Obsahy knih

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.
Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.
Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu – samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Potom, co se Lemuel Gulliver oženil, se vydal na svou první plavbu. Neměl štěstí, a tak ztroskotal. Doplaval na pevninu do země Liliputánů, což byli velmi malí lidé. Nejdříve ke Gulliverovi neměli důvěru, a proto ho připoutali. Ale protože se choval velmi dobře, brzy ho pustili. On jim pak prokazoval nejrůznější služby. (Např. jim pomohl porazit nepřátele z ostrova Blefusku.) Ale i přesto musel odejít. A tak, když našel člun, vydal se na cestu domů. Ale doma se nezdržel dlouho a vydal se na svou druhou plavbu. Při ní musel plout člunem pro vodu na blízkou pevninu. Ostatní z lodě se lekli obra a odpluli. Gulliver proto musel zůstat u obrů na ostrově Brobdingrag. Žil u sedláka a pečovala o něho sedlákova dcera. Protože ho sedlák za peníze ukazoval, procestoval Gulliver zemí obrů. Jednoho dne Gullivera unesl orel a pustil ho do moře, kde ho našli lidé, a vzali ho s sebou do Anglie. V Anglii Gulliver nevydržel dlouho a vydal se na svou třetí plavbu. Na ní byl zajat piráty, kteří mu dali člun a trochu jídla – slíbili mu totiž, že ho nezabijí. Doplul na ostrov, odkud uviděl létající ostrov – Laputa. Lapuťané ho vzali na ostrov a Gulliver poznal, že znají jen matematiku a hudbu. Gulliver byl vysazen v Balnibarbi, kde navštívil akademii plnou bláznivých vědců. Potom se dostal na ostrov Glubbdubdrib – ostrov čarodějníků a kouzelníků, kde měl možnost mluvit s duchy. Pak se Gulliver plavil do Lugnaggu, kde poznal několik nesmrtelných lidí. Pak do Japonska, Holandska až do Anglie. Dlouho se nezdržel a odplul jako kapitán lodě na svou čtvrtou, poslední plavbu. Na moři se proti němu spiklo mužstvo a vysadilo ho na pevnině. Gulliver tam poznal Jahuy – zvířata podobná lidem s příšerným chováním. Gulliver je neměl rád, protože v nich stále víc a víc poznával sebe a své krajany. Dále na pevnině poznal Hvajninimy – moudré mluvící koně. Gulliver bydlel u jednoho Hvajninima a vyprávěl mu o Anglii. Hvajninimovi se Anglie nelíbila. Gulliver musel odplout, protože měli být Hvajninimové vyhubeni, ale nechtělo se mu. Doplul do Nového Holandska, kde ho našli Portugalci. Gulliver s nimi nechtěl odplout, protože nechtěl žít s Jahuy (lidmi). Nakonec Portugalci Gullivera přesvědčili a on s nimi odplul do Anglie. Musel se smířit s tím, že bude žít s Jahuy.

