Příběh tří mušketýrů se odehrává okolo roku 1625. Francii vládne král Ludvík XIII a královna Anna rakouská. V čele církve stojí kardinál Richelieu.
Samotný děj knihy začíná v jedné vesničce v Gaskoňsku, kde se chystá mladý d´Artagnan na cestu do Paříže a hodlá se stát královským mušketýrem. Od otce dostal na cestu 15 tolarů, doporučovací dopis pro pana de Tréville, velitele mušketýrů jeho veličenstva, několik dobrých rad, a žlutou herku (koně), který je na jeho cestě nejednou středem pozornosti, a zdrojem mnoha problémů. V jedné vesnici se kvůli urážení koně pustil do rvačky, ale přidali se i jiní vesničané a zbili ho. Probudil se až druhý den, v hospodském pokoji. Když se oblékl, zjistil, že mu někdo ukradl doporučovací dopis, z měšce mu zmizely dva tolary, a jeho kord je na dvě části. Hostinskému nadiktoval spoustu bylin, které mu má sehnat, a potom si z nich uvařil mast, kterou ho naučila matka. Namazal si rány a druhý den již byl schopný jízdy, čímž udělal čáru přes rozpočet hostinskému, který už měl spočítáno, jak dlouho se bude zotavovat, a že z něj vymámí zbylé peníze.
Když dorazil do Paříže, podařilo se mu jakoby zázrakem prodat svého koně, o něhož jevil zájem jeden kovář jen kvůli jeho nažloutlému zbarvení. Pak si sehnal podnájem a vydal se za panem de Tréville. Když se však dozvěděl podmínky přijetí mezi mušketýry, byl přesvědčen, že je to pro něj nedosažitelný cíl. Najednou uviděl na ulici muže, který začal ono provokování vůči jeho koni, a následnou prohru proti vesničanům a bez rozloučení se za ním rozběhl. Štěstí mu však nepřálo a na schodech se srazil s tenkrát pro něj ještě neznámým Athosem, kterému pouhá omluva nestačila: Byl vyzván na souboj na klášterním dvoře ve dvanáct hodin. U dveří však opět narazí do mušketýra, tentokrát do Porthose kterého tím nechtě urazil, protože odhalil že jeho krásný zlatý pás je pozlacený jen z jedné strany. Je opět vyzván na souboj. Tentokrát v jednu, na stejném místě jako s Athosem. Když se konečně dostal na ulici, byl již onen muž dávno pryč, ale spatřil další houfek mušketýrů, mezi nimiž byl i Aramis, který si zakládal na tom, že si nikdy nezačal s žádnou ženou. D´Artagnan uviděl jak mu z kapsy vypadl dámský kapesníček, hned ho sebral, podal mu ho, nevědouc že ho tím kompromitoval. Byl vyzván k souboji na tomž místě jako v předchozích případech, ale ve dvě. Když se dostavil, byli tam všichni tři, protože nic netušící Athos oba přizval jako svědky. Když mělo vše začít, přišla hlídka kardinálových mušketýrů, kteří je ihned vyzvou ať bojují, nebo ať se rovnou vzdají. D´Artagnan přesvědčil Athose, Porthose i Aramise že je na jejich straně a nakonec vyhráli. Ze souboje tak vzniklo přátelství ještě před chvílí znepřátelených stran.
Kardinálovi lidé již delší dobu připravovali plán, který měl v nejbližší době dojít ke konci. Do Francie byl falešným zvacím dopisem s padělaným podpisem Anny rakouské přizván anglický šlechtic vévoda z Buckinghamu, za účelem vraždy. Vévoda Buckingham Annu rakouskou bezmezně miluje, a vůbec ho nenapadlo, že by dopis mohl být padělaný. Mušketýři s d´Artagnanem to však zjistili včas, vévodu zachránili, a setkání s královnou mu zprostředkovali. Anna se své city také nesnažila skrývat, ale oběma bylo jasné, že jejich vztah nemá budoucnost. Když se loučili, dala Anna vévodovi na památku diamantový náhrdelník, který dostala od krále. Vévoda poté odjel zpět do Anglie.
