Obsahy knih

Děj se odehrává v druhé polovině devatenáctého století v Anglii a Francii. Ne příliš známý francouzský vědec, doktor Sarrasin, zdědí obrovské jmnění. O tyto peníze se však musí rozdělit s německým vědcem Schultzem. Doktor Sarrasin za peníze vystaví město, které je vzorem celému světu. Je čisté, bezpečné, obyvatelé jsou spokojeni. Avšak profesor Schultz naloží s penězi jinak. Vystaví za ně město, či spíše obrovskou továrnu, kde zpracovává železo a vyrábí z něho ocel. Část oceli prodává, ovšem většinu si ponechává. Nikdo však neví k jakému účelu. Doktor Sarrasin se obává nejhoršího, a tak posílá synova přítele ze studií, velmi nadaného a bystrého mladíka, Marcela Bruckmana, aby se vloudil do přízně profesora Schultze a zjistil, co zamýšlí. Marcel se svou nadaností a pílí dostane az do srdce továrny. Zjistí, že se tam vyrábí obří dělo namířené na Sarrasinovo město, schopné zničit celý svět. Z města se mu zázrakem podaří uprchnout a varovat přátele. Dělová koule však byla vystřelena takovou silou, že se ani nedotkla povrchu a vletěla na oběžnou dráhu. Dělo se roztrhlo a zabilo profesora Schultze a zničilo továrnu.
Hlavní postavy: doktor Sarrasin, Marcel Bruckman, profesor Schultz.

Román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného Verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na Poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k bouducnosti. („Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. “ – Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Ržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.

Rozsáhlé autorčino dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nera a dvorního básníka Petronia.
Již za vlády předchozích císařů ( Tiberia, Kaliguly, Claudia ) zaznamenal Řím nejen kulturní a politický úpadek.
Agrippina zosnovala otravu svého chotě, císaře Claudia. Zuby nehty usiluje o dosazení svého syna Nera (nevlastní syn císařův) do čela státu. Právoplatným dědicem trůnu je ale Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův. Nero dosedá na trůn. Moc si pojistí sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Římský lid hladoví. Nero žije rozmařile, každý večer pořádá hostiny, při niž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu. Agrippinu velmi rozhořčí Nerův vztah k půvabné otrokyni Akté. Rozhodne se syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi. Ten se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stává živý a vtipný miláček lidstva. Nero se obává o svůj post. Rozhodne se Britannika odstranit. Agrippina je rozhořčena. Nerovo postavení by mohla ohrozit jako biologická dcera Claudiova, tudíž právoplatná dědička trůnu i Octavie. Nero se tedy zbavuje obou ženštin. Nyní má cestu volnou. Svými nesmyslnými činy a stále větším plýtváním si nezíská srdce jediného římského občana. Nero je více opilý než střízlivý, po vystřídání mnoha milenek se zahledí do nejkrásnější ženy Říma, do Poppaey, římské Venuše.
Nenávist prostého lidu je čím dál tím větší, což je ještě umocňováno pronásledováním křesťanství. Nejvyšší moc získává Tigellinus, vojenský vůdce. Nero je proti jeho činům v podstatě bezmocný. Armáda je pro zemi nejdůležitějším orgánem.
Nero je stále mrzutější a agresivnější. Jako vrchol své agrese nechá pro výstrahu všech obyvatel Řím vypálit. Všechny čtvrtě jsou zničeny, město zakryl šedý oblak kouře. Na ´ulicích´ se potulují tisíce vyzáblých lidí bez domova s nemluvňaty v náručí.
Snad jediným přítelem lidu je ´soudce krásy´, básník Petronius Arbiter. Na vlastní náklady se snaží lid nasytit. Padesáti z nich dokonce poskytuje přístřeší ve svém, plameny nedotčeném sídle. Promlouvá císaři do duše. Snaží se o jeho nápravu a usiluje o rozkvět Říma. Nero si své chyby uvědomí. Dává Petroniovi finanční prostředky, jmenuje ho vrchní správou nad veškerou činností související se znovubudováním Říma.
´Budeš objednávat a rozdělovat obilí. Budeš dohlížet na stavby nových obydlí pro vyhořelé.´
V ulicích vzrůstají nové a nové domy. Lidé jsou nasyceni. Jejich nenávist k císaři ale nadále přetrvává. Na ulicích se lidé seskupují do hloučků. Ve vzduchu je cítit napjetí. Hovoří se o spiknutí, o svržení a ukončení císařova života. Spiknutí je odhaleno a iniciátoři potrestáni smrtí. Nero oslavuje své ´vítězství´. Ubíjí se však samotou. Obává se Senekovy moudrosti a zkušenosti, a proto ho stejně jako celou řadu dalších nechá odstranit. Císař již nezná člověka jemuž by mohl důvěřovat. Sličnou Poppaeu ukope k smrti. Pronásleduje Petronia i jeho choť, nádhernou Neaclé. Petronius v obavách posílá Neaclé i se svým synkem Gaiem do daleké Bythinie. Putuje s nimi i Petroniova přítelkyně Marcie ( spoluorganizátorka spiknutí, jako jediná přežila, nyní je na útěku ). Petronius se dovídá o nenávisti, kterou k němu císař chová. Raději si život vezme sám, rozřeže si tepny na zápěstí.

