Obsahy knih

Původ hlavního hrdiny Turmse je zahalen do šedého mraku. Již v útlém věku se dostává do Řecka, kde je vychován Hérakleitosem. V dobách svého dospívání spáchal hřích tím, že vypálil chrám Kybel. Proto musí podniknout cestu do dálných Delf, aby byl za požár v Sardech očištěn. Na delfském stadionu měří své síly se spartským mladíkem Dóriem, jež byl taktéž vyloučen ze země jako vězeň věštírny. Mladíci se spřátelí a po očištění putují do Korintu. Na jaře odplouvají do Iónie, kde po tři léta vedli boje proti Peršanům. Dórieus byl vynikající válečník čímž si získal úspěch i úctu. Pozemské spory tyto dva dobrodruhy brzy omrzí a tak se nechají najmout na loď velitele Dionýsia. Turms byl díky své znalosti písma i čtení na palubě k nezaplacení. I Dórieus na moři zúročil veškeré své schopnosti. Svedli náročnou bitvu s Peršany. Výprava utrpěla veliké škody, přesto se podařilo zachránit dvě z původních pěti veslic, získat kořist potopených a dokonce obsadit foinický koráb. Iónie byla poražena. Pach krve, výkalů a smrti prosakoval lodí. Dopluli na ostrov Kóos, kde byli těžce raněni předáni do rukou kněžích a lékařů. I po tak náročné bitvě toužil Dórieus Peršany ještě trochu polechtat. Turms přivedl na loď lékaře Mikóna a ještě týž večer se vydali na moře. Peršané u milétských břehů doplňovali zásoby. Toho chtěl opět využít Dionýsios, vyplout na volné moře, potopit nákladní lodi a obohatit se. S tím však příliš nesouhlasila už tak vysílená posádka. Jelikož nechtěli Dionýsia rozhněvat, řídili se jeho plánem založit osadu v Massalii a podmanit si tamní barbary. Dionýsios ve stále větší touze po bohatství potápěl bárky rybářů i válečné koráby. Vždy si na palubu pozval některého plavce, který jej provedl zrádnými vodami perských zálivů. Když je vítr zanesl ke břehům Kypru začaly je pronásledovat egyptské i foinické koráby. Těch se obratně zbavili bouří přivolanou Turmsem. Po třech týdnech plavby dosáhla výprava břehů Sicílie. Mužstvo bylo unaveno, toužili po odpočinku a vydatné stravě. Aby nebyli příliš nápadní, uchýlili se v malém městečku na severu Itálie. Ve městě jménem Hímera byli lidé přátelští a pohostinní. Zdejšího tyrana Krinippa požádali o azyl na zimní období. Dóriea, Turmse a Mikóna pohostila vdova z královského rodu z Karthága-Tanakil. Dórieus našel v poněkud postarší hostitelce zalíbení. Mikón se musel oženit s tanečnicí Ahurou, která vždy v jeho nepřítomnosti oněměla ( Afroditina past ). Turms byl poslán k hímérskému kupci etruského původu jménem Lars Alsir, jehož se měl otázat na cestu do Massalie. Lars se k Turmsovi choval podivně, choval se k němu, jakoby byli ze stejného rodu. Turms se zamiloval do Krinippovy dcery Kydippe. Jejich další cesta vedla do Eryku ( Ahura zemřela jiskrou z Mikónova prstu ). V Eryku se Turmsovi zjevila Artemis v těle nádherné ženy. Turms se do ní zamiloval, dal jí jméno Arsinoé. Společně s Arsinoé a Tanakil se tito tři plavci vydali zpět do Hímery. Donesla se zpráva, že Peršané přes zimu dobili Milétos. Mezi Dionýsiem, jež chtěl založit osadu v Massalii a Dóriem vznikl konflikt. Dórieus chtěl jako potomek Hérakleův zmocnit se Segasty a země Eryku. Dionýsiova výprava vyplula opět na moře. Již za svítání se dostali do spárů Foiničanům a Karthágincům. Arsinoé na lodi neustále sváděla námořníky a i přes Turmsovu žárlivost se nadále obohacovala šperky plavců. U břehů země Etrusků opět doplnili zásoby vody. Etruskové jejich přítomností nebyli dvakrát nadšeni. Vypukl konflikt. Bohové stáli při Dórieovi a loď byla zaváta k pobřeží země Eryx. Na souši přebral velení Dórieus, bravůrně dobyl přístav