Hl. postava: ing. Prokop
Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček
Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly – krakatit (název vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona – Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka – symbol Pánaboha který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit.
Petr je doktor filozofie, Ludmila je vysokoškolsky vzdělaná pedagožka. Oba jsou Pražáci, ale Petr se narodil na vesnici a zase po ní začíná toužit. Přestává jej bavit abstraktní filozofický svět a chce se zaměřit na něco hmotného, skutečného. Lehce proto přesvědčí Lu, aby se odstěhovali do odlehlého koutu Šumavy – do Jelení, do starého Liščího mlýna, ze kterého chce Petr udělat luxusní hotel. Lu je velký snílek a romantik, a proto s Petrem souhlasí, dají oba v Praze výpověď a rozjedou se ve stařičkém Samym s pár svršky na Šumavu.
Ludmiliny první dojmy z nového působiště jsou vesměs záporné: déšť, vlhkost, zima, podivní lidé…. Zvláště ji trápí nedostatečná hygiena a tajemnost velkého chátrajícího domu se všemi jeho zvuky. Bez Petra by tady nevydržela ani jedinou noc, ale kvůli němu se přemůže a společnými silami a s pomocí dvou staříků, pracovitého Tautzeho a výmluvného Donta z vesnice, se snaží dům opravit.
V novém prostředí se setkávají s mnoha novými lidmi; se vstřícným předsedou Panochou, donchuanským myslivcem, zaostalým bláznem Seppem, starou babou Dočkajkou, u které bydlí Tautze s Dontem, a která je lidmi z vesnice považována za nymfomanku, a s mnoha dalšími, kteří se na ně zpočátku dívají jako na cizince a narušitele, ale postupně je přijímají mezi sebe a k největšímu sblížení dojde, když Ludmila potratí a soucítící ženy z vesnice v čele s Dočkajkou se o ni začnou starat.
Petr a Lu si vedou statečně, ale díky své nezkušenosti a nešikovnosti s opravami příliš nepostupují. Mají navíc velké problémy s místním družstvem, které jim přislíbilo pomoc, ale které přestává věřit v jejich úspěch a nevěří, že podnik opravdu rozjedou. Petr si tyto starosti nechává pro sebe, ale tím Ludmilu trápí ještě víc, protože ona neví, na čem jsou. Na povrchu jejich čistého až idylického vztahu vykrystalizuje několik hádek a několikrát nejsou daleko od toho, aby se vzdali a vrátili se do Prahy. V takových okamžicích ale podrží jeden druhého a vytrvají. Přes hloubku a upřímnost jejich vztahu je přesto spoustu maličkostí, které jeden druhému zatajuje.
Koncem léta přibude do jejich hospodářství pár slepic, koza Kunhuta a psík Kain. I přes tuto společnost podléhá Ludmila za dlouhých deštivých dnů depresím a tajně touží po návratu do lidnaté a kulturně bohaté Prahy. Na sklonku léta to vypadá, že je družstvo nechá úplně na holičkách, protože v realizaci jejich projektu nevěří. Petr a Lu tedy přes absenci elektriky a kanalizace zůstávají v Mlýně přes zimu, která je v těchto končinách zvláště krutá a tuhá. Přes zimu oba doslova živoří a několikrát nejsou daleko smrti zmrznutím. Zimu nicméně přečkají, čímž družstvu dokáží, jak moc jsou ochotní svému snu obětovat, a družstvo jim pomůže s konečnou úpravou budoucího hotelu. S tím není Petr, který si vyfantazíroval špičkový pěti hvězdičkový hotel, příliš spokojen, ale nezbývá mu než se podřídit družstevnímu nařízení skromnosti.
Hotel je slavnostně otevřen, ale první host se ukáže až za několik dní, a tak si Petr s Ludmilou uvědomí, že nakonec stejně prohráli, ale kupodivu jim to vůbec nevadí. Místo prosperujícího hotelu postavili při četných zkouškách základy pro dlouhotrvající hluboký vztah.