O náhrdelníku se však dozvěděl všudypřítomný kardinál Richelieu. Vnuknul králi, který se zrovna s královnou pohádal, aby na usmířenou uspořádal ples, na kterém by se mu mohla ukázat v náhrdelníku. Nic netušící král ples opravdu uspořádal, a ohlásil královně termín, a že si přeje, aby si vzala na sebe ten náhrdelník, co jí daroval k narozeninám. Královna v zoufalství požádá mušketýry, aby pro šperk do Anglie dojeli. Ti bez meškání vyrazili. Hned v první hospodě však padli do léčky, a Porthose tam museli nechat. Do druhé léčky padl Aramis, a do další i Athos, takže do Anglie se dostal jen d´Artagnan. Vévoda mu hned šperk dal, jenže s hrůzou zjistil, že dva přívěsky chybí. Přivolal nejlepšího klenotníka, který do rána šperky doplnil k nerozeznání od ostatních. Druhý den před polednem se d´Artagnan vydal na cestu do Paříže, a cestou už měl na Buckinghamův příkaz přichystané čtyři čerstvé koně, takže do Paříže dorazil včas.
Královně zachránil čest, reputaci i jméno. Za odměnu byl přijat mezi mušketýry, což byl vlastně účel jeho cesty do Paříže.
Robby, Otto a Gottfried se stali přáteli na život a na smrt za první světové války, kterou přestáli společně v blátě zákopů a ohních bubnové palby. Přežili, ale všechny iluze mladého věku se rozplynuly kdesi na bojištích. Zůstal jim jen holý život, který v poválečném rozvráceném a vyhladovělém Německu není lehký. Jejich kamarádství jim však pomůže obstát v boji o holé živobytí, dokáže pomoci i v chvílích nejtragičtějších. To kamarádství, které spolu s láskou, obyčejnou, ale nemocí poznamenanou láskou tvoří jedinou hodnotu, jež dává jejich životu smysl.
Kniha popisuje práci v autodílně, kterou tito tři vlastnili, večery, které trávili většinou v baru s láhví nějakého alkoholu. Jejich obvyklou zábavou bylo, že se svým na pohled starým, opotřebovaným vozem Karlem, (ale s motorem závodního auta) předjížděli nové a výkonné značky.
Jednou, když jeli slavit Robbovy narozeniny, laškovali s krásným cadillacem a jejich velkým a umíněným řidičem. Až dojeli k hostinci přiřítil se také tento pán a vyklubal se z něj velký nadšenec do aut. Vystoupila také dívka, které si předtím nevšimli. Po společné večeři a vypitých sklenkách se Robby domluvil, že dívce zavolá, aby věděl, zda se dobře vrátila.
Robby ji pak několikrát pozval do cukrárny nebo do baru. Pat se vždy velmi dobře přizpůsobila atmosféře podniku. Jedenkrát potkali Gottfrieda a šli společně na kolotoče, kde také vyhráli mnoho věcí střelbou. Věci pak rozdali. Robby dovolil Pat, aby řídila cadillac. Pat bydlela v pěkném bytě v podnájmu a nepracovala, protože si chtěla užít po své nemoci, i když doba byla nejistá a peníze mohly dojít. Pak u ní byl Robby i na návštěvě. Paní Zalewská u které bydlel Robby v penzionu ho varovala, že Pat potřebuje bohatého muže.
Pak odjeli s Pat na dovolenou. Ubytovali se u staré dámy Müllerové. Užívali si moře , dobrého jídla, pití. Jak si ale Robby všiml, Pat se i přes svoji živost vždy rychle unavila; byl opatrnější. Jednou začala Pat chrlit krev a Robby musel urychleně poslat pro jejího lékaře. Otto jej Karlem přivezl ďábelskou rychlostí. Za dva týdny se Pat zotavila natolik, že mohli odjet. Doktor pak Robbymu bezpodmínečně sdělil, že Pat musí jít tuto zimu do sanatoria, jako už tam byla šest měsíců před dvěma rokama. Pat už také bydlela v penzionu paní Zalewské a Robby jí daroval psa. Ti tři na silnici pomohli zraněnému páru po autonehodě. Tak měli zakázku na opravu poškozeného auta.
Za deštivého počasí Pat vzala Robbyho do muzea. Robby před Pat tajil oběšení pana Hasse z penzionu; byl to nešťastný člověk s nejistou prací a nepochopený ženou. V polovině října doktor Roberta zavolal, že by měla Pat kvůli počasí okamžitě odjet. Pat už ve vlaku potkala dívku ze stejného sanatoria; Robby jel s ní a týden zůstal.