Panorma, podmanil si tamní námořníky. Rozhodl proniknout do vnitrozemí a dobýt Sagestu. V boji mu pomohli také obyvatelé lesů Sikanové. Dórieus získal srdce posvátného psa a posléze i psí korunu. Do Segesty se vrátil mír. Opět se pořádaly, atletické, psí i koňské závody a hry. Dionýsios se s fókajskými muži vydal opět na moře, stal se pirátem, ale už se nesnažil dostat do Massalie. Z Dóriea se stal samotář, vyčítal Tanakil neplodnost. Arsinoé porodila jeho syna, Turms žárlil. Dórieus se rozhodl zbavit Turmse i Tanakil a začít válku s Karthágem. Dórieus zemřel, segastským se ulevilo, Tanakil žalem zešílela. Mikón, Turms, Arsinoé se synem a Hanna ( manželka právě zesnulého posvátného psa ) se vydali do lesů, kde žili po dobu 5ti let se Sikany. Mikón zmizel, Arsinoé porodila jeho dceru-Mismé a Hanna vyrostla v pannu. Ve městě se moci ujali dórieovi synové a Tanakil se nechala společně s tělem mrtvého muže upálit. Prostřednictvím obchodníků, kteří čas od časů do lesů zavítali se Turms dověděl, že se Peršané neustále mstí za zapálený Kybelin chrám. Řecký překupník přinesl zprávy, že Athénští v bitvě U Marathónu pobili Peršany. Turms se rozhodl odejít, Dórieova syna nechal mezi Sikany, jež ho dávno určili za svého Erkla. Společně s kupci Xenodotem a Tyrhénem se vydali do Panormu. Turms se vydával za Sikana, ale Arsinoé jejich původ prozradila. Rozešel se s Arsinoé i Mismé, ale v zápětí se opět shledali. Turms věřil, že bohyně zjevující se mu v podobě Hekaty nad ním drží ochranou ruku, a že nikdy neupadne do chudoby. Další jejich putování směřovalo k ústí římské řeky. Pohostil je postarší Etrusk Tertius Valerius. Arsinoé však toužila po vlastním bohatství. Hanna s Turmsem otěhotněla, Arsinoé ji zbičovala a prodala do otroctví. Turms odmítl nabídku získat římské občanství a vydal se nabýt zkušenosti a majetku do etruských měst (12). Ve Vejích pomohl farmáři prodat dobytek, čímž si získal první peníze. Putoval dále na sever do Caere a Terquinií. V kostkách vyhrál celé jmění a do Říma se vrátil jako zámožný muž. Odplul do Papulonie, do Faesulal a zpět do Říma. Po návratu byl šokován-nalezl Arsinoé v pokročilém stavu těhotenství. V době, kdy byl Turms mimo město, byl Řím obléhán volsky. Starý senátor mu oznámil, že si hodlá Arsinoé vzít. Turms se zřekl veškerého majetku, na oplátku mu Tertius poskytl malý statek na etruském pomezí. Zde usadil svou nevlastní dceru Mismé, sám si koupil byt v nedalekém prostředí Subury. Zemřel král králů Dareios, v celém řecku se oslavovalo, ale jeho nástupce Xerxés nebyl o nic horší válečník. Do Říma připlul Xenodot, jež podal Turmsovi zprávu o chystaném útoku na Řecko a také, že mu král králů za podpálení chrámu už odpustil. Turms na svou stranu získal etruská města a spolu s Karthágem vybudovali námořní flotilu, aby pomohli Řekům v boji. Připojili se i Sikanové (Turms se setkal se svým synem Hiukem) a Segastští. Karthaginský vůdce Hemilkar chtěl ovládnout Hímeru. Jeho mužstvo se zdálo být nepřemožitelné, ale přesto byl zatlačen řeckým loďstvem. Nakonec ho zapíchla Kidippe, která měla být se svými syny původně jeho objetí. Kidippin muž Anaxilaos vypověděl Karthágu pomoc. Postavili se také Sikanové a Řecko řízené vůdcem Gelónem. Karthágo se však nemínilo jen tak lehce vzdát. Celé Karthágo nebralo však porážku Hemilkara tak vážně. Další zpráva zněla, že Athéňané porazili Peršany v bitvě U Salaminy. Válka mezi Římem a Etrusky ustala. Když se Turms vrátil do Říma, byl uvržen do kobek Momersových. Turms poslal Mismé zpět k Arsinoé. Turms unikl smrti, musel však odejít z Říma, vydal se na sever. Vydal se po posvátné