Román je zpracován formou Ludmilina deníku, v němž jsou zápisky, až na období zimy, které je čtenáři doloženo dodatečně, řazeny chronologicky. Autor se věrohodně vžil do role ženy a celý román je tedy psán z, podle něj, „typického ženského hlediska“. Zajímavé je zejména interpunkční ohraničení přímé řeči, která buď není od okolního textu nijak oddělena a je součástí komentáře, nebo je uvozena pomlčkou. Během románu se autor Ludmilinou rukou často vracel k Bibli, konkrétně ke stvoření světa a k životu Adama a Evy v ráji, a hledal zřejmě v jejich příbězích jistou analogii a podobnost s příběhem svým.
Kniha vypráví o ne zrovna hodné třídě chlapců. Chlapci sice tvoří takovou pomyslnou partu (až na výjimky), ale celkem o sobě nic nevědí. Výjimky jsou v Bílkovi – tzv. ,,mazánek“ a v Řezinovi – hoši ho neměli rádi zejména proto, jak vypadal a jak ,,zapáchal“. Později se ukázalo, že za ten zápach nemohl, protože bydlel ve sklepním bytě a jeho rodiče nebyli bohatí, takže chodil stále v jednom oblečení. Také je ve třídě Lubor – celkem obyčejný kluk, který nikomu nevadí a nemíchá se ani do spolku jedničkářů pod vedením Bílka, i když by vněm mohl být (své členy přijímali podle průměru známek), ani do spolku Draňáka, který mluvil sprostě a neprováděl zrovna nejlepší věci… Náhle vzniká přátelství mezi Luborem a Řezinou díky knihám,které oba horlivě čtou. Lubor se ale začíná nesmyslně bát, aby ho s Řezinou nezahlédli kluci ze třídy, a aby se mu nezačali posmívat. Tak jejich přátelství pomalu upadá a kluci ve třídě vymysleli novou hru s Řezinou, kterou hrají o velkých přestávkách (Lubor se jako jediný neúčastnil). ,,Hra“ spočívá v tom, že někdo z chlapců Řezinu zmlátí a pak mu dá jeho svačinu. Řezina na tuto hru přistoupil, ale až později se ukázalo, co se svačinami dělá. Nosí je domů své rodině, která je v krizi, a tak tak si vystačí aspoň na to jídlo. Jeden den Řezina nepřijde do školy a zjistí se, že je s poraněním hlavy v nemocnici. Učitel začne vyšetřovat z čeho se mu to stalo a přijde na jejich ,,Hry“ s Řezinou. Lubor je povznesen nad ostatní, protože se jako jediný s Bílkem neúčastnil ,,her“. Krátce po zotavení Řezina odchází po učitelových narážkách ze třídy někam pryč, Lubor si uvědomí jak ho opomíjel a jde za ním. Když prochází kolem jeho lavice, vidí na ní napsáno: Sbohem Lubore, sbohem všichni… Lubor po přečtení vzkazu na lavici se za Řezinou rozběhne a přes celou chodbu na něho zakřičí: ,,Jarkůůůů“ (on byl Jarek Řezina), Jarek se otočí a počká na Lubora, aby ho doběhl. Tím začíná jejich nerozlučné přátelství…
Tento historický román byl vydán v r. 1980, a založil autorovu světovou proslulost.
Děj se odehrává ve 14. století v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. V Prologu o 7 kapitolách (První až Sedmý den), dále rozčleněných na podkapitoly, vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí.
Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské legace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství.
Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, plná zákrutů a nikdy nekončící, je sama o sobě přínosem, i když nepřináší hmatatelné výsledky, ale vede k pochybnostem a k prozření.