Jedná se o jeden z nejlepších Remarquových románů. Má napínavý děj, který čtenáře okamžitě zaujme. Ocitáme se v poválečné době.
Clerfayt, automobilový závodník jede navštívit svého týmového kolegu do Švýcarského sanatoria. Zde poznává mladou belgičanku Lillian, která je odsouzena na smrt, protože má tuberkulózu. Ta už nechce jen nečinně čekat až přijde smrt, ale chce si posledních pár měsíců života pořádně užít. Utíká proto s Clerfaytem do všedního života, jeho krás a nástrah. Společně projíždějí města a Clerfayt se snaží ukázat Lillian vše, co v jejím dosavadním životě nepoznala. Z divokého závodníka se pomalu stává klidný člověk, který se chce s Lillian dokonce usadit na rivieře. Lillian ale takový způsob života odmítá. Clerfayt jezdí dál automobilové závody a při jednom jednoduchém závodě se smrtelně zraní. Umírá v nemocnici ještě před operací. Lillan se potkává se svým starým přítelem ze sanatoria a společně se tam vrací. Cestou zpět potkávají Clerfaytova přítele Hollana, který odjíždí ze sanatoria, aby nahradil v závodním týmu svého kolegu. Lillian umírá o šest týdnů později na chrlení krve.

