Obsahy knih

Tento historický román byl vydán v r. 1980, a založil autorovu světovou proslulost.
Děj se odehrává ve 14. století v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. V Prologu o 7 kapitolách (První až Sedmý den), dále rozčleněných na podkapitoly, vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí.
Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské legace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství.
Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, plná zákrutů a nikdy nekončící, je sama o sobě přínosem, i když nepřináší hmatatelné výsledky, ale vede k pochybnostem a k prozření.

Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur – normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe – Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena – židovka Rebeka; Bois-Guilbert – Rebeka – Ivanhoe).
První konflikt – nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby – vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha – Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno.
Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a „boží soud“, prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným („Stará tragédie“ aj.).
Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.
Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.
Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu – samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Celý tento životní příběh největšího egyptského lékaře Sinuheta začíná jedné temné noci, když k domku vesetského lékaře Senmuta a jeho manželky Kipy připlula lodička z rákosu (nebyl v ní Mojžíš), a v ní plakal malý chlapec. Lékař chudých Senmut neměl dětí a tak se s ženou velice radovali, když spatřili toto dítě, ale to ještě netušili nic o jeho pohnutém životě. Chlapci dali jméno Sinuhet což znamenalo syn Sykomory což byla odrůda javoru. Chlapec byl velice chytrý, již od mládí se zajímal o lékařské vědění více než o hraní s chlapci jeho věku.
Jak Sinuhet dospíval do svých 17 let rozhodl se jeho otec, že by chlapci prospělo být zapsán v knize života, aby mohl provozovat svoje lékařské řemeslo. Aby se tak stalo musel být nejprve vysvěcen na kněze prvního stupně, a tak byly jeho mladické kadeře oholeny, a on nastoupil do chrámové školy. Nepatřil však synům bohatých a tak mu jeho vědění nebylo nic platné a musel ze školy odejít. To se však nelíbilo jeho otci, a proto využil toho, když k nim přijel Phamon na návštěvu. Phamon byl totiž královským otvíračem lebek, a tak měl v lékařských kruzích nějakou váhu. Díky němu se mohl Sinuhet do školy opět vrátit a bez větších problémů ji také dokončit. Navíc dostal od Phatona jako dárek malou sošku ve tvaru chrobáka, kterou si pečlivě uschoval. Jedné bezesné noci se Sinuhet vydal za svitu pochodní temnou chrámovou chodbou, když náhle spatřil ženu tak krásnou, že se to nedá ani popsat. V myšlenkách se mu vybavila slova jeho otce, když ho upozorňoval, že klín takovýchto žen pálí více než oheň, ale Sinuhet jejímu kouzlu úplně podlehl. Ženě se představil, a také ona mu sdělila své jméno jmenovala Nefernefernefer, a jako dar na nenadálé noční setkání mu darovala svůj temně zelený prsten, ale ani tak spolu nic neměli, jelikož obveselování byl chrámovým žákům přísně zakázáno. Po dokončení studií si Sninuhet otevřel praxi ve čtvrti chudých, a na pomoc si koupil otroka Kapaha, jenž se v budoucnu stane více než jeho otcem.
