Ústřední postavou knihy skládající se z celkem pěti částí (Fantina, Cosetta, Marius, Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis, Jean Valjean), kdy každá část má několik kniha a v nich množství kapitol, a zároveň jedním z pojítek časově i obsahově rozsáhlé struktury díla je bývalý trestanec, galejník Jean Valjean, odsouzen za krádež chleba a následně dlouhá léta vězněn za pokusy o útěk. Při propuštění na svobodu se setkává s biskupem z Digne, panem Myriele, řečeným Lidumilem. Tento skrznaskrz dobrý člověk se silným sociálním cítěním, bezbřehou vírou v Boha a nekonečnou láskou k bližním trestance ovlivnil natolik, že se J.V. rozhodl potlačit v sobě nenávist ke společnosti, která jej zavrhla, a po vzoru Myrielovu nastoupil cestu dobra. Pod přezdívkou pan Madelaine se usadil v městečku Montreuil-sur-Mer, kde zmodernizoval výrobu černého skla, vybudoval mohutné průmyslové závody, zaměstnával spousty lidí, pečoval o chudé a nemocné a tuto péči uskutečňoval hlavně díky svým obrovským výdělkům. Svou činností zvelebil celý kraj, odmítl mnohá čestná vyznamenání a na přání lidu se stal starostou městečka. Náhodou se seznámí s ubohou Fantinou, prostitutkou, která byla bez jeho vědomí vyhozena z jeho podniku. Příčinou bylo její nemanželské dítě, které ukrývala v městečku Montfermeil u manželů Thénardiérových, a na které musela platit. Madelaine vyslechl příběh na smrt nemocné ženy, jejíž jediné uklouznutí spočívalo v lásce k nezodpovědnému studentu. M. se jí ujal, a protože si před smrtí přála jediné – spatřit ještě jedinkrát své milované dítě, které několik let neviděla, rozhodl se jí M. vyhovět i v tomto směru. Krčmář Thénardiér ale, jakmile zjistil, že je o dítě zájem, vymýšlel si stále nové a nové záminky, proč nemůže dítě poslat a proč musí matka poslat další peníze. V Paříži byl zatím zajat muž, který byl považován za J.V, a který byl souzen za krádež, jíž se J.V. dopustil po propuštění z galejí. V pravém J.V., tedy Madelainovi, se ozvalo svědomí a dobrovolně se jel do Paříže udat, aby ušetřil nevinného. Tímto odhalením získal navrch policejní strážník Javert, který něco podobného dávno tušil. Přese všechny své dobré skutky a snahu po nápravě předešlých činů byl J.V. znovu vězněn a Fantina zemřela aniž své dítě spatřila. Před zatknutím si J.V. své poctivě vydělané peníze zakopal v lese u Montfermeil. Šťastnou náhodou se J.V. podařilo z galejí uprchnout a byl považován za mrtvého. Ihned se vydal do Montfermeil, kde našel Fantinino dítě – ubohou šestiletou Cosettu (Eufrasii), ze které si Thénardiérovi udělali služku pro všechno. J.V. dítě vyplatil a odešel s ním do Paříže. Tam žil nějakou dobu v ústraní, ale protože se nechtěně zviditelňoval svými dobrými skutky, vypátral jej Javert a J.V. s Cosettou museli uprchnout do kláštera Petit Picpus, kde byl zahradníkem muž, kterému J.V. zachránil život. V klášteře zůstali devět let. Z Cosetty vyrostlo krásné mladé děvče které nadevše milovalo svého tatínka (J.V.), a které bylo tomuto člověku na oplátku předmětem lásky i oporou. Cosetta se zamilovala do Maria. Byl to mladý student žijící se svým dědečkem – panem Gillenormandem. Jeho matka byla mrtvá a otci, bývalému buonapartovu plukovníku, zakázal dědeček, zarputilý roajalista, se s dítětem vídat, a tak jej Marius viděl jen v den jeho smrti. Shodou náhod se dozvěděl o hrdinství a zásluhách svého otce a o tom, jak mu děd bránil Maria vídat. Všechno se v něm obrátí a po vzoru otce se stane zastáncem Napoleona a republiky. Pohádá se s dědečkem a odchází z domu. Stále studuje práva, živí se překládáním textů a zamiluje se do Cosetty. Thénardierovi zkrachují a odchází do Paříže, kde spadnou úplně na dno. Stane se, že jim J. V., vystupující pod přezdívkou, přinese almužnu. Th. jej pozná a zosnovuje na něj úklad, protože tuší jeho bohatství. Úklad nakonec nevyjde, ale Marius, soused Th., opět přijde na ztracenou stoupu Cosetty a začnu se tajně scházet v zahradě Cosettina domu. Atmosféra v Paříži houstne a J.V. se rozhodne odjet s Cosettou do Anglie. Oba milenci ztratí smysl života a Marius se rozhodne zemřít na barikádě, odkud jej polomrtvého zachrání J.V., který se o jeho lásce ke Cosettě dozví náhodou. J.V. Maria nenávidí, protože mu odčerpává lásku jediné blízké osoby, zároveň ale chce Cosettino štěstí. Odnese Maria k dědečkovi, který před znovunalezeným vnukem rozežene všechny své předsudky, a