Děj tříaktové hry s hravě dvojznačným titulem (Jak je důležité býti Ernestem – Jak je důležité být vážný) se točí kolem nedorozumění, která způsobují dva přátelé-Jack Worthing a Algernon Moncrieff. Mladí gentlemani si vymysleli fiktivní osoby – Jack kdesi na venkově přítele Bunburyho a Algernon zhýralého bratra Filipa, jejichž existence jim umožňuje různé eskapády. Při pobytu v Londýně se Jack vydávaje se za Filipa seznámí s Algernonovou sestřenicí Gwendolínou Fairfaxovou a zamiluje se do ní. Gwendolina souhlasí se zasnoubením, neboť je mimo jiné okouzlena jeho jménem. Její méně romantická matka lady Bracknellová se však pídí po jeho původu a Jack přiznává, že je nalezenec, kterého kdosi odložil do úschovny zavazadel na nádraží Victoria. Matka, šokována takovou výstředností, mu káže obstarat so co nejdřív důvěryhodného rodiče. Algernon zjistí, že na přítelově venkovském sídle žije Jackova schovanka Cecilie, navštíví v jeho nepřítomnosti dům, vydávaje se za zkaženého bratra Filipa. Do Cecilie se na prvý pohled zamiluje a Cecilie, přitahovaná už dlouho tajemnou existencí neznámého Filipa, do něho též. Objevuje se tu Gwendolina a obě dívky se rychle spřátelí. Po krátkém nedorozumění a zápase o Filipa se vše vyjasní. Přijíždí lady Bracknellová a poznává v Ceciliině vychovatelce slečně Prismové chůvu, která pečovala o dítě její setsry, s nímž před léty beze stopy zmizela. Prismová vysvětluje jak omylem zaměnila rukopis svého románu za svěřené dítě, a tak se nemluvně ocitlo v nádražní úschovně. Toto dítě je Jack, ve skutečnosti Algernonův starší bratr, vskutku pokřtěný jako Filip. Oba mladé páry se zasnubují.
Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur – normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe – Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena – židovka Rebeka; Bois-Guilbert – Rebeka – Ivanhoe).
První konflikt – nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby – vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha – Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno.
Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a „boží soud“, prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným („Stará tragédie“ aj.).
Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.
Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.
Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.
Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu – samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.
Vše pro Vilíka a Jirku začalo jednoho všedního dne, kdy je oslovil Rikitan. Spolu s ostatními hochy založili klub s názvem „Hoši od Bobří řeky“. Učili se zde čestnosti, šlechetnosti, bystrosti a síle. Z obyčejných hochů se pod Rikitanovým vedením stala skupina výjimečných chlapců. Chodili na výlety a účastnili se pravidelných oddílových schůzek. Že přitom zažili mnoho legrace a dobrodružství není pochyb. Vyvrcholením celého roku byl letní tábor, kde už opravdu lovili všech 13 bobříků. Každý bobřík představoval nějaký úkol vyžadující mrštnost, obratnost, zručnost, sílu nebo sebeovládání.
Tato kniha je prostě klasická kniha pro mládež. A není divu, neboť příběh setkání, sžívání, táboření, ale hlavně formování charakteru těch, kteří se jako „Hoši od Bobří řeky“ stali pojmem, obsahuje všechno typické pro věk čtenářů. Postihuje jejich touhu po dobrodružství i po tajemnu, po kamarádském kolektivu, po živote v souladu s přírodou, apeluje na nejlepší lidské vlastnosti, na jejich tvorbu a rozvoj. Obsahuje napínavý děj, umístěný nejen do lesů a luk, ale i do reálného prostředí, stejně jako romantickou nadsázku. Zdůrazňuje kladný příklad ušlechtilého dospělého (Rikitana). Posláním knížky se daly vést už generace dnešních otců a leckdy i dědů, není proč pochybovat o tom, že vnuci budou reagovat stejně. Stačí přece ulovit prvního bobříka…
Hobit Bilbo Pytlík z Hobitína bydlel v Dně pytle v noře vybudované na úbočí Kopce. Byl to poněkud líný a pohodlný tvoreček, který rád a často jedl dobré jídlo, ve všem měl pořádek a celý jeho dosavadní život měl jistý řád a každodenní režim. Jeho otec byl velmi vážený a zámožný hobit z významného rodu Pytlíků a matka pocházela z poněkud dobrodružnější a méně škrobené Bralovské rodiny.
Jednoho dne vstoupil do Bilbova klidného života kouzelník Gandalf a 13 trpaslíků, kteří si říkali lupiči, ačkoliv to byli jen hledači pokladů. Chystali se získat poklad z Osamělé hory, který předkům jednoho z trpaslíků (Thorina) ukradl ukrutný drak Šmak, který jej dosud střežil. Trpaslíci měli kouzelný klíč a mapu, podle níž se bylo možno k pokladu dostat. Ačkoli Bilbo netoužil po žádném dobrodružství a byl zcela spokojen s klidným životem ve své hobití noře, přesvědčil ho kouzelník, aby se stal členem jejich výpravy. Trpaslíci jím nebyli nijak nadšeni, protože se domnívali, že někdo tak malý a tak pohodlný jim nemůže být k ničemu. Ale Gandalf už tehdy věřil v hobitovy schopnosti. Vydali se na cestu a hned na začátku je Bilbo přivedl do pěkného maléru. Při své nepozornosti se nechal chytit zlobry, a když se ho trpaslíci snažili zachránit, pochytali zlobři i je. Před pekáčem je zachránil Gandalf, díky kterému se zlobři zapomněli schovat před sluncem a zkameněli a trpaslíkům připadlo jejich jídlo i zlato, které zakopali.