Jednoho dne se před domem Senmutovy rodiny objevil opět Phamon, jenže tentokrát si nepřišel povídat nad soudkem vína, ale vzal si Sinuheta, aby byl jeho asistentem, když bude otvírat faraonovi lebku, jelikož faraón Amenhotep III. byl vážně nemocen, a lékaři si již nevěděli rady. Sinuhet procházel bohatě zdobenými chodbami zlatého paláce ve Vesetu, jeho nos příjemně dráždily vůně vzácných olejů z dalekých krajů. V královské ložnici poznal, že faraon není bůh, že je jen člověk, neboť se i přes veškerou snahu zastavovače krve dostaly z rány na hlavě nějaké kapénky krve. Po zákroku zůstával faraon v komatu, a tak podle svatých zákonů museli zůstat Sinuhet i Phamon v paláci a čekat jestli faraon přežije 3 dny, pak by byli bohatě obdarováni, a jejich sláva by byla velká. Pokud by však král zemřel, byli by oba zabiti. Sinuhet opět nemohl spát, a tak se procházel v zahradě. Nebyl však jediným poutníkem mezi těmito záhony nejroztodivnějších květů, v zahradě se také procházel královský dědic princ Achnaton. Spolu utekli daleko za hranice královského města Vesetu, utekli tam, kde již nebylo cítit pach ryb z nilských vod. Náhle dostal princ epileptický záchvat, skoulil se do klubíčka a nejevil známky života. K naší osamělé dvojici přistoupil mladík v jejich věku s kopím v ruce a s vlajkou na které byl vyšit krahujec. Ten pomohl Sinuhetovi odnést prince zpět do paláce a společně faraovi přísahali, že o jeho slabosti nikomu neřeknou, a na oplátku se chlapec s kopím, který se jmenoval Haremheb stal královským strážným. Druhý den ráno faraon zemřel, ale Sinuhetův život byl ušetřen ba naopak byl velice štědře obdarován. Jak dny plynuly Sinuhet byl stále více a více osamělý, a tak neodmítl pozvání na něco jako večírek k jedné bohaté dámě. Až u ní doma zjistil, že ta dáma není nikdo jiný než Nefernefernefer. Sinuhetova láska k ní znovu vzplála, ale ona byla chladná jako kámen. Po tomto dni se stal Sinuhet častým návštěvníkem jejího domu, jenže ona za poskytnutí svého těla k ukojení Sinuhetových tužeb chtěla vždy část jeho majetku, a tak přišel Sinuhet o svůj dům, o dům svých rodičů, o všechny věci a nakonec jí dal i hrob, který měli rodiče připravený pro svoji cestu na onen svět, ale svého cíle u Nefernefernefer stejně nedosáhl.
Ze Sinuheta se stal žebrák a ani nemohl zaplatit pohřeb svých rodičů, kteří náhle zemřeli. A tak musel nastoupit tu nejhorší práci v celém Egyptě, práci omývače mrtvol ve vesetském domě smrti.Když konečně zaopatřil těla svých rodičů na věčnost utekl se svým otrokem Kapahem do sirského města Simiry, kde si otevřel lékařskou praxi, ale již nevěřil žádným bohům, jelikož mu v těch těžkých chvílích žádný nepomohl, ale začal společně s Kapahem uctívat jako svého boha sošku chrobáka. Zde si Sinuhet díky své obratnosti získal spoustu majetku, chytře ho uložil v obchodních domech, aby se pomalu a sám od sebe navyšoval. Kapah, který se začal stávat jeho přítelem mu koupil otrokyni na obveselování, ale Sinuhet stále zůstával v srdci sám.
Jednoho dne k němu přišel král Sírie Azir, která byla pod mocí Egypta, aby mu Sinuhet spravil zuby, které si při pádu z koně poškodil. Král Azir se zamiloval do Sinuhetovy otrokyně a tak mu ji Sinuhet věnoval. Haremheb se mezi tím stal královským velitelem vojsk a nyní vedl svou armádu přes Simiru, aby potlačil povstání pouštních národů. Sinuhet se připojil k vojsku jako lékař. Díky tomu se dozvěděl, že Achnaton, který nastoupil na trůn po smrti svého otce, objevil nového boha Atona, jehož obrazem je samo slunce, nevyžaduje krvavých objetí jako Amon jehož dosud celá země uctívala, a hlavně není před ním rozdíl mezi bohatým a chudým, ale všichni lidé jsou si rovni. Proto nového boha nikdo nechápal a neuctíval, ale ještě více se modlili k Amonovi. Farao však neslyšel hlas lidu, ale stal se fanatikem pro svého boha. Válka dopadla pro Egypt dobře, ale pach krve probudil v Haremhebovi krvelačnou bestii toužící po nových a nových válkách, a proto nakázal Sinuhetovi, aby opustil území Egypta a odebral se do cizích zemí, kde měl zjišťovat vojenský potenciál ostatních národů světa. Jeho kroky vedly nejdříve do honosného města Babylonu. Zde se opět díky své obratnosti dostal do přízně krále, když mu vytrhl hnisající zub čehož se ostatní lékaři báli, aby bolest krále nerozčílila a je neroztrhal králův lev. Tak se stalo že i zde pojídal Sinuhet ze zlatých talířů, pil nejlepší cizokrajná vína a obveseloval se s nejkrásnějšími královými ženami. Sinuhet a Kapah byli ve městě zrovna v tu dobu co se zde konal den nepravého krále. To se prostě vybral ten nejhloupější člověk z města a jeden den se stal králem, ale další den ráno byl za to zabit a jeho tělo vyselo na hradbách až do dalšího dne nepravého krále.