V letech 1752 – 1849 bylo k šestitřídním gymnasiím přičleněno filozofické studium; posluchači těchto ústavů se na nich připravovali pro studium na universitě. Nejoblíbenější zábavou studentů filozofie v Litomyšli byly „majales“, studentské slavnosti. Filozofické studium v Litomyšli bylo podřízeno dozoru královehradeckých biskupů. Biskupové už 2 roky „majales“ nedovolili. Roku 1847 se studenti chystali, že „majales“ tento rok uspořádají, i když byl zákaz znovu ohlášen. Nejvíce se příprav účastnili filozofové Vavřena a Frybort, kteří bydleli u slečny Elis. S Vavřenou a Frybortem bydleli také filozofové Zelenka a Špína.
Frybort miloval domácí Márinku, Vavřena zase skromnou Lenku, schovanku aktuára Roubínka, do jehož rodiny chodil Vavřena vyučovat. Lenka se mu zamlouvala svou skromností více než aktuárova dcerka Lotka, která byla trochu domýšlivá a velkopanská. Márinku miloval tajně i Špína, ale protože byl nesmělý, neodvážil se lásku k Márince vyjevit. „Majales“ toho roku skutečně byly, i když je duchovní vrchnost přísně zakázala. Účastnila se jich celá Litomyšl. Na slavnosti byla i Lenka; slečna Elis se tam s ní seznámila a byla pak sprostředkovatelkou mezi Frybortem a Lenkou. Studenti byli za „majáles“ potrestáni, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Přišly prázdniny a studenti se rozešli. Frybort a Vavřena jeli domů, Špína ze zoufalství, že Márinka milovala Fryborta, ale i z nedostatku odešel do kláštera. Na jaře r. 1848 nastalo politické hnutí v Praze. Vlastenecký ruch se rozšířil i po venkově. Studenti v Litomyšli utvořili studentskou legii a cvičili se zbraněmi. Frybort a Vavřena se stali důstojníky studentské legie. V zámecké gardě musel cvičit také aktuár Roubínek.
Když vypukla v Praze revoluce, vypravili se Frybort a Vavřena tajně do Prahy, kde bojovali na barikádách. Tam se setkali se Špínou, který se také účastnil v řeholním rouchu bojů; byl zasažen střelou a naposledy vydechl ve Vavřenově náruči. Když byla revoluce vojskem potlačena, Frybort a Vavřena utekli z Prahy; Frybort do Litomyšle, Vavřena domů. Frybort potom nechal studií, převzal po otci na Hané statek a přijel si do Litomyšle pro Márinku. Vavřena se stal lékařem a vzal si Lenku, jež žila po smrti pana aktuára u slečny Elis. Všichni s radostí vzpomínali na krásné chvíle svého mládí v Litomyšli.

Dvoudílná veršovaná tragédie. Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat svody světa: uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétku, do níž se Faust zamiluje. Markétka však zaviní smrt své matky i bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu.

V druhém díle propadá Faust zprvu zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout a rozptýlit se. Faust získává císařovu důvěru a vděčnost, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolává z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal od císaře za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem.

Faust, odbojník proti starým konvencím, proměňuje se v představitele činorodého lidství. A tato Faustova proměna je výstižným obrazem Goethova myšlenkového vývoje. Ve Faustovi zpracoval starou pověst, podle které tento učený doktor propadl věčnému zatracení. Goethe tento tradiční námět umělecky zhodnotil a vytvořil jedno z myšlenkově nejhlubších děl světové literatury.

Autor Podivuhodných cest, Jules Verne jako by znal všechny touhy mládí a snad právě proto sám napsal několik prací na Robinzonský námět. Jedna z nich, Dva roky prázdnin, patří podle mého názoru mezi jeho díla nejlepší. Verne tu zpracoval v napínavý dobrodružný román příběh patnácti chlapců, kteří si měli vyjet na krátký prázdninový výlet jachtou na moře, ale byli hroznou bouří zahnáni daleko od domova a ztroskotali na břehu pustého ostrova. Tak se z malých školáků, dětí velkoměsta, z nichž nejstaršímu je čtrnáct let, stanou naráz robinzoni, odkázaní jen sami na sebe, na svou odvahu a statečnost. A jejich prázdniny se protáhnou na dlouhé dva roky … Chlapci si na ostrově vybudují časem vzkvétající osadu, kde každý pracuje podle svých sil a schopností a podřizuje se nutné kázni. Jen proto mohou úspěšně čelit všem nebezpečím a překlenout i vážnou roztržku, která hrozí rozdvojit osadu na dva tábory. Po mnohých útrapách se jim s pomocí námořníka Evanse podaří vrátit se do vlasti. V této knize nám Verne vlastně ukázal, jak silný může být kolektiv, který je pevně stmelen kázní, pracovitostí a odvahou, vlastnostmi, jež mu umožňují dosáhnout takových výsledku, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám. A pro tuto svou vnitřní myšlenkovou náplň zůstávají Dva roky prázdnin knihou dodnes živou a aktuální.
Hlavní postavy: Briant, Moko, Gordon, Evans.