Ti tři se zúčastnili určité politické schůze(hlavně kvůli Gootfriedovi), a pak když utíkali před policií, nějaký chlápek Gottfrieda zastřelil. Nakonec museli Robby s Ottem v únoru dílnu prodat. Vrah byl nakonec zastřelen.
Robby i Otto odjeli do sanatoria za Pat. Otto se pak vrátil, aby sehnal nějaké peníze ještě pro pobyt Pat a Robbyho. Pat dokonce „vyhnala“ Robbyho na lyže. Přišly peníze od Otta spolu s morfiem. Šli spolu na večírek, i když by Pat správně neměla. Zhoršilo se počasí a Pat už ležela. Robby nemohl být přímo v její blízkosti, protože byl nachlazený. Pat za několik dní zemřela v bolestech, aniž by Robbyho již poznávala.
Fantastický román francouzského spisovatele, závěrečná část volné trilogie.
Tajuplný ostrov se skládá ze 3 dílů: I. Vzdušní trosečníci, II. Opuštěný a III. Tajemství ostrova.
Za války severu proti jihu uprchne ve větrné smršti z jižanského zajetí skupina pěti američanů. Jejich balón je zahnán nad moře, ztroskotá a uprchlíci se zachrání na pustém ostrově v Tichém oceánu (I, 1-2). Po zajištění holého života (I, 3-8) využijí trosečníci všech svých vědeckých a technických znalostí a přírodních podmínek Lincolnova ostrova k vybudování utopické kolonie, jež polidští lidoopa Jupa a učiní znovu člověkem trestance Ayrtona, nalezeného na ostrově Tábor (Maria Theresa) (I, 9 – II, 19). Společně ubrání ostrov před útokem pirátů (II, 20 – III, 13), ale ani umírající kapitán Nemo, který jim v kritických chvílích tajně pomáhal nemůže odvrátit sopečnou katastrofu, jež ostrov zničí (III, 15-19). Před smrtí hladem a žízní na jeho posledním skalisku je zachrání jachta Duncan, přijíždějící pro Ayrtona. Po návratu do Ameriky společně založí ve státě Iowa utopickou kolonii a nazvou ji Lincolnův ostrov (III, 20).
Původ hlavního hrdiny Turmse je zahalen do šedého mraku. Již v útlém věku se dostává do Řecka, kde je vychován Hérakleitosem. V dobách svého dospívání spáchal hřích tím, že vypálil chrám Kybel. Proto musí podniknout cestu do dálných Delf, aby byl za požár v Sardech očištěn. Na delfském stadionu měří své síly se spartským mladíkem Dóriem, jež byl taktéž vyloučen ze země jako vězeň věštírny. Mladíci se spřátelí a po očištění putují do Korintu. Na jaře odplouvají do Iónie, kde po tři léta vedli boje proti Peršanům. Dórieus byl vynikající válečník čímž si získal úspěch i úctu. Pozemské spory tyto dva dobrodruhy brzy omrzí a tak se nechají najmout na loď velitele Dionýsia. Turms byl díky své znalosti písma i čtení na palubě k nezaplacení. I Dórieus na moři zúročil veškeré své schopnosti. Svedli náročnou bitvu s Peršany. Výprava utrpěla veliké škody, přesto se podařilo zachránit dvě z původních pěti veslic, získat kořist potopených a dokonce obsadit foinický koráb. Iónie byla poražena. Pach krve, výkalů a smrti prosakoval lodí. Dopluli na ostrov Kóos, kde byli těžce raněni předáni do rukou kněžích a lékařů. I po tak náročné bitvě toužil Dórieus Peršany ještě trochu polechtat. Turms přivedl na loď lékaře Mikóna a ještě týž večer se vydali na moře. Peršané u milétských břehů doplňovali zásoby. Toho chtěl opět využít Dionýsios, vyplout na volné moře, potopit nákladní lodi a obohatit se. S tím však příliš nesouhlasila už tak vysílená posádka. Jelikož nechtěli Dionýsia rozhněvat, řídili se jeho plánem založit osadu v Massalii a podmanit si tamní barbary. Dionýsios ve stále větší touze po bohatství potápěl bárky rybářů i válečné koráby. Vždy si na palubu pozval některého