Autor podává humorným způsobem obraz několika obyčejných pražských obyvatel z jejich zajímavého způsobu života. Nejdůležitější je osoba Emana Habáska mladšího. Kolem něj se totiž točí celý děj. Eman je náruživým divákem při fotbalových zápasech. Fandí Viktorii Žižkov. Při jednom takovém zápase se pohádá a nakonec dokonce popere s panem Nečeradcem , který fandí Slávii. Vše se ale urovná, a když pan Nečeradec zjistí, že Eman je bez práce, nabídne mu zaměstnání ve svém obchodě. Emanova pověst se tím velice vylepšila. Časem se seznámí se slečnou Emilkou. Jejich vztahu ale nepřeje Emilčin otec. To však oba mladé moc nezajímá. A tak se po nějáke době dozví pan Šefelín, otec Emilky, že jeho drahá dceruška je v jiném stavu. Samozřejmě by Ema nejraději zastřelil, ale nakonec se vše urovná, protože Eman souhlasí s tím, že si Emilku vez na manželku. A tak nám kniha končí šťastnou svatbou.
Georgas Duroy pracoval u pařížské dráhy coby řadový úředník se směšným platem. Věčně ho trápila vlastní chudoba a bezmoc, s jakou se z ní snažil vyprostit. Patřil mezi pařížskou spodinu. Jednoho dne potkal svého kamaráda z války a ten mu nabídl práci v redakci novin kde sám pracoval. Georgas zpočátku dostal zcela bezvýznamnou práci, ale jeho plat byl několikanásobně vyšší než u dráhy. Díky příteli začal nenápadně pronikat do blízkosti pařížské smetánky. Přítel ho brával k sobě na večeře, kde hostil i významné politiky a šlechtice. Ti si ctižádostivého a příjemného Duroye oblíbili tak, že jej sami začali zvát k sobě na návštěvy. Byl populární hlavně u žen a plně toho využíval aby se dostal na špici, jelikož nikdy nepochyboval o tom, že patří právě tam. Za jeho milým chováním a komplimenty se schovávala nelítostná vypočítavost a touha po úspěchu a penězích. U přítele se seznámil s bohatou paní de Marelle, kterou pojal za milenku. Po náhlé smrti svého přítele si vzal jeho vlivnou manželku. Spolu s ní zdědil přítelovo postavení, práci i plat. Čím více peněz a vlivu měl, tím chtěl stále více a více a nikdy nebyl spokojen se svou současnou situací. Byl si plně vědom svého vlivu na ženy a bezostyšně ho zneužíval.
I po svatbě si ponechal milenku paní de Marelle. Svedl navíc dosud bezúhonnou ženu svého ředitele, která se do něj bezhlavě zamilovala a nechala se jím zneužívat. Duroy měl tedy doma ženu, která měla díky svým známostem přehled o novinkách na politické scéně. Ty Duroy používal ve svých zpravodajstvích. Jednu milenku- paní de Marelle- měl nyní čistě pro potěšení, i když mu dříve poskytovala půjčky, které nikdy nesplatil. A žena jeho ředitele mu poskytovala další cenné informace z vyšší společnosti.
Mohl být se svým životem plně spokojen, ale chtěl víc. Jeho šéf se zapletl do tajné politické transakce, na které vydělal nehorázné množství peněz a takřka ze dne na den se z něj stal nejbohatší a nejuznávanější občan Paříže. S jeho vzestupem stouply na v ceně i jeho noviny, pokládané dosud za podplatitelný politický plátek. A spolu s novinami stoupal i Duroy. Jeho ředitel měl dvě dcery, jejichž věno se po otcově triumfu výrazně zvedlo, a tak vzrostl i zájem o ně. A tu Georgas zase ucítil peníze. Využíval bezhlavosti, s jakou jej tajně milovala šéfova žena, aby pronikl do soukromí její rodiny a mohl zahájit útok na její nejmladší dceru. Ta se jeho náklonnosti poddávala s udivující podmanivostí, stejně jako její matka. Duroyovi začala překážet jeho současná žena, a tak ji, která měla na jeho kariéře největší podíl, plánovaně přistihl při cizoložství a rozvedl se s ní. Teď už mu nic nebránilo v tom, aby se zmocnil šéfova jmění. Tajně jeho dceru unesl, načež samozřejmě dostal povolení si ji vzít. A tak celá Paříž, a možná celá Francie záviděla tomu bohatému a uznávanému muži, jakým se stal. Byl na sebe náležitě hrdý. Jako vždy mu ale dosažené postavení nestačilo, a proto se rozhodl stát se poslancem.