Autor v tomto díle popisuje Ich – formou zážitky mladého (18.ti letého) Pavla Bräumera, který bojoval se svými přáteli Františkem Kemmerichem, Haie Westhusem, Tjadenem, Detringem, Albertem Kroppem, Stanislavem Katczinskym, a dalšími bývalými spolužáky na západní frontě v 1.světové válce. Autor dopodrobna popisuje hrůzy války, popisuje, jak ranění umírali, jak při útoku lidé padali, a oni přes ně museli běhat, a podobně.
Autor v díle popisuje, jak se z nich museli stát doslova roboti, aby přežili. První z jeho přátel zemřel František Kemmerich, který dostal ránu do nohy, a museli mu jí amputovat. Několik dní po amputaci zemřel. Odtud se dostali do odpočinkového tábora, kde se Pavel dozvěděl, že dostane na měsíc dovolenou. Doma se dozvěděl, že jeho matka má pravděpodobně rakovinu. Většinu dovolené strávil přemýšlením o válce a o tom, zda bude po válce schopen se zapojit do běžného života. Ke konci dovolené zajde za Kemmerichovou matkou, a odpřísáhne jí, že František zemřel rychle, a že netrpěl. Po skončení dovolené byl Pavel ještě asi týden ve výcvikovém táboře, kde se setkal s jedním svým přítelem, který tam cvičil tzv. „domobrance“, mezi kterými byl i jejich bývalý třídní profesor a školník. Ve výcvikovém táboře se Pavel setká s Ruskými zajatci, kteří v zajateckém táboře umírají hlady. Když se Pavel vrátí na frontu, cítí se úplně jinak. Má o sebe větší strach než dříve, a vůbec si nemůže zvyknout na vojenský režim. Nakonec se dobrovolně přihlásí na průzkum. Má strach, dělá začátečnické chyby, a nakonec straní po tmě směr. Je dezorientován, a musí se schovat, do kráteru od granátu. Přes den se rozpoutá šílená střelba, a on tam musí počkat do noci. Do kráteru však skočí jeden Francouz, a Pavel ho bez váhání zabije. Pak si uvědomí, že on je taky jenom člověk, a kdyby nemusel, taky by do války nešel. Začne ho léčit, a snaží se ho zachránit. Francouz však zemře, a Pavel celé odpoledne přemýšlí o tom, kdo to byl, a že mohl klidně ještě spoustu let žít. Večer se proplíží zpět na frontu. Celý zbytek večera stále přemýšlí o onom Francouzovi. Druhý den dostává Pavel se zbytkem roty příkaz jít hlídat sklad potravin. Ve skladě se mají dobře. Jídlo mohou sníst klidně všechno, protože tyto pozice opouštějí, a pro jídlo se stejně nikdo vracet nebude. Při odjezdu ze skladu na ně Francouzi zaútočí granáty, a Pavel s Albertem utečou. Oba mají poraněnou nohu, Albert víc. u cesty je naloží auto s raněnými, a jedou do polní nemocnice. Tam je ošetří, vyjmou jim z nohou střepiny, a dají nohy do sádry. Za několik dní jsou transportováni na nádraží, a odtamtud pokračují vlakem červeného kříže do Německa. cestou se Albertovi přitíží, a sestřičky mu oznámí, že ho v příští stanici vyloží. Pavel nechce zůstat sám, tak nasimuluje horečku, a ve stanici je vyloží oba. Dostanou se do klášterní nemocnice, kde se setkávají znovu s hrůzami války – vidí muže bez nohou, bez rukou, s prostřeleným břichem, slepé, s roztrhaným obličejem, muže zasažené bojovým plynem, kteří se v jednou kuse dusili nedostatkem kyslíku, a spoustu jiných. Albertova situace se den ode dne horší, až mu nakonec nohu musí amputovat. Albert sice tvrdí, že jakmile to bude možné, zabije se, ale nakonec se začne pomalu přizpůsobovat. Pavlovi sundají po nějakém čase sádru, a když jí rozchodí, jde zpět do boje. V prví bitvě po návratu zemře Müler na přímý průstřel břicha světlicí. Protože se šířily zvěsti, že válka má skončit, začínal Pavel nanovo přemýšlet, zda bude schopen zapojit se zpět do normálního života. V jedné bitvě poraní střepina do nohy Katczu, a on utíká s ním na zádech do polní nemocnice. Cestou však dostane Katcza do hlavy střepinou z granátu, a do nemocnice už ho donese mrtvého. Pavla dále trápí myšlenky o hrůzách války, vzpomíná si, jak viděl muže bez dolní čelisti, který ani nemohl křičet o pomoc, muže který se snažil po pahýlech dobelhat do díry po granátu, jak jeden nováček brzy sundal plynovou masku, a v nemocnici doslova vyzvracel plíce, a spoustu jiných otřesných zážitků. Z těchto myšlenek ho nakonec vyvedla „spásná“ smrt. Zemřel v říjnu 1918.

Autor podává humorným způsobem obraz několika obyčejných pražských obyvatel z jejich zajímavého způsobu života. Nejdůležitější je osoba Emana Habáska mladšího. Kolem něj se totiž točí celý děj. Eman je náruživým divákem při fotbalových zápasech. Fandí Viktorii Žižkov. Při jednom takovém zápase se pohádá a nakonec dokonce popere s panem Nečeradcem , který fandí Slávii. Vše se ale urovná, a když pan Nečeradec zjistí, že Eman je bez práce, nabídne mu zaměstnání ve svém obchodě. Emanova pověst se tím velice vylepšila. Časem se seznámí se slečnou Emilkou. Jejich vztahu ale nepřeje Emilčin otec. To však oba mladé moc nezajímá. A tak se po nějáke době dozví pan Šefelín, otec Emilky, že jeho drahá dceruška je v jiném stavu. Samozřejmě by Ema nejraději zastřelil, ale nakonec se vše urovná, protože Eman souhlasí s tím, že si Emilku vez na manželku. A tak nám kniha končí šťastnou svatbou.