Výprava pokračovala dále směrem k Mlžným horám, před kterými si krátce odpočinuli v Posledním domáckém domě v Roklince u Elronda. Elrond byl velmi vzdělaný, dokázal přečíst runy (trpasličí písmo) na jejich mapě a dokonce na ní objevil měsíční litery, které prozradily přesný návode k tomu, jak se k pokladu dostat. V nebezpečných Mlžných horách byla celá výprava kromě Gandalfa zajata zlými horskými skřety, kteří měli v horách vytesané své podzemní město. Jejich životy opět zachránil Gandalf, který navíc zabil skřetího krále a tím si skřety ještě více popudil. Při útěku ze skřetího doupěte Bilbo nešťastnou náhodou zabloudil a místo k východu došel k podzemnímu jezeru, které obýval slizký Glum. Cestou náhodou našel malý prstýnek. Glum s oblibou žral vše živé a měl nade všechno rád hádanky, a právě hádankami si Bilbo zachránil život.
Na útěku před Glumem zjistil, že nalezený prsten (který předtím ztratil právě Glum) dělá svého pána neviditelným. Neviditelnost ho zachránila před skřety, kterým bez potíží utekl a přidal se k ostatním trpaslíkům, kterým se o prstenu nezmínil. Jakmile se zachránili před skřety, stali se málem kořistí divokých Vrrků, před kterými je zachránili orli, kteří je přenesli přes nebezpečné Mlžné hory. Za Mlžnými horami strávili několik dní u Medděda, který byl ve dne člověk a v noci medvěd. Další cesta trpaslíků směřovala do Temného hvozdu, před kterým je opustil Gandalf. Temný hvozd byl nejnebezpečnějším úsekem jejich cesty, a právě tady se vyznamenal Bilbo, který trpaslíky nejprve díky své neviditelnosti vysvobodil ze sítí pavouků, a potom, když je zajali lesní elfové, pomohl trpaslíkům utéct v prázdných sudech, ve kterých se dostali až do městečka Esgaroth, které bylo celé vystavěné na dřevěných kůlech na Dlouhém jezeře pod Osamělou horou.
Po dobu přechodu přes Temný hvozd si Bilbo mezi trpaslíky pomalu vydobýval respekt a trpaslíci si ho začali vážit. Lidé z městečka příchod trpaslíků nadšeně oslavovali, protože Thorin byl syn Thrainův a vnuk Throrův, a právě Thror byl proslulý Král pod Horou, kterého Šmak zabil a zmocnil se pokladu jeho lidu. Ve starých písních se zpívalo o návratu Krále pod Horou, a právě k tomu mělo dojít, pokud by trpaslíci zneškodnili draka a Thorin by znovu začal vládnout krajům svého děda. Trpaslíci se tedy vydali hledat tajný vchod do Osamělé hory, který byl zaznačen na mapě. Našli ho díky Bilbovi, který musel jít tajný tunel prozkoumat, protože mohl být neviditelný. Na konci tunelu narazil Bilbo na velký sál s kupou zlata, stříbra a drahokamů, na jejímž vršku spal Šmak, který měl krunýř z drahokamů, které mu vrostly do kůže. Jen jedno malé místečko měl drak holé, a právě tohoto místečka si hobit šiml a řekl o něm kamarádům. Bilbo mu pro začátek ukradl jeden pohár, čímž ho tak popudil, že drak vylezl ze své sloje a začal vraždit vše živé. Trpaslíci se schovali právě do tajného tunelu, kde byli v bezpečí. Šmak se vydal zničit jezerní město. Když Bilbo vyprávěl trpaslíkům o nedostatku v drakově krunýři, slyšel to jeden z kouzelných drozdů, kteří uměli mluvit. Kouzelný drozd to prozradil statečnému Bardovi z jezerního města, který svým přesně mířeným šípem draka zabil.