Tak se stalo, že si královi strážní přišli pro Kapaha, který o tomto zvyku nic nevěděl, a tak si myslel že ho opravdu lid zvolil za krále, a také se podle toho choval. Jak si tak prohlížel své jednodenní království přišel s davem veselících se lidí až k domu, kde byly ubytovány královy manželky. Tam také Kapah vstoupil do místnosti kde byla nová cizokrajná krasavice, ta byla tak krásná, že ji chtěl ihned získat, ale ona se nenechala. Tak poslal Sinuheta, aby jí namíchal nějaký nápoj, aby mu po něm byla povolná. Sinuhet vešel do místnosti a ihned se do dívky zamiloval. Při rozhovoru se od ní dozvěděl, že se jmenuje Minea a je dcerou krétského krále, že byla do Babylonu odvlečena násilím, a že se musí vrátit do vlasti, aby tam tancovala před divokými býky a tím uspokojila jejich boha. Krétský bůh však přijímal jen dívky čisté a musely to být pany, a tak se tolik bránila, když po ní nějaký muž něco chtěl. Na Sinuheta její řeč tolik zapůsobila, že se jí rozhodl pomoci a společně s Kapahem všichni tři utekli ze země Babylónské. Dále jejich kroky musely směřovat do tajemné a pro Egypťany odporné a zlověstné země Chétitů, o které nic nevěděli. Bylo o ní známo jen to, že tam žije barbarský národ krvežíznivých hrdlořezů, kteří objevili v horách, jenž jsou po celý rok pokryty něčím bílým co padá z nebe, modrý kov, jenž je mnohem pevnější než bronz co zatím celý civilizovaný svět ke všemu používal. Zde Sinuhet moc času nestrávil, jelikož zdejší lid byl velmi podezíravý proti cizincům, a tak cesta našich tří hrdinů vedla do přístavu odkud co nejdříve odpluly na Krétu.
V přístavu ještě Sinuhet stihl získat od jeho správce za vyléčení jeho sexuální neschopnosti nůž z toho tajemného kovu. Cesta do Mineiny říše proběhla hladce, snad to bylo díky Kapahovým modlitbám ke chrobákovi. Kréta bylo krásné místo všichni zde žijí bezstarostně, v neustálých oslavách, jako by se nikdy nemělo nic stát, prostě s tím co bude zítra se zde nikdo nezabýval. Minea zde byla přijata opravdu královsky a s ní také Sinuhet, jako její zachránce. Minea začala brzy tančit před býky a šlo jí to opravdu krásně a bezchybně, a tak časem protančila i přes toho nejobávanějšího a měla se stát nevěstou krétského boha, který sídlil v obrovském bludišti jeskyní v nejvyšších horách Kréty. Pro všechny obyvatele Kréty to byla velká událost, ale slavnostní a ne tragická, i když se z jeskyně boha ještě nikdo nikdy nevrátil. Tak se Sinuhetovou láskou Mineou navždy zavřely obrovské zlaté dveře a Sinuheta pohltil stesk. Čekal den, dva, celý týden, ale ona se stále nevracela. Tak se Sinuhet rozhodl, že se podívá na toho boha pěkně z blízka, ze strážného vymámil klíč a vydal se společně s Kapahem do nitra jeskyní. Svoji milou tam však nenašel, zato našel toho boha. On to vlastně ani bůh nebyl, byl to veliký býk, ale měl jednu vadu, byl již mrtví, natažený na hladině posvátného jezírka a strašně zapáchal. Jenže Sinuhet nikomu z Kréťanů nemohl nic říct, nechtěl jim vzít jejich ideály a radostný život. Tak se stalo, že Sinuhet z tohoto rajského ostrova odcestoval zpět do Simiry. Ani zde moc dlouho nezůstal, vztahy mezi Egyptem a Sýrií se nevyvíjely moc dobře z důvodu, že faraón Achnaton vnucoval celé zemi svého nového boha, ale lidé tomuto bohu nerozuměli, proč by měli umět všichni psát a číst, když mají v každé vesnici svého písaře, který to umí.