Georgas Duroy pracoval u pařížské dráhy coby řadový úředník se směšným platem. Věčně ho trápila vlastní chudoba a bezmoc, s jakou se z ní snažil vyprostit. Patřil mezi pařížskou spodinu. Jednoho dne potkal svého kamaráda z války a ten mu nabídl práci v redakci novin kde sám pracoval. Georgas zpočátku dostal zcela bezvýznamnou práci, ale jeho plat byl několikanásobně vyšší než u dráhy. Díky příteli začal nenápadně pronikat do blízkosti pařížské smetánky. Přítel ho brával k sobě na večeře, kde hostil i významné politiky a šlechtice. Ti si ctižádostivého a příjemného Duroye oblíbili tak, že jej sami začali zvát k sobě na návštěvy. Byl populární hlavně u žen a plně toho využíval aby se dostal na špici, jelikož nikdy nepochyboval o tom, že patří právě tam. Za jeho milým chováním a komplimenty se schovávala nelítostná vypočítavost a touha po úspěchu a penězích. U přítele se seznámil s bohatou paní de Marelle, kterou pojal za milenku. Po náhlé smrti svého přítele si vzal jeho vlivnou manželku. Spolu s ní zdědil přítelovo postavení, práci i plat. Čím více peněz a vlivu měl, tím chtěl stále více a více a nikdy nebyl spokojen se svou současnou situací. Byl si plně vědom svého vlivu na ženy a bezostyšně ho zneužíval.
I po svatbě si ponechal milenku paní de Marelle. Svedl navíc dosud bezúhonnou ženu svého ředitele, která se do něj bezhlavě zamilovala a nechala se jím zneužívat. Duroy měl tedy doma ženu, která měla díky svým známostem přehled o novinkách na politické scéně. Ty Duroy používal ve svých zpravodajstvích. Jednu milenku- paní de Marelle- měl nyní čistě pro potěšení, i když mu dříve poskytovala půjčky, které nikdy nesplatil. A žena jeho ředitele mu poskytovala další cenné informace z vyšší společnosti.
Mohl být se svým životem plně spokojen, ale chtěl víc. Jeho šéf se zapletl do tajné politické transakce, na které vydělal nehorázné množství peněz a takřka ze dne na den se z něj stal nejbohatší a nejuznávanější občan Paříže. S jeho vzestupem stouply na v ceně i jeho noviny, pokládané dosud za podplatitelný politický plátek. A spolu s novinami stoupal i Duroy. Jeho ředitel měl dvě dcery, jejichž věno se po otcově triumfu výrazně zvedlo, a tak vzrostl i zájem o ně. A tu Georgas zase ucítil peníze. Využíval bezhlavosti, s jakou jej tajně milovala šéfova žena, aby pronikl do soukromí její rodiny a mohl zahájit útok na její nejmladší dceru. Ta se jeho náklonnosti poddávala s udivující podmanivostí, stejně jako její matka. Duroyovi začala překážet jeho současná žena, a tak ji, která měla na jeho kariéře největší podíl, plánovaně přistihl při cizoložství a rozvedl se s ní. Teď už mu nic nebránilo v tom, aby se zmocnil šéfova jmění. Tajně jeho dceru unesl, načež samozřejmě dostal povolení si ji vzít. A tak celá Paříž, a možná celá Francie záviděla tomu bohatému a uznávanému muži, jakým se stal. Byl na sebe náležitě hrdý. Jako vždy mu ale dosažené postavení nestačilo, a proto se rozhodl stát se poslancem.

Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci – Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích „brýle mámení“ se „skly domnění“ a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily „křivě jaksi“, může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a „ryňky“, jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také „stav domovní“. Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, „zvláštnější“ lidé dosáhnou hradu Štěstí.
Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství „sladké s hořkým se mísí“. Jak lidé namáhající se „do přetržení“ mohou „svým pachtěním chleba sotva obhájiti“. Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejíž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními „exámeny“, chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví.
Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů… A stav soldátskorytířský? „Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží…“ Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: „Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!“ volá Komenský. „Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ A tu slyší hlas: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!“ Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.

Hl. postava: ing. Prokop
Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček
Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly – krakatit (název vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona – Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka – symbol Pánaboha který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit.