Zchudlý šlechtic Alonzo Quijano byl po celý svůj dosavadní život vášnivým čtenářem a milovníkem rytířských románů, které jej na stará kolena připravily o rozum a Quijano, který si začal říkat don Quijote de la Mancha (z kraje Mancha, kde žil), se ve starých cárech, s pochybnou zbrojí a spousty ideály v hlavě vydal na svém stařičkém koni Rocinantovi na slavnou cestu za obnovením a pozvednutím zapadlé slávy a cti potulného rytířstva. Tento chvályhodný záměr chtěl uskutečnit skrze nesčetná dobrodružství, do nichž doufal, že se dostane, a v nichž doufal pomocí své „mocné paže“ zvítězit. Jeho první výprava, během které se nechal hospodským pasovat na rytíře, byla dosti krátká a neúspěšná a zbitý don Q. se po ní octl znovu doma v posteli. Jeho neteř, hospodyně, farář a další blízcí jej chtěli od neblahého vlivu rytířských knih ubránit, a proto mu, poté, co spálili většinu knih, zazdili dveře do knihovny. Jakmile se d.Q. zotavil a zjistil, že mu „čaroděj nechal zmizet knihovnu“, vydal se okamžitě na výpravu další. Tentokráte jej ale doprovázel vesničan Sancho Panza, pasovaný na zbrojnoše. D.Q. chtěl dobrodružství za každou cenu, a tak, ačkoli si to neuvědomoval, sváry neřešil ale vyvolával.
Druhá výprava začala bojem s větrnými mlýny a pokračovala konfliktem s mezkáři, po kterém se musel d.Q. opět zotavovat, tentokráte v hospodě, kterou považoval za hrad, a kde se navíc zapletl do noční bitky. Po odjezdu z hospody začal d.Q. bojovat se stádem ovcí, které bylo v jeho očích nepřátelskou armádou. Jelikož vyvázl poražen i z této potyčky, překřtil jej Sancho na rytíře Smutné podoby. Při svém dalším putování pak napadl duchovní nesoucí tělo mrtvého rytíře, protože je považoval za jeho únosce. Po incidentu, kdy jeho i Sancha vylekaly mandly, propustil na svobodu zločince a musel pak se Sanchem uprchnout před Svatým bratrstvem (policií)do hor. Tam narazili na osamělého poustevníka Cardenia, kterého od civilizace vyhnala nešťastná láska. Don Quijote se rozhodl oplakávat po vzoru svých románových hrdinů v horách svou nevyslyšenou lásku k Dulcinei z Tobosa (Aldonze). Poslal za ní Sancha se vzkazem, ten však cestou v hospodě narazil na faráře a lazebníka z jejich vesnice a ti se rozhodli, že musejí dostat nemocného d.Q. domů. Pomohla jim k tomu dívka jménem Dorotea, která v horách také hledala vykoupení z milostné zrady. Vydávala se za princeznu Micomiconu a požádala d.Q., který viděl, jen co vidět chtěl, a slyšel, jen co slyšet chtěl, aby jí pomohl získat zpět její království držené obrem. D.Q. jí to slíbil a všichni, včetně Cardenia, se vydali na cestu. V hostinci se setkali s donem Fernandem a krásnou Luscinou. Fernando kdysi podvedl Doroteu, které slíbil sňatek, a vyfoukl příteli Cardeniovi Luscindu, která si jej ale odmítla vzít. Oba páry se tedy v hostinci našly a vyřešily své milostné problémy. Dále přijel do hostince Ruy Peréz (do jehož příběhu Cervantes promítl vlastní osud), který se právě vracel z alžírského zajetí se svou budoucí ženou – krásnou Zorajdou toužící přejít na křesťanskou víru. Ruy se v hostinci shledá se svým bratrem, jehož dcera miluje mladého bohatého šlechtice, který ji a jejího otce pronásleduje na všech cestách, ale až v hostinci mu její otec dá naději na brzký sňatek. Poté, co d.Q. ve snu bojuje s vinnými měch, domnělými obry, zatímco si zbylá společnost čte novelu o Lotarovi, Kamile a Anselmovi, je d.Q., (podle něj přízraky, neboť za vším, co se mu nedaří, vidí tajemné síly a černokněžníky), svázán a odvezen v kleci domů.
Don Quijote a Sancho Panza jsou prvními literárními typy světové literatury.
Don Quijote, poblázněn smyšlenými příhodami bájných rytířů, se sám začne za rytíře považovat a doufá, že s pomocí svých rytířských ctností a zásad změní svět k lepšímu, odstraní z něj bezpráví a nespravedlnost a zapíše se tak do dějin. Stojí si pevně za svou ideou a trval by na svém, kdyby proti němu stál celý svět, neboť vidí, slyší a věří jen tomu, čemu uvěřit chce a žádný protiargument pro něj neexistuje – věří prostě tomu, co si vsugeruje.. Autor v něm paroduje rytířství, ale zároveň jej charakterizuje pevnou vůlí a odhodláním, které by bylo záslužné, kdyby se zaměřilo na jiný cíl než na dobývání bájných světů. Navenek směšný blázen skrývá ušlechtilá charakter a dobré záměry, které se však díky jeho přebujelé fantazii často zvrhnou v pravý opak cíle.
Sancho Panza, poněkud přízemní vesničan s průměrnou inteligencí a objektivní vizí reality je představitelem toužícím po zvýhodnění své životní úrovně a tato materiální touha je podstatou smyslu jeho života. Jeho soudnost však uvadá úměrně intenzitě a lákavosti slibů dona Quijota, který mu slíbil první království, nejlépe ostrov, který si svými chrabrými činy vydobyde.
Kniha je typická dlouhými a složitými renesančními souvětími, širokou rozvláčností a málo živými dialogy s dlouhými proslovy po vzoru starých rytířských románů. Je doplněna mnoha znělkami, sonety, písněmi a básněmi a v některých pasážích se objevují latinské vsuvky a citáty. Autor sám se vydává za pouhého zprostředkovatele příběhu a za jeho autora považuje jakéhosi Araba.