Drak byl tedy zabit a poklad osvobozen, ale kromě trpaslíků jej chtěli získat i lidé z Esgarothu a lesní elfové. Thorin poslal pro své příbuzné a schylovalo se k válce, ke které došlo jen díky diplomatickým schopnostem Bilba, který si však svým řešením vysloužil nenávist Thorina, který se chtěl o zlato dělit co nejméně. Najednou se však objevila armáda skřetů a Vrrků, a tak se proti nim lidé, elfové a trpaslíci spojili. Vše by dopadlo špatně, kdyby opět nezasáhli orlové a skřety a Vrrky nezneškodnili. V bitvě padli z hobitoých blízkých dva trpaslíci a Thorin, který Bilbovi těsně před smrtí odpustil. Bilbo se s Gandalfem a svým podílem vrátil domů, ale přestože jeho bezúhonná pověst vzala během jeho roční nepřítomnosti za své, a přestože se během cesty podstatně změnil z bojácného umírněného pohodáře na odvážného bojovníka , s úlevou pokračoval ve svém dřívějším klidném životě plném klidu a pohody.
Potom, co se Lemuel Gulliver oženil, se vydal na svou první plavbu. Neměl štěstí, a tak ztroskotal. Doplaval na pevninu do země Liliputánů, což byli velmi malí lidé. Nejdříve ke Gulliverovi neměli důvěru, a proto ho připoutali. Ale protože se choval velmi dobře, brzy ho pustili. On jim pak prokazoval nejrůznější služby. (Např. jim pomohl porazit nepřátele z ostrova Blefusku.) Ale i přesto musel odejít. A tak, když našel člun, vydal se na cestu domů. Ale doma se nezdržel dlouho a vydal se na svou druhou plavbu. Při ní musel plout člunem pro vodu na blízkou pevninu. Ostatní z lodě se lekli obra a odpluli. Gulliver proto musel zůstat u obrů na ostrově Brobdingrag. Žil u sedláka a pečovala o něho sedlákova dcera. Protože ho sedlák za peníze ukazoval, procestoval Gulliver zemí obrů. Jednoho dne Gullivera unesl orel a pustil ho do moře, kde ho našli lidé, a vzali ho s sebou do Anglie. V Anglii Gulliver nevydržel dlouho a vydal se na svou třetí plavbu. Na ní byl zajat piráty, kteří mu dali člun a trochu jídla – slíbili mu totiž, že ho nezabijí. Doplul na ostrov, odkud uviděl létající ostrov – Laputa. Lapuťané ho vzali na ostrov a Gulliver poznal, že znají jen matematiku a hudbu. Gulliver byl vysazen v Balnibarbi, kde navštívil akademii plnou bláznivých vědců. Potom se dostal na ostrov Glubbdubdrib – ostrov čarodějníků a kouzelníků, kde měl možnost mluvit s duchy. Pak se Gulliver plavil do Lugnaggu, kde poznal několik nesmrtelných lidí. Pak do Japonska, Holandska až do Anglie. Dlouho se nezdržel a odplul jako kapitán lodě na svou čtvrtou, poslední plavbu. Na moři se proti němu spiklo mužstvo a vysadilo ho na pevnině. Gulliver tam poznal Jahuy – zvířata podobná lidem s příšerným chováním. Gulliver je neměl rád, protože v nich stále víc a víc poznával sebe a své krajany. Dále na pevnině poznal Hvajninimy – moudré mluvící koně. Gulliver bydlel u jednoho Hvajninima a vyprávěl mu o Anglii. Hvajninimovi se Anglie nelíbila. Gulliver musel odplout, protože měli být Hvajninimové vyhubeni, ale nechtělo se mu. Doplul do Nového Holandska, kde ho našli Portugalci. Gulliver s nimi nechtěl odplout, protože nechtěl žít s Jahuy (lidmi). Nakonec Portugalci Gullivera přesvědčili a on s nimi odplul do Anglie. Musel se smířit s tím, že bude žít s Jahuy.