Petr je doktor filozofie, Ludmila je vysokoškolsky vzdělaná pedagožka. Oba jsou Pražáci, ale Petr se narodil na vesnici a zase po ní začíná toužit. Přestává jej bavit abstraktní filozofický svět a chce se zaměřit na něco hmotného, skutečného. Lehce proto přesvědčí Lu, aby se odstěhovali do odlehlého koutu Šumavy – do Jelení, do starého Liščího mlýna, ze kterého chce Petr udělat luxusní hotel. Lu je velký snílek a romantik, a proto s Petrem souhlasí, dají oba v Praze výpověď a rozjedou se ve stařičkém Samym s pár svršky na Šumavu.
Ludmiliny první dojmy z nového působiště jsou vesměs záporné: déšť, vlhkost, zima, podivní lidé…. Zvláště ji trápí nedostatečná hygiena a tajemnost velkého chátrajícího domu se všemi jeho zvuky. Bez Petra by tady nevydržela ani jedinou noc, ale kvůli němu se přemůže a společnými silami a s pomocí dvou staříků, pracovitého Tautzeho a výmluvného Donta z vesnice, se snaží dům opravit.
V novém prostředí se setkávají s mnoha novými lidmi; se vstřícným předsedou Panochou, donchuanským myslivcem, zaostalým bláznem Seppem, starou babou Dočkajkou, u které bydlí Tautze s Dontem, a která je lidmi z vesnice považována za nymfomanku, a s mnoha dalšími, kteří se na ně zpočátku dívají jako na cizince a narušitele, ale postupně je přijímají mezi sebe a k největšímu sblížení dojde, když Ludmila potratí a soucítící ženy z vesnice v čele s Dočkajkou se o ni začnou starat.
Petr a Lu si vedou statečně, ale díky své nezkušenosti a nešikovnosti s opravami příliš nepostupují. Mají navíc velké problémy s místním družstvem, které jim přislíbilo pomoc, ale které přestává věřit v jejich úspěch a nevěří, že podnik opravdu rozjedou. Petr si tyto starosti nechává pro sebe, ale tím Ludmilu trápí ještě víc, protože ona neví, na čem jsou. Na povrchu jejich čistého až idylického vztahu vykrystalizuje několik hádek a několikrát nejsou daleko od toho, aby se vzdali a vrátili se do Prahy. V takových okamžicích ale podrží jeden druhého a vytrvají. Přes hloubku a upřímnost jejich vztahu je přesto spoustu maličkostí, které jeden druhému zatajuje.
Koncem léta přibude do jejich hospodářství pár slepic, koza Kunhuta a psík Kain. I přes tuto společnost podléhá Ludmila za dlouhých deštivých dnů depresím a tajně touží po návratu do lidnaté a kulturně bohaté Prahy. Na sklonku léta to vypadá, že je družstvo nechá úplně na holičkách, protože v realizaci jejich projektu nevěří. Petr a Lu tedy přes absenci elektriky a kanalizace zůstávají v Mlýně přes zimu, která je v těchto končinách zvláště krutá a tuhá. Přes zimu oba doslova živoří a několikrát nejsou daleko smrti zmrznutím. Zimu nicméně přečkají, čímž družstvu dokáží, jak moc jsou ochotní svému snu obětovat, a družstvo jim pomůže s konečnou úpravou budoucího hotelu. S tím není Petr, který si vyfantazíroval špičkový pěti hvězdičkový hotel, příliš spokojen, ale nezbývá mu než se podřídit družstevnímu nařízení skromnosti.
Hotel je slavnostně otevřen, ale první host se ukáže až za několik dní, a tak si Petr s Ludmilou uvědomí, že nakonec stejně prohráli, ale kupodivu jim to vůbec nevadí. Místo prosperujícího hotelu postavili při četných zkouškách základy pro dlouhotrvající hluboký vztah.
Román je zpracován formou Ludmilina deníku, v němž jsou zápisky, až na období zimy, které je čtenáři doloženo dodatečně, řazeny chronologicky. Autor se věrohodně vžil do role ženy a celý román je tedy psán z, podle něj, „typického ženského hlediska“. Zajímavé je zejména interpunkční ohraničení přímé řeči, která buď není od okolního textu nijak oddělena a je součástí komentáře, nebo je uvozena pomlčkou. Během románu se autor Ludmilinou rukou často vracel k Bibli, konkrétně ke stvoření světa a k životu Adama a Evy v ráji, a hledal zřejmě v jejich příbězích jistou analogii a podobnost s příběhem svým.