Děj je situován do doby občanské války ve Španělsku. Hlavní postavou je zde matka.
Matka měla svého muže a pět synů, z nichž nejmladší Tony se narodil až po otcově smrti. Zemřel jí manžel i čtyři její synové. Otec zemřel v koloniální válce a to proto, že velitel vydal špatný bojový rozkaz a otec, aby dokázal velitelovu chybu, šel bojovat předem prohraný boj. Nejstarší syn Ondra odešel do tropických krajin léčit žlutou zimnici a na ni také zemřel. Potom se zabil další matčin syn při pokusu o překonání výškového rekordu letadlem zatíženém bombami. Za nedlouho po Jiříkově smrti nastala v zemi občanská válka. Dvojčata Petr a Karel stáli každý na jedné straně za „svou“ pravdou a bojovali proti sobě. Oba umírají. Matce zůstal poslední syn – nejmladší. Ton, kterého měla velmi ráda a kterého nikdy nevychovávala jako chlapce a hrdinu, ale spíš jako dívku. Tony neměl sílu, neuměl se prát, neuměl zacházet se zbraněmi. Měl rád poezii a pilně studoval. Proto se mu také jeho bratři vysmívali, že je jako holčička Matka, jakmile je jí smutno, jde do otcovy pracovny, kde je vše tak, jak otec odešel. Zde se svými mrtvými syny a mužem rozpráví. Občanská válka, která již zahubila mnoho nevinných životů, mezi nimi i životy Petra a Karla, si žádá nové oběti. Tony se dobrovolně hlásí, že půjde bojovat. Matka má však jen jeho, a proto ho nechce pustit. Nedovede si představit, že by zůstala sama. Teprve, když se dozví, že nepřátelé zabíjejí i malé děti, sama dává Tonymu pušku a posílá ho do boje se slovy: „Jdi!“
Matka je vyvrcholením Čapkova díla. Zde Čapek dokazuje na jednání hlavní hrdinky sílu člověka (ženy), jejímž údělem je dávat život a udržovat jej, která však je svým svědomím nucena poslat i posledního z pěti synů hájit napadenou vlast, že neúčastí nelze zachraňovat ohrožené lidstvo.
Macbeth a Banko jsou královi vojevůdci, kteří zrovna zvítězili nad norským králem. Fří čarodějnice předpoví makbethovi královskou korunu a Bankovi, že jeho syn bude králem. Duncan, skotský král, po Macbethových a Bankových vítězstvích, navštíví Macbetha na jeho hradě, kde Lady Macbethová přemluví Macbetha, aby v noci krále zabil. Po otcově smrti uteče Donalbain do irska a Malkolm do Anglie. Macbeth, král, najme tři vrahy, aby zabili Banka a jeho syna Fleance. Fleance však uteče. Makduf, skotský pán, uteče do Anglie a Makbeth dá zabít jeho syna a ženu. Malkolm dostane od Edwarda, anglického krále, Siwarda, hraběte Northumberského, velitele anglických vojsk a deset tisíc vojáků, aby táhl na Macbetha, od kterého postupně utíkají všichni šlechtici a přidávají se k Malkolmovi. Lady Macbethová, která trpí, kvůli vraždě krále, noční můrou, si sáhne na život. Macbeth se opevní na svém hradě. Utká se v souboji se Siwardovým synem a zabije ho. Střetne se s makdufem. Ten ho zabije a jeho hlavu napíchne na svůj meč a přinese ji Malkolmovi, novému skotskému králi.
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje – Dalekáť cesta má! marné volání! – je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, „strašný lesů pán“, bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: „Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn – vykonavatel spravedlivé msty – má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen „prázdno pouhé“, „to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá“.
