Obsahy knih

Vrcholné básnické dílo Františka Hrubína má při své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překročil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citová vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k “ noci všech nocí „, kdy poprvé nesl jako chlapec “ břímě lásky a smrti „, z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blýskání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.

Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byla děvčátkem z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : “ Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. “ Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, „těch dvacet zlatoploutvých ryb“, má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stará o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : “ Pane Sýkoro … Pane Berko, doveďte mě domů. “ V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. („Až před skonem stařec na chvilku procitá : “ To jsi ty, Františku ?! „) Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě shořet v janovcích : “ Což kdybysme se vzali ? – “ Proč by ne ! “ – A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, “ jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. “ Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. “ Do smrti neuvidím udivenější oči. – Už nikdy nepřijdeš … “

A uplyne rok : “ Poletím k Lešanům … Poběžím rovnou na náves.“- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : “ Není s námi ! “ “ Kdo ? “ zeptám se, jako bych nerozuměl. “ Umřela na záškrt. V zimě.“ … Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : “ Ty mě neznáš? “ “ Ne.“ “ Já jsem Viktor.“ Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. “ Jeďme tam !“ Kdysi dva sokové – navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde – v tichu hluboké noci – „konec žalostné romance “ odtroubí naposled píseň Viktorovy „flíghorny“.

Je to lyrický příběh z mládí, příběh první básníkovy lásky. Jednotlivé fáze jsou přesně datovány. Příběh začíná v noci 28. srpna 1931. Dvacetiletý chlapec František sedící v okně otevřeném do vůně noci bdí i proto, že ho poprvé zaplavil cit mladé lásky. Poznal mladičkou Terinu, patnáctileté děvče od kolotoče, a cit, který v něm vytryskl, dal mu zapomenout na vztah k živé Tonce. František Terinu poprvé políbil, ona se však odtáhla a ptala se ho, zda má dívku. On Tonku zapřel. Po třech letech Terina opět přichází na Lešanskou pouť. Schůzky mladých milenců u Sázavy končí roztržkou. Terina si totiž v žertu nasadila čepici žárlivého Viktora od kolotočů, v níž přinesla třešně. Chlapec na ní vidí nejen tu nenáviděnou Viktorovu čepici, ale vůbec to, co ji spojuje s jiným světem. Na okamžik ztrácí schopnost vidět ji očima své lásky. Pocit zklamání vybíjí tím, že ji uhodí čepicí do tváře. Terina pak na další schůzku nepřijde. Při příští pouti mají opět přijet kolotoče, František se na Terinu těší, ale když přišel ke kolotoči, Viktor mu sdělil, že zemřela v zimě na záškrt. Po letech se básník sejde s Viktorem v hospodě a vzpomínají na tu, která z nich udělala soky.