Tato rozsáhlá románová kronika líčící osudy několika cirkusových dynastií vyšla v r. 1941. Ústřední postavou je Václav Karas z pošumavské vesnice, který spolu se svým otcem, zedníkem hledajícím práci v cizině, zakotví v Hamburku u cirkusu Humberto. Tatík Karas pracuje v partě stavěčů a hraje v cirkusové kapele, zatímco syn, jemuž všichni říkají Vašku, se celý den pohybuje mezi zvěří a v manéži. Nebojí se žádné práce a námahy, osvojí si záhy dovednosti několika cirkusových profesí a stane se úspěšným krasojezdcem, artistou a krotitelem. Jeho kariéra pokračuje sňatkem s dcerou ředitele cirkusu, Helenou Berwitzovou. S cirkusem jako jeho šéf prožije dobu slávy i úpadku. Po velké hospodářské krizi, kdy je nucen chátrající cirkus prodat, se stane ředitelem pražského varieté, které za 15 let přivede mezi nejlepší podniky tohoto druhu v Evropě. Mrzí ho nezájem syna Petra Antonína o cirkusovou práci, plné zadostiučinění a naplnění svého životního osudu však nalézá v talentu a začínající kariéře své vnučky, která nastoupila úspěšnou dráhu tanečnice, v čemž ji děda všestranně podporuje.

Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem. Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích.

Kniha obsahuje tři díly s několika kapitolami. Dílo je napsané v jazyce z konce 19. století. Objevuje se zde i patos, který Svatopluk Čech rád užíval.
Matěj Brouček je obyčejný měšťan a majitel třípatrového domu na Starém Městě. Jednoho večera se vracel z Vikárky domů. Zrovna se díval k nebi, když ho paprsek unesl vzhůru k nebi. Probral se v kráteru na Měsíci. Zde se seznamuje s měšíčňanem Hvězdomírem, který mu bude dělat průvodce. Pan Brouček se musí postupně přizpůsobovat tamějším poměrům. Cestují na okřídleném koni Pegasovi. Po čase začíná Matěj zjišťovat, že tito lidé jsou samí básníci, umělci, sochaři, hudebníci. A ti bez nadání jsou kritici. Jejich hodinami je Země. To jest, že měsíční den trvá 29,5 dnů pozemských. Navštíví mecenáše Bažidara, který spolupracuje s nejlepšími hvězdopravci. Jejich způsob stravování je poněkud odlišný a tak to Matěj nevydrží a začne se rozčilovat. přitom použije pro ně neslušné slovo „nos“ a raději s průvodcem odchází. Opět letí na Pegasovi a přibližují se k Zemi. Ale meteorit pegase zraní a oni padají dolů k Zemi. Pan Brouček se probírá v posteli s bolavou hlavou. Domácí mu vysvětlí, že ho našli v bezvědomí, jak něco mumlá o měsíci.