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, – připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem – a smutný vězeň, který „to vše nyní opustiti měl“. Vrcholný okamžik jeho loučení „se zemí krásnou, zemí milovanou“ je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových „druhů noční chvíle“, kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: „… hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ – ,Viléme!!´ – ,Jarmilo!!!´“
Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.
Námět: Povídky z cirkusového prostředí.
Eduard Bass se po svém velkém úspěchu s knihou Cirkus Humberto rozhodl vydat soubor volně vázaných povídek z cirkusového prostředí. Sám v předmluvě píše o postřehu bystrého čtenáře Cirkusu Humberto: „Při jeho tesání jistě létaly třísky na všechny strany – asi by se v nich ještě našel všeliký dobrý materiál.“ Připouští ale, že sepsat tuto knihu bylo možná těžší, protože chyběla nit spojující vyprávěné příběhy.
Příběh vysloužilého voltižéra:
Cirkusový jezdec Vincek poznal mnoho žen. Nezabýval se jimi ale. Až přišla Ninočka. Malé patnáctileté stvoření, které ho okouzlilo. Než dospěla, musel na vojnu. Těsně před odchodem si přísahali lásku. Když se vrátil z vojny, dozvěděl se, že rodiče se s Ninočkou vydali na východ, aby jí našli bohatého ženicha. Dlouhou dobu Vincek usilovně pátral po jejich stopách. Přišel ale pozdě. Jakmile Ninoččin ženich spatřil nebezpečí v podobě Vincka, vzal nevěstu a odjel s ní na svá panství. Nezvítězil však nadobro. Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou. Vincek se na nic neptal a ona nic neříkala. Znovu účinkovala jako krasojezdkyně. Neklid z ponížení v ní ale zůstal. Několik let se snažila být Vinckovi dobrou ženou, ale cosi ji stále pronásledovalo. A tak jednoho dne po svém vystoupení zmizela. Vzala si několik kusů oblečení a kufírek, do kterého předtím bez zájmu odhazovala všechny šperky, jež jí muži posílali. Dítě – holčička Věrka zůstala u Vincka. Aby se i jí nestal cirkus osudem, odvezl ji Vincek do Čech ke své setře, kde se šťastně provdala za mladého mlynáře a mají spolu krásnou dcerušku. Jen Vincek nenašel klidu. Stále jezdí po světě a v skrytu duše doufá: „…co kdybych přece jen… kdyby Bůh dal … a já ji někde ve světě spatřil … stařenku Ninočku … tu moji carevnu krásnou!“
Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci – Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích „brýle mámení“ se „skly domnění“ a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily „křivě jaksi“, může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a „ryňky“, jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také „stav domovní“. Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, „zvláštnější“ lidé dosáhnou hradu Štěstí.
Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství „sladké s hořkým se mísí“. Jak lidé namáhající se „do přetržení“ mohou „svým pachtěním chleba sotva obhájiti“. Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejíž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními „exámeny“, chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví.
Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů… A stav soldátskorytířský? „Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží…“ Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: „Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!“ volá Komenský. „Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ A tu slyší hlas: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!“ Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.
Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pohádky, a proto toužil doplnit Čelakovského “ Ohlasy “ promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí (Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví (Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj.), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů (Štědrý den, Dceřina kletba).
Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkyně čteme mj. : “ Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! “ … “ Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! „.
Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj.).
Jednotlivé balady:
KYTICE
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.
„Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří – douškou nazvaly.“
POKLAD
Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.
A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!“
SVATEBNÍ KOŠILE
Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.
Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!
POLEDNICE
V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.
„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!
ZLATÝ KOLOVRAT
Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.
„Vrr – zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr – zlá to nit!“
ŠTĚDRÝ DEN
Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.
HOLOUBEK
Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.
ZÁHOŘOVO LOŽE
Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože – „Záhořovo lože“. Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.
VODNÍK
Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.
Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
VRBA
Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:
„Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti!“
LILIE
Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.
DCEŘINA KLETBA
Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.
VĚŠTKYNĚ
O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.