plavce, který jej provedl zrádnými vodami perských zálivů. Když je vítr zanesl ke břehům Kypru začaly je pronásledovat egyptské i foinické koráby. Těch se obratně zbavili bouří přivolanou Turmsem. Po třech týdnech plavby dosáhla výprava břehů Sicílie. Mužstvo bylo unaveno, toužili po odpočinku a vydatné stravě. Aby nebyli příliš nápadní, uchýlili se v malém městečku na severu Itálie. Ve městě jménem Hímera byli lidé přátelští a pohostinní. Zdejšího tyrana Krinippa požádali o azyl na zimní období. Dóriea, Turmse a Mikóna pohostila vdova z královského rodu z Karthága-Tanakil. Dórieus našel v poněkud postarší hostitelce zalíbení. Mikón se musel oženit s tanečnicí Ahurou, která vždy v jeho nepřítomnosti oněměla ( Afroditina past ). Turms byl poslán k hímérskému kupci etruského původu jménem Lars Alsir, jehož se měl otázat na cestu do Massalie. Lars se k Turmsovi choval podivně, choval se k němu, jakoby byli ze stejného rodu. Turms se zamiloval do Krinippovy dcery Kydippe. Jejich další cesta vedla do Eryku ( Ahura zemřela jiskrou z Mikónova prstu ). V Eryku se Turmsovi zjevila Artemis v těle nádherné ženy. Turms se do ní zamiloval, dal jí jméno Arsinoé. Společně s Arsinoé a Tanakil se tito tři plavci vydali zpět do Hímery. Donesla se zpráva, že Peršané přes zimu dobili Milétos. Mezi Dionýsiem, jež chtěl založit osadu v Massalii a Dóriem vznikl konflikt. Dórieus chtěl jako potomek Hérakleův zmocnit se Segasty a země Eryku. Dionýsiova výprava vyplula opět na moře. Již za svítání se dostali do spárů Foiničanům a Karthágincům. Arsinoé na lodi neustále sváděla námořníky a i přes Turmsovu žárlivost se nadále obohacovala šperky plavců. U břehů země Etrusků opět doplnili zásoby vody. Etruskové jejich přítomností nebyli dvakrát nadšeni. Vypukl konflikt. Bohové stáli při Dórieovi a loď byla zaváta k pobřeží země Eryx. Na souši přebral velení Dórieus, bravůrně dobyl přístav Panorma, podmanil si tamní námořníky. Rozhodl proniknout do vnitrozemí a dobýt Sagestu. V boji mu pomohli také obyvatelé lesů Sikanové. Dórieus získal srdce posvátného psa a posléze i psí korunu. Do Segesty se vrátil mír. Opět se pořádaly, atletické, psí i koňské závody a hry. Dionýsios se s fókajskými muži vydal opět na moře, stal se pirátem, ale už se nesnažil dostat do Massalie. Z Dóriea se stal samotář, vyčítal Tanakil neplodnost. Arsinoé porodila jeho syna, Turms žárlil. Dórieus se rozhodl zbavit Turmse i Tanakil a začít válku s Karthágem. Dórieus zemřel, segastským se ulevilo, Tanakil žalem zešílela. Mikón, Turms, Arsinoé se synem a Hanna ( manželka právě zesnulého posvátného psa ) se vydali do lesů, kde žili po dobu 5ti let se Sikany. Mikón zmizel, Arsinoé porodila jeho dceru-Mismé a Hanna vyrostla v pannu. Ve městě se moci ujali dórieovi synové a Tanakil se nechala společně s tělem mrtvého muže upálit. Prostřednictvím obchodníků, kteří čas od časů do lesů zavítali se Turms dověděl, že se Peršané neustále mstí za zapálený Kybelin chrám. Řecký překupník přinesl zprávy, že Athénští v bitvě U Marathónu pobili Peršany. Turms se rozhodl odejít, Dórieova syna nechal mezi Sikany, jež ho dávno určili za svého Erkla. Společně s kupci Xenodotem a Tyrhénem se vydali do Panormu. Turms se vydával za Sikana, ale Arsinoé jejich původ prozradila. Rozešel se s Arsinoé i Mismé, ale v zápětí se opět shledali. Turms věřil, že bohyně zjevující se mu v podobě Hekaty nad ním drží ochranou ruku, a že nikdy neupadne do chudoby. Další jejich putování směřovalo k ústí římské řeky. Pohostil je postarší Etrusk Tertius Valerius. Arsinoé však toužila po vlastním bohatství. Hanna s Turmsem otěhotněla, Arsinoé ji zbičovala a prodala do otroctví. Turms odmítl nabídku získat římské občanství a vydal se nabýt zkušenosti a majetku do etruských měst (12). Ve Vejích pomohl farmáři prodat dobytek, čímž si získal první peníze. Putoval dále na sever do Caere a Terquinií. V kostkách vyhrál celé jmění a do Říma se vrátil jako zámožný muž. Odplul do Papulonie, do Faesulal a zpět do Říma. Po návratu byl šokován-nalezl Arsinoé v pokročilém stavu těhotenství. V době, kdy byl Turms mimo město, byl Řím obléhán volsky. Starý senátor mu oznámil, že si hodlá Arsinoé vzít. Turms se zřekl veškerého majetku, na oplátku mu Tertius poskytl malý statek na etruském pomezí. Zde usadil svou nevlastní dceru Mismé, sám si koupil byt v nedalekém prostředí Subury. Zemřel král králů Dareios, v celém řecku se oslavovalo, ale jeho nástupce Xerxés nebyl o nic horší válečník. Do Říma připlul Xenodot, jež podal Turmsovi zprávu o chystaném útoku na Řecko a také, že mu král králů za podpálení chrámu už odpustil. Turms na svou stranu získal etruská města a spolu s Karthágem vybudovali námořní flotilu, aby pomohli Řekům v boji. Připojili se i Sikanové (Turms se setkal se svým synem Hiukem) a Segastští. Karthaginský vůdce Hemilkar chtěl ovládnout Hímeru. Jeho mužstvo se zdálo být nepřemožitelné, ale přesto byl zatlačen řeckým loďstvem. Nakonec ho zapíchla Kidippe, která měla být se svými syny původně jeho objetí. Kidippin muž Anaxilaos vypověděl Karthágu pomoc. Postavili se také Sikanové a Řecko řízené vůdcem Gelónem. Karthágo se však nemínilo jen tak lehce vzdát. Celé Karthágo nebralo však porážku Hemilkara tak vážně. Další zpráva zněla, že Athéňané porazili Peršany v bitvě U Salaminy. Válka mezi Římem a Etrusky ustala. Když se Turms vrátil do Říma, byl uvržen do kobek Momersových. Turms poslal Mismé zpět k Arsinoé. Turms unikl smrti, musel však odejít z Říma, vydal se na sever. Vydal se po posvátné cestě, vyšlapal posvátné schody až spatřil své jezero a poznal svou zem. Kolem spícího Turmse se shromáždili obyvatelé kraje, i kněz se na něj přišel podívat a poznal v něm syna vládce této země, syna Larse Porsenny. Kněz mu vypravoval o jeho otci a je o jeho městu Clusiu ( Chamars ). Lidé ho přijali s náležitou úctou a nazývali ho Lukumo. S Turmsem se do Clusia dostavil mír, pohoda a bohatá úroda. Jeho celé jméno zní: Lars Turms Larchna Porsenna. Zavedli Turmse do chrámu Proměnlivého Voltumny mezi ostatní Lukumony. Turms se podřídil různým zkouškám, až dokázal, že je opravdový Lukumo. Bál se však si tuto moc přiznat. Turms se opět setkal s Mismé, tentokrát na obětním oltáři jež pravidelně Etruskové poskytovali bohům. Její srdce si vybojoval Lars Arnth. Konala se hostina bohů. Turms si kupodivu nepozval své ochránkyně, ale pozval bohyni Turavi a Voltumnu. Veselilo se dlouho a Turms nakonec poznal sám sebe. Jednoho dne k Turmsovi přišla šťastně vdaná Hanna se svým mužem a turmsovým synem. Žádala ho o radu. Turms syna přenechal v péči Hanny a jejího muže. Turms požádal bohy ještě o deset let života, uzavřel se v domě a spisoval svůj život, byl na svůj lid pyšný. Na sklonku svého života byl pomazán purpurem, oblečen do lukumonského posvátného pláště a v nosítkách donesen do posvátného stanu na smrtelné lože. Naposled se setkal s bohy a vypil s nimi víno nesmrtelnosti.
Inženýr Marek vynalezl po dvacetileté práci stroj, kterým se absolutně spálí, naprosto stráví a zničí hmota. Tímto absolutním spalováním se využije úplně všech tepelných kalorií, a tak například půl kilogramu uhlí může hnát celou továrnu třeba několik hodin. V každé hmotě však je obsažen Bůh, nebo, nechceme-li to zvát Bohem, absolutno. Toto absolutno se dokonalým zníčením hmoty uvolní a prchá do prostoru. Vzbuzuje v každém, kdo příjde do jeho okolí, náboženské nadšení. Inženýr Marek se toho obává. Svůj vynález – karburátor – má zavřený ve sklepě své továrny v Mixově ulici za pancéřovými dveřmi. Inzerátem oznamuje prodej vynálezu. Jeho bývalý spolužák Bondy, prezident závodu Meas, si přečte inzerát. Navštíví Marka, a ten mu odevzdá vynález. Bondy sice zakusí ve sklepě také záchvat nadšení, nicméně je to člověk praktický a začne vyrábět karburátory ve velkém. V Mixově ulici jsou lidé zasaženi náboženským fanatismem, konají zázraky, ulice je pak policejně uzavřena a hlídána. Bondym sestrojené karburátory vyrábějí čím dál více absolutna. Bagr na Vltavě způsobí nadšení plavců Kuzendy a Brychta. Kuzenda pořádá večerní náboženské seance, při nichž každého pohostí kávou. Absolutno způsobuje i levitaci => Kuzenda se vznáší nad bagrem. Jeden karburátor má opatřit energii pro osvětlení celé Prahy. Při slavnosti otevření však absolutno začne působit na všechny přítomné, včetně prezidenta republiky. Co se tam stalo, se dovídáme jen z novin. Majitel kolotoče Binder si připevní nalezený karburátorek na svůj kolotoč a stane se rovněž apoštolem, dojde však mezi ním a Kuzendou k hádce – žádný z nich nechce uznat vyznání druhého. Soukromý docent Blahouš píše učené pojednání o šířícím se náboženském hnutí. Srovnává je se všemi religiosními jevy u všech národů, když však přemítá o efektivním závěru, je sám nakažen absolutnem a skončí u víry k Bohu. Páter Jošt nemá dost ostrých slov, aby v klerikálních novinách vynadal šiřiteli nového vyznání. Absolutno se šíří po celém světě, každá strana si je chce přisvojit, a tak i nakonec dokonce katolická církev. Dojde ke kanonisaci Absolutna, papež je slavnostně prohlásí za Boha. Absolutno však nepůsobí jen náboženské nadšení. Jako kdysi z přemíry své energie stvořilo svět, tak i teď se dává zase do práce: ne sice tvůrčí, ale obrovsky výkonné. Pracuje zázračně v továrnách. Např. v továrně na cvočky chrlí jeden cvoček za druhým tak, až cvočky nemají žádnou cenu. V přádelnách vyrábí tkaninu i z písku a vůbec z jakéhokoli materiálu. Tím nastane znehodnocení všech produktů, což však nemá za následek blahobyt, nýbrž naopak nouzi. Jen sedlák „zachraňuje“ situaci, protože on naopak prodává své produkty nesmírně draze (je to zřejmá satira na válečné poměry). Protože však je absolutno nekonečné, a lidé jsou omezeni konečnem, chápe je každý jen po svém. Tím vznikají konflikty a nakonec se rozpoutá celosvětová obrovská válka. Prezident Bondy, který to tušil, se skryl před působením absolutna mezi divochy. Ale i tam se dostal karburátor. Francouzský prostý voják Bobinet se chce stát moderním Napoleonem. Má nápad rozstřílet všechny karburátory a daří se mu to snadno. Dobude postupně celou Francii a stane se francouzským císařem. Pak jdou Francouzi dobývat zbytek světa. Válka je tak dlouhá, že už nikdo neví ani proč. Úplným vyčerpáním všech národů skončí. Zbude totiž nakonec ze všech vojsk jen třináct vojáků (každý z jiného národa). Ti si řeknou, že si dají pokoj, a jdou domů. V poslední kapitole, když už je dlouho mír, sejdou se u bývalého majitele kolotoče Bindra, který má teď hospodu, Brych s páterem Joštem. Vysvětlí si tehdejší náboženskou nesnášenlivost při jitrnicích se zelím. Příchodem policajta se změní jejich rozhovor. Vykládají si pak, že při policejní šťáře na Žižkově se objevil a zabavil poslední karburátor.