cestě, vyšlapal posvátné schody až spatřil své jezero a poznal svou zem. Kolem spícího Turmse se shromáždili obyvatelé kraje, i kněz se na něj přišel podívat a poznal v něm syna vládce této země, syna Larse Porsenny. Kněz mu vypravoval o jeho otci a je o jeho městu Clusiu ( Chamars ). Lidé ho přijali s náležitou úctou a nazývali ho Lukumo. S Turmsem se do Clusia dostavil mír, pohoda a bohatá úroda. Jeho celé jméno zní: Lars Turms Larchna Porsenna. Zavedli Turmse do chrámu Proměnlivého Voltumny mezi ostatní Lukumony. Turms se podřídil různým zkouškám, až dokázal, že je opravdový Lukumo. Bál se však si tuto moc přiznat. Turms se opět setkal s Mismé, tentokrát na obětním oltáři jež pravidelně Etruskové poskytovali bohům. Její srdce si vybojoval Lars Arnth. Konala se hostina bohů. Turms si kupodivu nepozval své ochránkyně, ale pozval bohyni Turavi a Voltumnu. Veselilo se dlouho a Turms nakonec poznal sám sebe. Jednoho dne k Turmsovi přišla šťastně vdaná Hanna se svým mužem a turmsovým synem. Žádala ho o radu. Turms syna přenechal v péči Hanny a jejího muže. Turms požádal bohy ještě o deset let života, uzavřel se v domě a spisoval svůj život, byl na svůj lid pyšný. Na sklonku svého života byl pomazán purpurem, oblečen do lukumonského posvátného pláště a v nosítkách donesen do posvátného stanu na smrtelné lože. Naposled se setkal s bohy a vypil s nimi víno nesmrtelnosti.

Inženýr Marek vynalezl po dvacetileté práci stroj, kterým se absolutně spálí, naprosto stráví a zničí hmota. Tímto absolutním spalováním se využije úplně všech tepelných kalorií, a tak například půl kilogramu uhlí může hnát celou továrnu třeba několik hodin. V každé hmotě však je obsažen Bůh, nebo, nechceme-li to zvát Bohem, absolutno. Toto absolutno se dokonalým zníčením hmoty uvolní a prchá do prostoru. Vzbuzuje v každém, kdo příjde do jeho okolí, náboženské nadšení. Inženýr Marek se toho obává. Svůj vynález – karburátor – má zavřený ve sklepě své továrny v Mixově ulici za pancéřovými dveřmi. Inzerátem oznamuje prodej vynálezu. Jeho bývalý spolužák Bondy, prezident závodu Meas, si přečte inzerát. Navštíví Marka, a ten mu odevzdá vynález. Bondy sice zakusí ve sklepě také záchvat nadšení, nicméně je to člověk praktický a začne vyrábět karburátory ve velkém. V Mixově ulici jsou lidé zasaženi náboženským fanatismem, konají zázraky, ulice je pak policejně uzavřena a hlídána. Bondym sestrojené karburátory vyrábějí čím dál více absolutna. Bagr na Vltavě způsobí nadšení plavců Kuzendy a Brychta. Kuzenda pořádá večerní náboženské seance, při nichž každého pohostí kávou. Absolutno způsobuje i levitaci => Kuzenda se vznáší nad bagrem. Jeden karburátor má opatřit energii pro osvětlení celé Prahy. Při slavnosti otevření však absolutno začne působit na všechny přítomné, včetně prezidenta republiky. Co se tam stalo, se dovídáme jen z novin. Majitel kolotoče Binder si připevní nalezený karburátorek na svůj kolotoč a stane se rovněž apoštolem, dojde však mezi ním a Kuzendou k hádce – žádný z nich nechce uznat vyznání druhého. Soukromý docent Blahouš píše učené pojednání o šířícím se náboženském hnutí. Srovnává je se všemi religiosními jevy u všech národů, když však přemítá o efektivním závěru, je sám nakažen absolutnem a skončí u víry k Bohu. Páter Jošt nemá dost ostrých slov, aby v klerikálních novinách vynadal šiřiteli nového vyznání. Absolutno se šíří po celém světě, každá strana si je chce přisvojit, a tak i nakonec dokonce katolická církev. Dojde ke kanonisaci Absolutna, papež je slavnostně prohlásí za Boha. Absolutno však nepůsobí jen náboženské nadšení. Jako kdysi z přemíry své energie