Tak se celé Egyptské impérium začalo rozpadat, pomalu, ale jistě. Sinuhet tedy v Simiře pobral všechny své věci a spolu s Kapahem se vrátil do rodného Vesetu. Zde se dostal díky Haremlebově přátelství do blízkosti faraóna a protože na chvíli pomohl faraónovi od jeho stálých bolestí hlavy stal se jeho osobním lékařem. Nevraživost vůči faraónovi ve Vesetu stoupala, lidé nechtěli přijmout jeho nekrvavého boha Atona, ale chtěli zůstat dále věrni svému krutému bohu Amonovi. Tak se celá země rozdělila na dvě části, na Atonovi příznivce, kteří měli ve znaku kříž a na Amonovi služebníky se znakem býčího rohu. Také Sinuhet se musel rozhodnou, avšak život v pohodlí faraónova Zlatého domu ho natolik zaslepil, že přijal Atonův kříž, aniž by v něho nějak věřil. Jen Sinuhetův otrok Kapah, nepřijal nic, a navíc mu za jeho věrné služby udělil svobodu, tak se dal hned na podnikání, a stal se z něho boháč. Kapah nyní spravoval Sinuhetovi peníze, jelikož Sinuhet by je se svým měkkým srdcem ihned rozdal chudým. Ale atmosféra stále houstla, slovní hádky se měnily na krvavé potyčky, a tak se faraón rozhodl, že postaví dále po proudu Nilu nové město. Město nebeských výšin – Achnaton. Město, které ponese jeho jméno, bude celé patřit jeho bohu, všichni si zde budou rovni. Město se za několik let nepokojů podařilo dostavět, ale vyčerpalo Egyptskou pokladnu až na samé dno a navíc se nic neurodilo. Tak tedy zasáhl zemi hlad, lidé neměli co jíst, zvířata umírala a všude stoupaly nepokoje, protože si lidé mysleli, že hladomor na ně seslal jejich starý bůh Amon, kterého museli kvůli Atonovi opustit, ale stejně by se k němu nejraději každý ihned vrátil. Faraón jakoby neslyšel, uzavřel se svou rodinou, kromě své matky, která se svými temnými čaroději zůstala ve Vesetu, a se svými věrnými, mezi nimiž byl i Sinuhet, ve svém novém městě. Jeho rádci mezi nimiž byl i podlý velekněz Ai mu tvrdili, že se v zemi žije dobře, lidé milují jeho nového boha, ale vůbec to nebyla pravda. Panovníkovi bolesti hlavy se stupňovaly stejně jako nepokoje lidí.