Krysař je podivný už tím, že nemá jméno. Jeho povoláním je vyvádět z měst krysy, které jdou za zvuky jeho píšťalky. Tak se dostane jednoho dne i do města Hammeln. Má odtud odvést krysy. Musí přitom hrát pokaždé na příšťalku a jít až k řece. Krysy jdou za ním a řeka je nakonec pohltí. Na břehu řeky u města Hammeln žije Jörgen Sepp. Je to hloupý chlapec, kterému se celé okolí posmívá. Krysař vykonal svou práci, ale radní mu za ni nechtěli zaplatit. Tvrdili, že je částka za tak malý úkon přehnaná a říkali také, že smlouva nemá druhou stranu a Krysař nemůže prokázat svou totožnost. Krysař se při svém pobytu ve městě zamiloval do Agnes. Přestože měla milence, se kterým čekala dítě, tak jej nechtěla a milovala Krysaře. Byla však bezmocná. Jako všichni ve městě ale znala pověst o zemi Sedmihradské. Když prý člověk podle této pověsti vstoupí na hoře Koppel do propasti, dostane se do země, kde neexistuje hřích ani vina, bolest ani žal. A tak se Agnes vydala hledat tuto krásnou předtuchu. Když to Krysař zjistil, strašně jej to ranilo. Vydal se za Agnes a hrál přitom smutně na svou píšťalku. A celé město se táhlo za ním. Věděli, že jdou do Sedmihorské země a viděli před sebou krásné sny. Krysař sice chtěl město ušetřit pro svou lásku k Agnes, ale píseň vlákala všechny do propasti. Končí zde i sám Krysař. Zůstal pouze Jörgen a jedno malé zapomenuté dítě. Jörgen si totiž nedokázal kvůli své hlouposti představit novou krásnou zem. A žádné představy jej tedy nikam netáhly. Stojí také před branou Sedmihradské země, ale nakonec se rozhoduje a odchází najít ženu, která by dala dítěti pít.
Lear, král britanský, byl vladař milovaný, ale stáří ho nutilo, aby se zanedlouho své vlády vzdal. Nebál se těch chvílí, kdy opustí trůn, protože měl tři dcery, kterým mohl své vladařské povinnosti s klidnou duší předat. Nejmladší Kordelii miloval nejvíce, ale při dělení království zachoval svou spravedlnost. Když se svých dcer ptal, jak by vyjádřily lásku ke svému otci proslovem, byl překvapen mile krásnou řečí dvou starších dcer Goneril a Regan, ale nemile řečí Kordelie, v kterou nejvíce doufal. Nejmladší dcra však nemilovala velkou řeč a nikdy nevyjádřila slovem tolik, co duší. To si v té chvíli otec neuvědomil a překvapivě dceru vyhnal ze země. Kordelie odešla s francouzským králem, kterého si následně vzala za muže, velmi nešťastná. Starší dcery hovořili tak krásně jen pro svoje blaho. To se poznalo hned, jak získaly vládu. Byly na otce tak hrubé, že ho dohnaly k šílenství. Stejnou křivdu, jako Lear na Kordelii, udělal přítel krále Gloster na starším synovi Edgarovi. Mladší Egmund chtěl získat dědictví a tak otce falší donutil, aby Edgara nenáviděl a vyhnal. Edgar se musel převléci za chudého blázna. Tak se ukrýval nebezpečí, které mu hrozilo, kdyby měl vlastní zjev. Šílený Lear bloudil se svým kašparem a Kentem po smutném světě až se setkal s Edgarem a společně dočkávali lepšího zítřka. Zatím královy dcery soupeřily mezi sebou a zpráva o nešťastném otci se donesla k jeho milující dceři do Francie, která se rozhodla přijet otce zachránit před smrtí. Vstup Francouzů na britskou půdu rozhořčilo dvě sestry natolik, že začaly připravovat vojenské střetnutí mezi těmito dvěma státy. Z boje vyšli vítězně Britové, ale Kordelie se s otcem přece jenom setkala. Otec ji sice poznal, ale brzy vyšel rozkaz oba pověsit. Dceru oběsili, ale otec s ní v náručí uprchl a ze zármuku zemřel. I Edgar se se svým otcem setkal a odpustil mu. Před bitvou zemřel usmířený otec v náručí syna. Goneril a Regan se vzájemně zabili, jen Edgar zůstal naživu.