Obsahy knih

Tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal. Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel. A tak vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u soudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo (Chodů bylo asi čtyři sta). Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta.
Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhostění ze země. Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili, jak se manželka Koziny dozvěděla, že má být popraven, popadly jí mdloby. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozini byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel. Poté už byli puštěni jednou denně a den před popravou dvakrát. V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně a jak lezl na žebřík po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalku zvolal: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás-„. A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu. Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu říká: ,,-oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu -„. A zemřel. A tak byl na Chodsku klid, ale byla zde také volnost.