Tak se Sinuhet rozhodl, že pojede zjistit situaci přímo do centra dění, do Vesetu. Když plul na králově lodi po proudu Nilu, zjišťoval že země je na tom daleko hůře než si sám ve Městě nebeských výšin připustil. Lesk skončil hned za branami Králova města, pole s obilím sice byla oseta, ale všechna úroda na sobě měla rudé skvrny, a to ještě více přesvědčilo lidi, aby věřili, že je to trest bohů. Veset již nebylo to slavné město, co šlo ukrást, to lidé ukradli, ani honosné domy boháčů se nevyhly poškození. Sinuhet si to jako faraónův vyslanec namířil přímo do Zlatého domu, kde našel faraónovu matku jak umírá a nikomu to nevadí. Lidé věřili, že je to čarodějnice, nebyla totiž z bohatého rodu, byla z jižní země Kuš, a tato země byla pro lid tajemná a zákeřná. Jako lékaři se nebála Sinuhetovi svěřit největší tajemství Egypta, a to že před lety poslala syna první manželky bývalého faraóna po Nilu, toho syna co měl nyní vládnout Egyptu, poslala ho proto, aby se ona stala Královnou. Ukázala mu také kopii kolébky v které dítě poslala, a to se Sinuhet zděsil. Tato kolébka byla shodná s tou kolébkou v které připlul on, nikdo jiný tento zvláštní druh neuměl, a navíc se shodovalo to datum. Tak Sinuhet zjistil tajemství svého života, on Sinuhet, lékař, má nyní sedět na trůně celé země a ne ten pomatený blázen Achnaton, který je celý den v komatu a tvrdí že má svatá vidění. Ale nemohl to nikomu říci, stejně by mu nevěřili, a věděl, že podle věštby zemře chudý. Tak královna zemřela, nikdo neplakal, její temné čaroděje vyhnaly ze sklepení a popravili je. Následující den se šel podívat Sinuhet do krčmy U krokodýlího ocasu, kterou vlastnil Kapah. Ten si nyní žil velice dobře, v této nejisté době zůstal nestranný a díky tomu se v jeho krčmě mohli setkávat nad džbánem piva dávní přátelé, které náboženská otázka rozdělila. Zde také Sinuhet potkal Maiu, ženu, ke které u něj vzplál vášnivý vztah.
Kapah Sinuheta přijal jako přítele, ale rozladily ho Sinuhetovi nápady rozdělit Sinuhetovo obilí, těm, kteří hladový, i když Kapah věděl, že čím bude hlad větší, tím cena obilí poroste. Navíc po tom, co Sírie, sýpka Egypta pod vládou krále Azira, vypověděla Egyptu poslušnost, cena obilí ještě vzrostla. Ale nakonec udělal Kapah to co si Sinuhet přál a rozdal jeho obilí chudým a Sinuhet se vrátil do Achnatonu k faraónovi. Ale ani toto obilí nemohlo vyřešit hlad a náboženské nepokoje. Tyto strašné zprávy nemohl faraón již přehlížet, a tak se jeho bolest hlavy stále zhoršovala. Této situace využili Haremleb a temný velekněz Aj. Ti spolu utvořili úmluvu, že až faraón zemře, k čemu mu nakonec pomohli, bude nejdříve vládnout Aj, a proto, že je starý nejspíše brzy zemře a po jeho smrti nastoupí na trůn Haremleb a vezme si za ženu nynější manželku faraóna princeznu Bekatamon. Tak se také stalo, přiměli Sinuheta, aby namíchal faraónovi, o němž se všeobecně vědělo, že se zbláznil, lék, po kterém usne a již se neprobudí. Tak země přišla o vládce, krvavé nepokoje, které stály život mnoha lidí mezi nimi i Maii, a jejího syna Thvora, zničily skoro celý Veset, a postihly celou zemi, utichly a Amon se vrátil k moci. Město nebeských výšin, zpustlo a obydlely jej divoká zvířata, a bylo prohlášeno za místo navždy prokleté. Jenže po pár letech země vstoupila do nové krvavé války, tentokrát proti zemi Kuš. Válka trvala dlouho, Kapah svou lstí Egyptu velmi pomohl, a měl za to mít po válce jisté obchodní výhody. Jen Sinuhet byl stále zatrpklejší, v jeho nitru totiž zůstal díky své dobrotě, jediným pravým bohem Aton, a tak se mu krvavá válka příčila. Ránou pro něj byla také potupná poprava jeho přítele krále Azira, který se spolčil, s útočníky ze země Kuš, ale i přesto z této války vyšel Egypt vítězně. Podobným způsobem, rukou Sinuheta, odešel ze světa i Kušský princ, který přijel do Egypta, aby si vzal za ženu princeznu Beketaton, to se však nelíbilo Haremlebovi ani Ajovi, a tak musel princ zemřít na záhadnou nemoc pouště, aby na nikoho z mocných nepadlo podezření. Tak se k moci dostal starý a nemocný Aj, splnil si svůj životní sen, vládnou Egyptu, ale neužil si své vlády moc dlouho, lidé ve zlého starce neměli důvěru, a tak se Aj bál cokoliv sníst, neboť věřil, že je všechno jídlo co mu nabízejí otrávené. Tak zemřel i ten, jenž zažil největší slávu i největší propad moci Egypta a na jeho místo nastoupil Haremleb.