který mu dovolí si Cosettu vzít. Oba mladí lidé jsou v sedmém nebi. J. V. odhaluje Cosettino netušené dědictví, neboť až dosud byla považována za velmi chudou. C. a M. se vezmou. J.V svede už několikátý souboj se svým svědomím a přizná Mariovi svůj původ. Ten jím začne opovrhovat a snaží se od něj Cosettu, jediný smysl Valjeanova života, oddělit. Thénardier, jemuž byl Marius vděčný za záchranu svého otce, se domnívá, že Marius o Valjeanově minulosti nic neví. Přijde Maria vydírat a ten se tak náhodou doví i o všech Valjeanových dobrých skutcích i o tom, že to on tajně s nasazením vlastního života zachránil Maria z barikády, a že daroval barikádníky k smrti odsouzenému špehu Javertovi život, přestože žil celý život s jeho stínem za patami. Marius okamžitě přehodnotí svůj pohled na J.V. a jedou jej s Cosettou navštívit. Najdou jej však již umírajícího, a tak jej alespoň v posledních chvílích života zahrnou láskou, obdivem a vděčností za jeho mučednický život.
Rozsáhlý román se sociálním podtextem zachycuje osudy několika generací a několika společenských vrstev. Na ústřední postavě a dalších hlavních postavách je demonstrován útlak, bída, nedostatky právního uspořádání a organizace společnosti a celková nespravedlnost světa.
Nejvýraznější postavou je J.V., v podstatě dobrý člověk, který je bídou donucen ke krádeži. Téměř dvacet let galejí mu „vymyje mozek“, který je znovu nastartován dobrotou biskupa Myriela. V knize jsou na několika místech podrobně popisovány jeho myšlenkové pochody a duševní zápasy, ve kterých mu svědomí velí obětovat vlastní pozemské pohodlí vyšším morálním hodnotám. Přijímá všechna příkoří osudu a v postatě od života nic nečeká. Jediným smyslem jeho života je péče o milovanou Cosettu a péče o druhé všeobecně.
Další výraznou osobností je Javer – policejní strážník, který to díky své naprosté a někdy až slepé víře v zákon a následný trest za jeho překročení dotáhne ve svém oboru hodně vysoko. Jeho tvrdost a neúprosnost z něj dělají člověka nelidského. Celý život slídí po stopách J.V., který se mu po dvakráte vydá do rukou a nechá se dobrovolně zatknout. Poprvé jej Javert skutečně zatkne, podruhé, poté, co mu na barikádě zachrání život, jej nechá jít a sám po rozsáhlém vnitřním souboji s vlastním svědomím a smyslem pro povinnost spáchá sebevraždu. Děj sám, který je umístěn do Francie a později konkrétně Paříže konce 18. a začátku 19. století, je v několika nejnapínavějších místech záměrně zpomalován kapitolami čistě historicky popisnými nebo filozofickými.
Archive for the ‘Román’ Category
Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v „er“ formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn „někým dalším“.
Jeho kniha začíná seznámením jeho rodičů – matky – amatérské herečky a budoucí právničky – a otce – vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky – Líba – matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka – a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků – Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Františka. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů.
Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v 68., který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Františkovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli. Neprůbojný podmanivý otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc „vidět“. Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou prózu.
Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi… . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala – byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik a on režimu doslova lezl do zadku. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony.
Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.
Vzhledem k tomu, že je kniha pojata jako Kvidova autobiografie, nás nechává nahlédnout do nejpřísnějšího rodinného soukromí a popisuje běžné rodinné konflikty a stavy, které jsou bez ohledu na svou vážnost čtenáři předloženy zlehčenou humornou formou. Kromě humoru a skryté nadsázky jsou v knize vědomě, ale nenápadně, zvýrazněny a zesměšněny nejtypičtější prvky komunistického režimu. Rychlý spád děje je prokládán výpisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou zpracovány jako scénář divadelní hry, což knize přidává na originalitě. Jazyk byl použit vesměs hovorový, blízký hlavním hrdinům i čtenáři.