Švejk si maže kolena, když jej zastihne zpráva o smrti císaře Ferdinanda. Ten den je v hospodě U kalicha zatčen spolu s hostinským Palivcem za velezradu a hanobení Rakouska. Ve vězení se Švejk potká s mnoha spoluvězni zavřených za totéž. Všichni začnou postupně vyprávět jak se do vězení dostali, jen jeden se jich se slovy „já s váma nechci nic mít, já jsem tu za pokus o loupežnou vraždu“ stranil. Poté co je vyslýchán je Švejk díky svému chování poslán k soudním lékařům, kteří ho prohlásí za notorického blba a idiota. Nechají ho zavřít do blázince, kde se mu velice líbí. Když jej mají propustit, způsobí rozruch svým protestem proti propuštění před obědem, za což je opět zavřen do vězení.
Ve vězení je zavřen s úředníkem, který mu vypráví jak se tam dostal kvůli opilosti. Když mají Švejka propustit žádá, aby propustily dříve úředníka, že ten je tam déle než on. Poté co je propuštěn, chodí za ním domů policejní úředníci, aby z něj něco dostali, ale on jim jen prodává psi. Je vyhlášena mobilizace a Švejk je ihned odhodlán dát se odvést. Protože jej ale bolí kolena tak, že nemůže chodit, musí ho paní domácí k odvodu vézt na vozíku.
Jak jede na vozíku a vykřikuje, že jede do války umřít za císaře pána, začíná se kolem něj shlukovat dav lidí. Tento výjev se dostává i do novin. U odvodu je jeho neschopnost automaticky považována za simulaci, a tak je poslán do vojenské nemocnice. V nemocnici se seznámí se svými spolupacienty a ti si začnou vyprávět co simulují, aby nemuseli na vojnu do které jim nic není. V nemocnici jediné léčení spočívalo v naprosté dietě, podávání aspirinu na pocení, podávání chininu v prášku, vyplachování žaludku, krystýru a v zabalením do prostěradel namočených ve studené vodě. Když Švejka vyléčili, byl poslán na garnizónu. Všichni vězňové na garnizóně museli povinně chodit na kázání polního Kurátora Katze, který byl veliký opilec, a vůbec se nechoval jako kněz. Při jeho kázání se Švejk rozbrečel, což polního kuráta zaujalo a tak se stal Švejk jeho sluhou.
Když je Švejk ve službách polního kurátora, stane se mnoho příhod, které dokonale vykreslí kurátorovu osobnost. Vše vrcholí tím, že Katz prohraje Švejka v kartách. A tak se Švejk dostává do služeb nadporučíka Lukáše. Svým zvláštním chováním způsobí nadporučíku Lukášovy nejen radost, to když mu pomůže zbavit se nenadálé ženské návštěvy, ale i trápení, když mu sežene ukradeného stájového pinče, kterého ukradne plukovníkovy Krausovi, za což je pak oním plukovníkem, spolu se Švejkem, poslán na maršbatalión. Tím také končí první díl o dobrém vojákovi Švejkovi.
Stříbrný vítr je román s prvky lyriky a impresionismu. Ústřední postavou je student Jan Ratkin. Nemá zrovna poklidný život, neustále musí čelit svému tyranskému otci – soudci a vůbec podivnému chování všech dospělých měšťáků. Naopak jeho vzorem je otcův bratr. Konflikty ještě zesílí nástupem Jana Ratkina na gymnázium. Absolutně si nerozumí s profesory, nemají pochopení pro mladou generaci. Kritizuje u nich požadavky na mechanické naučení se něčeho bez pochopení látky. Jediným profesorem, který mu rozumí je prof. Ramler (chápe mladou generaci). V průběhu studia se Ratkin spřátelil se spolužákem Malkusem (ten je zmlácen), poznává podivnou rodinu svého dalšího spolužáka. Zamiluje se do Aničky Karasové, dcery lékárníka, později následuje z klamání z její lhostejnosti. Se svými spolužáky Valentou a Zachem hledají zábavu a snaží se žít svobodný život. Ke konci románu se Jan loučí se Stříbrným větrem (symbolem mládí).
Starý lord Canterville prodává zámek i se strašidlem, které má na svědomí mnohé životy. Není proto divu, že o koupi stavení dlouho nikdo nestojí. Tu však přichází nabídka až z Ameriky. Pan Hiram B. Otis, americký vyslanec, muž s moderními názory zámek bez obav kupuje. V zápětí se také na starý zámek bičovaný deštěm stěhuje i se svou početnou rodinkou.
Vydrží američtí odvážlivci na prokletém místě? Pro starého Simona de Canterville, poctivě zde strašícího již po tři staletí, bude jistě hračkou vyštvat americké nafoukance.
Ale ouha! Staré osvědčené metody-lepkavé ruce, chrastící řetězy, mrkání krvavými víčky a úpění se zcela míjejí účinkem. Moderní čistící prostředky hravě likvidují následky Cantervillova nočního řádění, a navíc po čase na chodbách naráží na odvetu-nataľené povázky, polštářové útoky,. Jak asi skončí střet staroanglické tradice s moderní americkou povahou?
Podzimní stmívaní, západ hořící v červáncích, dunění zvonu, zšeřelé uličky a tajuplná zákoutí – ano, taková je asi atmosféra, v níž se Rychlé šípy opět vypravují do Stínadel. Do čtvrti, kde po dočasném úpadku dochází k novému tvoření kdysi mocné vontské organizace. Kdesi se prý znovu objevil „ježek v kleci“. Vontové ho hodlají získat – stejně jako Rychlé šípy. Po mnoha vzrušujících dobrodružstvích, po vypátrání první vontské kroniky, po setkání s tajuplným Širokem, po navázání spolupráce s vontskou skupinou Žlutý květ a jejím představitelem Vláďou Dratušem, se jim to vskutku podaří. Ve Stínadlech nastává období klidu a přátelství, i když na jak dlouho . . .
Hlavním hrdinou této knihy je stařičký Santiago. Byl to vynikající rybář. V poslední době ho však opouštějí nejen síly, ale i štěstí. Už osmdesát dní neulovil žádnou větší rybu. Taky proto ho musel na příkaz rodičů opustit jeho mladý pomocník a přítel. Ten s ním nejen jezdil na ryby, ale nosil mu i jídlo a staral se o toho dobrosrdečného vyzáblého staříka, jehož ruce byly zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev ale nebyla čerstvá. Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele a nezkroušeně. Když měl oči zavřené, byla jeho tvář jako bez života. Jednoho dne brzy zrána se stařec vypraví na břeh daleko od břehu a doufá, že konečně prolomí svou smůlu. A skutečně. Na udici mu zabere kousek, který sice nevidí, ale tuší, že půjde o jeho největší úlovek. Ryba ho však překvapí a táhne ho i s loďkou na širé moře. Santiago je po několika hodinách velice vyčerpán, ruce má rozedřené, hrdlo vyschlé. Ryba má ale výdrž a vytrvale pluje dál. Mezitím se zešeří a přichází večer. Loďka stále šplouchá černou vodou. Santiago probdí velice nezvyklou a fyzicky náročnou noc. Ryba se ale ani ráno nevzdá. Starci pomalu docházejí síly a chvilkami nemá daleko k mdlobám, přesto se mu nakonec podaří rybu, po dlouhém a namáhavém boji, hlavně díky svým dlouholetým zkušenostem a vytrvalosti zabít. Je mu jí velice líto, protože byla mimořádně klidná, sebevědomá a nebojácná a on ji za to obdivoval. Přiváže ji k loďce a vydává se k domovu.
Po cestě mu ji však přes všecko jeho úsilí sežerou žraloci. Stařec nadobro vyčerpán se tedy vátí do své prosté chatrče z bambusu a usne. Ránu u moře postává skupinka lidí a nevěřícně a obdivně hledí na obrovitou kostru, přivázanou ke starcově loďce.
Stařec a moře je symbolická novela. Zachycuje hluboce lidský příběh prostého starce, který vedl statečný ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek a stala se obrazem nikdy nekončícího zápasu člověka s přírodou. Jejím smyslem je poukázat na obrovskou lidskou statečnost nezdolnou duševní sílu. Novela, která je zároveň autorovým životním krédem, plným právem přispěla k k tomu, že se Ernest Hemingway stal největší postavou americké literatury první poloviny 20. století. Knihy je napsána pro Hemingwaye charakteristickým novátorským stylem, který se vyznačuje hlavně skrytou dramatičností zdánlivě střízlivých popisů a strohostí výpovědí. Jeho hrdinové prokazují mimořádně lidské kvality. Je napsána poutavým úsporným stylem, který doprovází určitá dynamika. Autor použil chronologický kompoziční postup. Ze stylistických postupů je ve velké míře zastoupen hlavně úvahový a popisný. Jazyk je spisovný, objevuje se zde spousta cizích slov – převážně z rybářského prostředí.