Sinuhet však zůstal nevrlý, zasmušelý, otrávený celým světem, protože věděl co se děje za zlatými závoji ve Zlatém domě. Tak ho neopouštěly myšlenky na Atona, na toho boha, který zakazoval války, před nímž si byli všichni lidé rovni. Jenže Aton měl být podle rozkazu Aje a nyní i Haremleba zapomenut, jeho jméno vyškrabáno z hrobů a svatých desek a maleb, jeho jméno se nesmělo vyslovovat. Jenže Sinuhetovi bylo všechno jedno, chodil po Vesetu, v každé krčmě vybízel lid, aby se k Atonovi vrátil, prohlašoval to i na náměstích, a tak se to jednou musel dozvědět i Haremleb, za takovéto pobuřování lidu se trestalo smrtí, ale to nechtěl Haremleb svému příteli udělat, tak mu dal možnost svoje myšlenky odvolat, Sinuhet však odvolat odmítl, a tak byl vykázán z Vesetu a byla mu navždy udělena malá půda, na břehu moře, která byla střežena, aby se Sinuhet nemohl dostat mimo svoje území, na něm si mohl kázat co chtěl, jelikož nikde nebyli posluchači.
Tak skončil pravý vládce celého velkého Egypta, ten jenž znal tajemství nesmrtelnosti faraónů i pomíjivosti lidského přátelství i života.

Zchudlý šlechtic Alonzo Quijano byl po celý svůj dosavadní život vášnivým čtenářem a milovníkem rytířských románů, které jej na stará kolena připravily o rozum a Quijano, který si začal říkat don Quijote de la Mancha (z kraje Mancha, kde žil), se ve starých cárech, s pochybnou zbrojí a spousty ideály v hlavě vydal na svém stařičkém koni Rocinantovi na slavnou cestu za obnovením a pozvednutím zapadlé slávy a cti potulného rytířstva. Tento chvályhodný záměr chtěl uskutečnit skrze nesčetná dobrodružství, do nichž doufal, že se dostane, a v nichž doufal pomocí své „mocné paže“ zvítězit. Jeho první výprava, během které se nechal hospodským pasovat na rytíře, byla dosti krátká a neúspěšná a zbitý don Q. se po ní octl znovu doma v posteli. Jeho neteř, hospodyně, farář a další blízcí jej chtěli od neblahého vlivu rytířských knih ubránit, a proto mu, poté, co spálili většinu knih, zazdili dveře do knihovny. Jakmile se d.Q. zotavil a zjistil, že mu „čaroděj nechal zmizet knihovnu“, vydal se okamžitě na výpravu další. Tentokráte jej ale doprovázel vesničan Sancho Panza, pasovaný na zbrojnoše. D.Q. chtěl dobrodružství za každou cenu, a tak, ačkoli si to neuvědomoval, sváry neřešil ale vyvolával.
