nikomu neřekli, protože se báli. Jednou se vydali Tom, Huck a Joe Harper, který byl rozzlobený na svou matku, na druhou stranu řeky. Zůstali zde, protože se nemuseli učit a mohli si hrát. Ale když zjistili, že si lidé myslí, že jsou mrtví, tak se vrátili. Ve škole Becky zašpinila učitelovu knihu a Tom to vzal na sebe. Becky mu byla vděčná a přestala se na něho zlobit. O letních prázdninách byl soud s Muffem Potterem. Chlapci mu chtěli pomoct, a tak řekli, co viděli na hřbitově, čímž se prokázala Potterova nevina. Jednou hledali Tom a Huck poklad ve starém domě blízko domu paní Douglasové, když tam přišel indián Joe s přítelem. Mluvili o místě, kde by schovali peníze. Jednoho dne se děti rozhodly jít do jeskyně, ale když se vracely, zapomněli tam Becky a Toma. Huck mezitím sledoval indiána Joea a zjistil, že chce zabít paní Douglasovou. Šel tedy pro pomoc, a tak ji zachránil. Becky s Tomem chtěli jít domů, ale nemohli najít východ. O několik týdnů později našli indiana Joea mrtvého v jeskyni a Tom s Huckem šli do jeskyně hledat peníze indiána Joea. Našli je a bylo to 12,000 $. Paní Douglasová byla vděčná Huckovi za záchranu a ujala se ho. Chodil do školy, myl se…, ale moc se mu to nelíbilo. Tom ho ale přesvědčil, aby u ní zůstal, aby si s ním mohly všechny děti hrát.
Povídka vypráví o chudém pastýři Jakubovi a jeho jediné dceři Báře. Bára rychle rostla, do školy chodila jen v zimě, protože na jaře musela pást husy a kravky. Nikdo ve vsi ji neměl rád, protože si mysleli že je divá. Jediný kdo jí měl rád byla její kamarádka Elška, ale ta na tři roky odjela do Prahy ke své tetičce. Tu dobu bylo Báře velmi smutno, ale přišel den kdy se Elška vrátila. Obě se navzájem obdivovaly jak se změnily a opět se staly velkými kamarádkami. Elščiny rodiče chtěli, aby se Elška vdala a vzala si pana správce, ale Elška ho neměla ráda, ona měla na srdci pana doktora z Prahy. Byla nešťastná a svěřila se Báře. Ta věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu aby už nikdy nechodil za Elškou. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Dověděli se že to byla přestrojená Bára a dali ji za trest na noc do márnice. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub a čekal do rána u márnice. Ráno šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Myslivec neváhal a vyrazil dveře. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. –Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Elška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elšce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy. Co víc si mohla Elška přát.
Tato rozsáhlá románová kronika líčící osudy několika cirkusových dynastií vyšla v r. 1941. Ústřední postavou je Václav Karas z pošumavské vesnice, který spolu se svým otcem, zedníkem hledajícím práci v cizině, zakotví v Hamburku u cirkusu Humberto. Tatík Karas pracuje v partě stavěčů a hraje v cirkusové kapele, zatímco syn, jemuž všichni říkají Vašku, se celý den pohybuje mezi zvěří a v manéži. Nebojí se žádné práce a námahy, osvojí si záhy dovednosti několika cirkusových profesí a stane se úspěšným krasojezdcem, artistou a krotitelem. Jeho kariéra pokračuje sňatkem s dcerou ředitele cirkusu, Helenou Berwitzovou. S cirkusem jako jeho šéf prožije dobu slávy i úpadku. Po velké hospodářské krizi, kdy je nucen chátrající cirkus prodat, se stane ředitelem pražského varieté, které za 15 let přivede mezi nejlepší podniky tohoto druhu v Evropě. Mrzí ho nezájem syna Petra Antonína o cirkusovou práci, plné zadostiučinění a naplnění svého životního osudu však nalézá v talentu a začínající kariéře své vnučky, která nastoupila úspěšnou dráhu tanečnice, v čemž ji děda všestranně podporuje.
V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil.
Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : „Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat!“ Místy v tom je i chlapecká mazanost : „Já jsem už tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž.“
Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech: „My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany,“ zaznamenává si Péťa, „já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum.“ K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané „šídlo“, služka Kristýna – pro Péťu Rampepurda.
V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který „si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních“, pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty.
Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamarádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale „vynaleznou“ společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s „nejzlejšími“ Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu „příšerně šklebí“ a „dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním“, i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi prožijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním v kleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně.