Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména.
Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.
Děj se odehrává v Benátkách a na Kypru r. 1604
Tragédie žárlivosti.
Othello se oženil s Desdemonou, dcerou senátora Brabanzia. Odjede s ní na Kypr. Jeho pobočník Jago se snaží Othellovi namluvit, že Desdemona mu je nevěrná s jeho náměstkem Cassiem. Desdemona chce Othella od této nepravdy odvést. Jago, aby měl důkaz, použil své ženy Emílie, aby vzala Desdemoně šátek, první dárek od Othella. Když má konečně důkaz, snaží se šátek podstrčit Cassiovi. To se mu podaří. Ve všem mu pomáhá jeho přítel Roderigo, který Desdemonu miluje. Jago poručil Roderigovi, aby Cassia zabil. Roderigovi se to nepodařilo, neboť byl Cassiem zraněn. Jago ve strachu, aby ho Roderigo neprozradil, Roderiga zabije. Othello, který je přesvědčen o něvěře Desdemony, se odhodlává jí zabít. Desdemonu v posteli uškrtí. V tom přichází Emílie a před Jagem a Cassiem říká Othellovi celou pravdu. Jago ji probodne, ona umírá a on se snaží uprchnout. Stráž ho však zadržela. Othello pora- ní Jaga a sám se probodne a padá na postel, kde leží mrtvá Desdemona a Emílie.
Děj novely se odehrává v zimě roku 1945 na nádraží v západních Čechách blízko německých hranic a popisuje události jediného dne s tím, že hlavní hrdina, dvaadvacetiletý zaučující se výpravčí Miloš Hrma, uvažuje o svých problémech a vrací se tak k jejich kořenům do minulosti.
Cestou do práce vzpomíná, jak si nedávno podřezal žíly, a uvažuje o tom, proč to vlastně udělal. Bylo to kvůli jeho dívce Máši, před kterou se coby muž naprosto znemožnil, a na základě tohoto selhání si připadal jako muž méněcenný a neschopný. Na Mášu během dne myslí ještě několikrát, vzpomíná hlavně na to, jak spolu natírali plot.
Jeho stanicí projíždějí ostře sledované německé transporty a posádka jednoho transportu jej zajme, což znamená jistou smrt. Velitel německých vojáků si ale všimne jeho jizev po nezdařeném pokusu o vraždu, a tak jej propouští a on se vrací na stanici.
Tam zatím doráží i delegace z vedení, která má za úkol vyšetřit mravní přestupek známého „Donchuana“, výpravčího Hrdličky, který minulou noc potiskl razítky zadek telegrafistce Zdeničce Svaté. Delegace překvapí stanici v tu nejnevhodnější dobu – přistihne Hrdličku s Hrmou v ospalé náladě a pana přednostu v jeho holubníku, který jej připraví o povýšení. Delegace shledá Hrdličku nevinným a odjíždí. Pan přednosta se vydává na večeři k hrabatům Kinským, kteří mají sídlo a panství naproti jeho stanice.
Hrdlička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí po půlnoci projede transport německých zbraní, který se budou snažit zničit. Aniž o tom Hrma dlouho uvažuje, zapojí se do spiknutí a rozhodne se vhodit do vlaku z ukazatele bombu sám. K večeru přichází na stanici krásná žena s tajnými informacemi pro Hrdličku a Hrma s ní vyzkouší přednostovo kanape. Dokáže si, že je schopný muž a s pocitem úlevy a hrdosti se vydává splnit svůj úkol. Podaří se mu vhodit do vlaku bombu, je při tom ale zpozorován německým vojákem, po kterém vystřelí a stejně tak voják vystřelí po něm. Oba spadnou do příkopu vedle trati, kde ruku v ruce umírají. Němec v hrozných bolestech a Hrma s pocitem hrdosti z dobře vykonané práce. Přes tento pocit myslí kromě svých nejbližších také na mrtvého Němce a na jeho rodinu a uvědomuje si z zbytečnost jejich smrti a zbytečnost války.
Novela je psána v ich formě retrospektivně s tím, že se hlavní hrdina ve svých myšlenkách vrací do minulosti a osvětluje tak příčiny současné situace. Je napsána osobitým způsobem s nezvyklou větnou skladbou a její myšlenky (tzn. Myšlenky hlavního hrdiny) jsou koncipovány tak, aby zahrnuly problémy průměrného občana té dané doby a situace.
Píše se rok 1284, je krutá zima. Do Draguanu, nevelké diecéze poblíž jihofrancouzkého Toulouse, přichází svérázný kněz Henno Gui, aby se ujal správy odlehlé farnosti uprostřed močálů, o níž okolní svět už přes třicet let nemá žádné zprávy. Co se stalo s tamními farníky? Jak na ně mohli všichni zapomenout? Události předcházející Guiovu příchodu nevěstí nic dobrého: rok předtím sem vody říčky Montayou přinesly znetvořené lidské ostatky a pouhých několik hodin před knězovým příjezdem neznámý muž v černé kápi zavraždil draguanského biskupa Haquina. Henno Gui se však nedá odradit a v doprovodu dvou společníků a místního průvodce se vydává do „vesnice proklatců“…
Na cestu se vydává i vikář Chuquet: odváží do Paříže biskupovy ostatky, aby je předal pozůstalým. Naráží však na nečekané přrkážky a po nesčetných peripetiích odhaluje ďábelský zločin, jehož strůjci byli Aristotelovi přívrženci v lůně cirkve.
Fantastický příběh ze středověku? Věčný spor Platóna s Aristotelem? Od roku 1980, kdy vyšlo slavné Jméno růže, si historický román mnozí spojují s Umbertem Ecem. Nedejme se však zmýlit. Vzdor uvedeným motivům navazuje Romai Sardou především na bohatou tradici dumasovské epiky.
Děj se odehrává v druhé polovině devatenáctého století v Anglii a Francii. Ne příliš známý francouzský vědec, doktor Sarrasin, zdědí obrovské jmnění. O tyto peníze se však musí rozdělit s německým vědcem Schultzem. Doktor Sarrasin za peníze vystaví město, které je vzorem celému světu. Je čisté, bezpečné, obyvatelé jsou spokojeni. Avšak profesor Schultz naloží s penězi jinak. Vystaví za ně město, či spíše obrovskou továrnu, kde zpracovává železo a vyrábí z něho ocel. Část oceli prodává, ovšem většinu si ponechává. Nikdo však neví k jakému účelu. Doktor Sarrasin se obává nejhoršího, a tak posílá synova přítele ze studií, velmi nadaného a bystrého mladíka, Marcela Bruckmana, aby se vloudil do přízně profesora Schultze a zjistil, co zamýšlí. Marcel se svou nadaností a pílí dostane az do srdce továrny. Zjistí, že se tam vyrábí obří dělo namířené na Sarrasinovo město, schopné zničit celý svět. Z města se mu zázrakem podaří uprchnout a varovat přátele. Dělová koule však byla vystřelena takovou silou, že se ani nedotkla povrchu a vletěla na oběžnou dráhu. Dělo se roztrhlo a zabilo profesora Schultze a zničilo továrnu.
Hlavní postavy: doktor Sarrasin, Marcel Bruckman, profesor Schultz.
Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.
Román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného Verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na Poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k bouducnosti. („Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. “ – Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Ržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.
Rozsáhlé autorčino dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nera a dvorního básníka Petronia.
Již za vlády předchozích císařů ( Tiberia, Kaliguly, Claudia ) zaznamenal Řím nejen kulturní a politický úpadek.
Agrippina zosnovala otravu svého chotě, císaře Claudia. Zuby nehty usiluje o dosazení svého syna Nera (nevlastní syn císařův) do čela státu. Právoplatným dědicem trůnu je ale Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův. Nero dosedá na trůn. Moc si pojistí sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Římský lid hladoví. Nero žije rozmařile, každý večer pořádá hostiny, při niž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu. Agrippinu velmi rozhořčí Nerův vztah k půvabné otrokyni Akté. Rozhodne se syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi. Ten se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stává živý a vtipný miláček lidstva. Nero se obává o svůj post. Rozhodne se Britannika odstranit. Agrippina je rozhořčena. Nerovo postavení by mohla ohrozit jako biologická dcera Claudiova, tudíž právoplatná dědička trůnu i Octavie. Nero se tedy zbavuje obou ženštin. Nyní má cestu volnou. Svými nesmyslnými činy a stále větším plýtváním si nezíská srdce jediného římského občana. Nero je více opilý než střízlivý, po vystřídání mnoha milenek se zahledí do nejkrásnější ženy Říma, do Poppaey, římské Venuše.
Nenávist prostého lidu je čím dál tím větší, což je ještě umocňováno pronásledováním křesťanství. Nejvyšší moc získává Tigellinus, vojenský vůdce. Nero je proti jeho činům v podstatě bezmocný. Armáda je pro zemi nejdůležitějším orgánem.
Nero je stále mrzutější a agresivnější. Jako vrchol své agrese nechá pro výstrahu všech obyvatel Řím vypálit. Všechny čtvrtě jsou zničeny, město zakryl šedý oblak kouře. Na ´ulicích´ se potulují tisíce vyzáblých lidí bez domova s nemluvňaty v náručí.
Snad jediným přítelem lidu je ´soudce krásy´, básník Petronius Arbiter. Na vlastní náklady se snaží lid nasytit. Padesáti z nich dokonce poskytuje přístřeší ve svém, plameny nedotčeném sídle. Promlouvá císaři do duše. Snaží se o jeho nápravu a usiluje o rozkvět Říma. Nero si své chyby uvědomí. Dává Petroniovi finanční prostředky, jmenuje ho vrchní správou nad veškerou činností související se znovubudováním Říma.
´Budeš objednávat a rozdělovat obilí. Budeš dohlížet na stavby nových obydlí pro vyhořelé.´
V ulicích vzrůstají nové a nové domy. Lidé jsou nasyceni. Jejich nenávist k císaři ale nadále přetrvává. Na ulicích se lidé seskupují do hloučků. Ve vzduchu je cítit napjetí. Hovoří se o spiknutí, o svržení a ukončení císařova života. Spiknutí je odhaleno a iniciátoři potrestáni smrtí. Nero oslavuje své ´vítězství´. Ubíjí se však samotou. Obává se Senekovy moudrosti a zkušenosti, a proto ho stejně jako celou řadu dalších nechá odstranit. Císař již nezná člověka jemuž by mohl důvěřovat. Sličnou Poppaeu ukope k smrti. Pronásleduje Petronia i jeho choť, nádhernou Neaclé. Petronius v obavách posílá Neaclé i se svým synkem Gaiem do daleké Bythinie. Putuje s nimi i Petroniova přítelkyně Marcie ( spoluorganizátorka spiknutí, jako jediná přežila, nyní je na útěku ). Petronius se dovídá o nenávisti, kterou k němu císař chová. Raději si život vezme sám, rozřeže si tepny na zápěstí.
Jedná se o jeden z nejlepších Remarquových románů. Má napínavý děj, který čtenáře okamžitě zaujme. Ocitáme se v poválečné době.
Clerfayt, automobilový závodník jede navštívit svého týmového kolegu do Švýcarského sanatoria. Zde poznává mladou belgičanku Lillian, která je odsouzena na smrt, protože má tuberkulózu. Ta už nechce jen nečinně čekat až přijde smrt, ale chce si posledních pár měsíců života pořádně užít. Utíká proto s Clerfaytem do všedního života, jeho krás a nástrah. Společně projíždějí města a Clerfayt se snaží ukázat Lillian vše, co v jejím dosavadním životě nepoznala. Z divokého závodníka se pomalu stává klidný člověk, který se chce s Lillian dokonce usadit na rivieře. Lillian ale takový způsob života odmítá. Clerfayt jezdí dál automobilové závody a při jednom jednoduchém závodě se smrtelně zraní. Umírá v nemocnici ještě před operací. Lillan se potkává se svým starým přítelem ze sanatoria a společně se tam vrací. Cestou zpět potkávají Clerfaytova přítele Hollana, který odjíždí ze sanatoria, aby nahradil v závodním týmu svého kolegu. Lillian umírá o šest týdnů později na chrlení krve.
Autor v tomto díle popisuje Ich – formou zážitky mladého (18.ti letého) Pavla Bräumera, který bojoval se svými přáteli Františkem Kemmerichem, Haie Westhusem, Tjadenem, Detringem, Albertem Kroppem, Stanislavem Katczinskym, a dalšími bývalými spolužáky na západní frontě v 1.světové válce. Autor dopodrobna popisuje hrůzy války, popisuje, jak ranění umírali, jak při útoku lidé padali, a oni přes ně museli běhat, a podobně.
Autor v díle popisuje, jak se z nich museli stát doslova roboti, aby přežili. První z jeho přátel zemřel František Kemmerich, který dostal ránu do nohy, a museli mu jí amputovat. Několik dní po amputaci zemřel. Odtud se dostali do odpočinkového tábora, kde se Pavel dozvěděl, že dostane na měsíc dovolenou. Doma se dozvěděl, že jeho matka má pravděpodobně rakovinu. Většinu dovolené strávil přemýšlením o válce a o tom, zda bude po válce schopen se zapojit do běžného života. Ke konci dovolené zajde za Kemmerichovou matkou, a odpřísáhne jí, že František zemřel rychle, a že netrpěl. Po skončení dovolené byl Pavel ještě asi týden ve výcvikovém táboře, kde se setkal s jedním svým přítelem, který tam cvičil tzv. „domobrance“, mezi kterými byl i jejich bývalý třídní profesor a školník. Ve výcvikovém táboře se Pavel setká s Ruskými zajatci, kteří v zajateckém táboře umírají hlady. Když se Pavel vrátí na frontu, cítí se úplně jinak. Má o sebe větší strach než dříve, a vůbec si nemůže zvyknout na vojenský režim. Nakonec se dobrovolně přihlásí na průzkum. Má strach, dělá začátečnické chyby, a nakonec straní po tmě směr. Je dezorientován, a musí se schovat, do kráteru od granátu. Přes den se rozpoutá šílená střelba, a on tam musí počkat do noci. Do kráteru však skočí jeden Francouz, a Pavel ho bez váhání zabije. Pak si uvědomí, že on je taky jenom člověk, a kdyby nemusel, taky by do války nešel. Začne ho léčit, a snaží se ho zachránit. Francouz však zemře, a Pavel celé odpoledne přemýšlí o tom, kdo to byl, a že mohl klidně ještě spoustu let žít. Večer se proplíží zpět na frontu. Celý zbytek večera stále přemýšlí o onom Francouzovi. Druhý den dostává Pavel se zbytkem roty příkaz jít hlídat sklad potravin. Ve skladě se mají dobře. Jídlo mohou sníst klidně všechno, protože tyto pozice opouštějí, a pro jídlo se stejně nikdo vracet nebude. Při odjezdu ze skladu na ně Francouzi zaútočí granáty, a Pavel s Albertem utečou. Oba mají poraněnou nohu, Albert víc. u cesty je naloží auto s raněnými, a jedou do polní nemocnice. Tam je ošetří, vyjmou jim z nohou střepiny, a dají nohy do sádry. Za několik dní jsou transportováni na nádraží, a odtamtud pokračují vlakem červeného kříže do Německa. cestou se Albertovi přitíží, a sestřičky mu oznámí, že ho v příští stanici vyloží. Pavel nechce zůstat sám, tak nasimuluje horečku, a ve stanici je vyloží oba. Dostanou se do klášterní nemocnice, kde se setkávají znovu s hrůzami války – vidí muže bez nohou, bez rukou, s prostřeleným břichem, slepé, s roztrhaným obličejem, muže zasažené bojovým plynem, kteří se v jednou kuse dusili nedostatkem kyslíku, a spoustu jiných. Albertova situace se den ode dne horší, až mu nakonec nohu musí amputovat. Albert sice tvrdí, že jakmile to bude možné, zabije se, ale nakonec se začne pomalu přizpůsobovat. Pavlovi sundají po nějakém čase sádru, a když jí rozchodí, jde zpět do boje. V prví bitvě po návratu zemře Müler na přímý průstřel břicha světlicí. Protože se šířily zvěsti, že válka má skončit, začínal Pavel nanovo přemýšlet, zda bude schopen zapojit se zpět do normálního života. V jedné bitvě poraní střepina do nohy Katczu, a on utíká s ním na zádech do polní nemocnice. Cestou však dostane Katcza do hlavy střepinou z granátu, a do nemocnice už ho donese mrtvého. Pavla dále trápí myšlenky o hrůzách války, vzpomíná si, jak viděl muže bez dolní čelisti, který ani nemohl křičet o pomoc, muže který se snažil po pahýlech dobelhat do díry po granátu, jak jeden nováček brzy sundal plynovou masku, a v nemocnici doslova vyzvracel plíce, a spoustu jiných otřesných zážitků. Z těchto myšlenek ho nakonec vyvedla „spásná“ smrt. Zemřel v říjnu 1918.