Druhá výprava začala bojem s větrnými mlýny a pokračovala konfliktem s mezkáři, po kterém se musel d.Q. opět zotavovat, tentokráte v hospodě, kterou považoval za hrad, a kde se navíc zapletl do noční bitky. Po odjezdu z hospody začal d.Q. bojovat se stádem ovcí, které bylo v jeho očích nepřátelskou armádou. Jelikož vyvázl poražen i z této potyčky, překřtil jej Sancho na rytíře Smutné podoby. Při svém dalším putování pak napadl duchovní nesoucí tělo mrtvého rytíře, protože je považoval za jeho únosce. Po incidentu, kdy jeho i Sancha vylekaly mandly, propustil na svobodu zločince a musel pak se Sanchem uprchnout před Svatým bratrstvem (policií)do hor. Tam narazili na osamělého poustevníka Cardenia, kterého od civilizace vyhnala nešťastná láska. Don Quijote se rozhodl oplakávat po vzoru svých románových hrdinů v horách svou nevyslyšenou lásku k Dulcinei z Tobosa (Aldonze). Poslal za ní Sancha se vzkazem, ten však cestou v hospodě narazil na faráře a lazebníka z jejich vesnice a ti se rozhodli, že musejí dostat nemocného d.Q. domů. Pomohla jim k tomu dívka jménem Dorotea, která v horách také hledala vykoupení z milostné zrady. Vydávala se za princeznu Micomiconu a požádala d.Q., který viděl, jen co vidět chtěl, a slyšel, jen co slyšet chtěl, aby jí pomohl získat zpět její království držené obrem. D.Q. jí to slíbil a všichni, včetně Cardenia, se vydali na cestu. V hostinci se setkali s donem Fernandem a krásnou Luscinou. Fernando kdysi podvedl Doroteu, které slíbil sňatek, a vyfoukl příteli Cardeniovi Luscindu, která si jej ale odmítla vzít. Oba páry se tedy v hostinci našly a vyřešily své milostné problémy. Dále přijel do hostince Ruy Peréz (do jehož příběhu Cervantes promítl vlastní osud), který se právě vracel z alžírského zajetí se svou budoucí ženou – krásnou Zorajdou toužící přejít na křesťanskou víru. Ruy se v hostinci shledá se svým bratrem, jehož dcera miluje mladého bohatého šlechtice, který ji a jejího otce pronásleduje na všech cestách, ale až v hostinci mu její otec dá naději na brzký sňatek. Poté, co d.Q. ve snu bojuje s vinnými měch, domnělými obry, zatímco si zbylá společnost čte novelu o Lotarovi, Kamile a Anselmovi, je d.Q., (podle něj přízraky, neboť za vším, co se mu nedaří, vidí tajemné síly a černokněžníky), svázán a odvezen v kleci domů.
Don Quijote a Sancho Panza jsou prvními literárními typy světové literatury.
Don Quijote, poblázněn smyšlenými příhodami bájných rytířů, se sám začne za rytíře považovat a doufá, že s pomocí svých rytířských ctností a zásad změní svět k lepšímu, odstraní z něj bezpráví a nespravedlnost a zapíše se tak do dějin. Stojí si pevně za svou ideou a trval by na svém, kdyby proti němu stál celý svět, neboť vidí, slyší a věří jen tomu, čemu uvěřit chce a žádný protiargument pro něj neexistuje – věří prostě tomu, co si vsugeruje.. Autor v něm paroduje rytířství, ale zároveň jej charakterizuje pevnou vůlí a odhodláním, které by bylo záslužné, kdyby se zaměřilo na jiný cíl než na dobývání bájných světů. Navenek směšný blázen skrývá ušlechtilá charakter a dobré záměry, které se však díky jeho přebujelé fantazii často zvrhnou v pravý opak cíle.
Sancho Panza, poněkud přízemní vesničan s průměrnou inteligencí a objektivní vizí reality je představitelem toužícím po zvýhodnění své životní úrovně a tato materiální touha je podstatou smyslu jeho života. Jeho soudnost však uvadá úměrně intenzitě a lákavosti slibů dona Quijota, který mu slíbil první království, nejlépe ostrov, který si svými chrabrými činy vydobyde.
Kniha je typická dlouhými a složitými renesančními souvětími, širokou rozvláčností a málo živými dialogy s dlouhými proslovy po vzoru starých rytířských románů. Je doplněna mnoha znělkami, sonety, písněmi a básněmi a v některých pasážích se objevují latinské vsuvky a citáty. Autor sám se vydává za pouhého zprostředkovatele příběhu a za jeho autora považuje jakéhosi Araba.