„Čapkovo dílo je dobrodružnou výpravou za hledáním smyslu všedního života – je to výprava, která objevuje i v nejobyčejnějším lidském živote nekonečnou krásu a veliké možnosti. Najdeme v něm planoucí uchvácení i tiché zamyšlení, ustavičný nepokoj i líbeznou pokojnost, závratné nadšení i niterné odevzdání.
Jistou zemi napadla nákaza podobná malomocenství, bílá nemoc. Doktor Galén najde lék, ale prozrazení receptury podmiňuje uzavřením míru mezi všemi zeměmi. Zde vlastně dochází ke střetnutí dvou životních postojů, dvou nesmiřitelných stanovisek: Maršál ztělesňuje úsilí o moc a nadvládu, zatímco doktor Galén je obráncem lidství, svobody, humanity a míru. (Tyto hodnoty Čapek hájil celým svým dílem.) Bílou nemocí je napaden i hlavní zbrojař země baron Krug. Galén ho odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Baron žádá Maršála, aby uzavřel mír, ten se mu však jen vysměje, že to není možné. Brzy si také na těle objeví bílou skvrnu, ale ze začátku i on odmítá zrušit zbrojení. Nakonec ho jeho dcera a mladý Krug přemluví. Doktor je však těsně před domem Maršála davem ušlapán a jeho lék rozdupán. Tím vlastně lidé zabíjí i Maršála, kterému provolávali slávu. Celý spor lékaře a vládce se tím stává zbytečným. Galénovi se sice podařilo přesvědčit člověka, který je strůjcem a vůdcem válečné posedlosti, ale nakonec sám nesmyslně umírá ušlapán těmi, za jejichž životy po celou dobu bojoval. Národ se tak žene do války, ve které už nezvítězí, a lidstvo zůstává ohroženo tou hroznou bílou nemocí, proti níž není léku.
Galén (Galénos byl slavný antický lékař) – na jeho postavě je patrný působivý protiklad mezi nenápadnou skromností až rozpačitostí na jedné straně a mimořádnou důsledností i neústupností na straně druhé. Je to nepatetický, prostý, skrznaskrz civilní hrdina, který se obejde bez sentimentality i velkých gest, hrdina rozměru všedního dne. Lék proti bílé nemoci je ochoten dát pouze těm zemím, které se zřeknou útočných válek. Považuje za svou přirozenou povinnost lékaře bránit lidský život a mír. Odmítá proto léčit nejen barona Kruga, ale i matku, skromnou a jistě hodnou ženu účetního zbrojařských podniku. Dalo by se říci, ze se tím prohřešuje proti lékařské etiketě, že násilně, třeba i za cenu lidského života, prosazuje svou myšlenku. Může však s klidem plnit svou práci a vystavit lidstvo hrůzám války?
Maršál – je jistě v prvé řade nositelem moci, nadvlády, násilí potlačující svobodu a úctu k člověku. Nezdráhá se zmařit tisíce lidských životů k prosazení „vyšších“ cílů, jimiž je podrobení sousedních zemí. Je bezohledný, ale rozhodně není zbabělý, není mu zcela odepřena velikost, je to člověk, který žije až fanatickou vírou ve svoje poslání a dokáže strhnou i ostatní (podobnost ne náhodná s fašismem a jeho hlavním protagonistou Adolfem Hitlerem). Nemá úzce osobní, sobecké pohnutky, obětuje svého jediného přítele Kruga a je schopen bez váhání obětovat i sebe. Když se však dovídá, že sám má bílou nemoc, ocitá se v neřešitelné situaci: bez jeho vedení nebude možné ve válce pokračovat a nebude tak naplněno „poslání“, které je jediným smyslem jeho života. A tehdy pocítí také otřásající strach ze smrti, stejně jako všichni ostatní lidé. Rozhodne se nakonec pro mír: „Bůh chce, abych dělal mír… To by bylo ohromné vítězství, že ? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi…“
„Ale je také ještě jeden Čapek: ten, který zvedá varovně svůj hlas a klade svými díly veliké otázky, s nimiž se musí vyrovnávat společnost a lidstvo jako celek. Ten, který předvídavě upozorňuje na osudové problémy, na nichž závisí další vývoj a snad i sama existence naší země. Ukazuje na osobní odpovědnost každého z nás lidí za budoucnost lidského společenství.“