stvořilo svět, tak i teď se dává zase do práce: ne sice tvůrčí, ale obrovsky výkonné. Pracuje zázračně v továrnách. Např. v továrně na cvočky chrlí jeden cvoček za druhým tak, až cvočky nemají žádnou cenu. V přádelnách vyrábí tkaninu i z písku a vůbec z jakéhokoli materiálu. Tím nastane znehodnocení všech produktů, což však nemá za následek blahobyt, nýbrž naopak nouzi. Jen sedlák „zachraňuje“ situaci, protože on naopak prodává své produkty nesmírně draze (je to zřejmá satira na válečné poměry). Protože však je absolutno nekonečné, a lidé jsou omezeni konečnem, chápe je každý jen po svém. Tím vznikají konflikty a nakonec se rozpoutá celosvětová obrovská válka. Prezident Bondy, který to tušil, se skryl před působením absolutna mezi divochy. Ale i tam se dostal karburátor. Francouzský prostý voják Bobinet se chce stát moderním Napoleonem. Má nápad rozstřílet všechny karburátory a daří se mu to snadno. Dobude postupně celou Francii a stane se francouzským císařem. Pak jdou Francouzi dobývat zbytek světa. Válka je tak dlouhá, že už nikdo neví ani proč. Úplným vyčerpáním všech národů skončí. Zbude totiž nakonec ze všech vojsk jen třináct vojáků (každý z jiného národa). Ti si řeknou, že si dají pokoj, a jdou domů. V poslední kapitole, když už je dlouho mír, sejdou se u bývalého majitele kolotoče Bindra, který má teď hospodu, Brych s páterem Joštem. Vysvětlí si tehdejší náboženskou nesnášenlivost při jitrnicích se zelím. Příchodem policajta se změní jejich rozhovor. Vykládají si pak, že při policejní šťáře na Žižkově se objevil a zabavil poslední karburátor.

Švejk si maže kolena, když jej zastihne zpráva o smrti císaře Ferdinanda. Ten den je v hospodě U kalicha zatčen spolu s hostinským Palivcem za velezradu a hanobení Rakouska. Ve vězení se Švejk potká s mnoha spoluvězni zavřených za totéž. Všichni začnou postupně vyprávět jak se do vězení dostali, jen jeden se jich se slovy „já s váma nechci nic mít, já jsem tu za pokus o loupežnou vraždu“ stranil. Poté co je vyslýchán je Švejk díky svému chování poslán k soudním lékařům, kteří ho prohlásí za notorického blba a idiota. Nechají ho zavřít do blázince, kde se mu velice líbí. Když jej mají propustit, způsobí rozruch svým protestem proti propuštění před obědem, za což je opět zavřen do vězení.
Ve vězení je zavřen s úředníkem, který mu vypráví jak se tam dostal kvůli opilosti. Když mají Švejka propustit žádá, aby propustily dříve úředníka, že ten je tam déle než on. Poté co je propuštěn, chodí za ním domů policejní úředníci, aby z něj něco dostali, ale on jim jen prodává psi. Je vyhlášena mobilizace a Švejk je ihned odhodlán dát se odvést. Protože jej ale bolí kolena tak, že nemůže chodit, musí ho paní domácí k odvodu vézt na vozíku.
Jak jede na vozíku a vykřikuje, že jede do války umřít za císaře pána, začíná se kolem něj shlukovat dav lidí. Tento výjev se dostává i do novin. U odvodu je jeho neschopnost automaticky považována za simulaci, a tak je poslán do vojenské nemocnice. V nemocnici se seznámí se svými spolupacienty a ti si začnou vyprávět co simulují, aby nemuseli na vojnu do které jim nic není. V nemocnici jediné léčení spočívalo v naprosté dietě, podávání aspirinu na pocení, podávání chininu v prášku, vyplachování žaludku, krystýru a v zabalením do prostěradel namočených ve studené vodě. Když Švejka vyléčili, byl poslán na garnizónu. Všichni vězňové na garnizóně museli povinně chodit na kázání polního Kurátora Katze, který byl veliký opilec, a vůbec se nechoval jako kněz. Při jeho kázání se Švejk rozbrečel, což polního kuráta zaujalo a tak se stal Švejk jeho sluhou.
Když je Švejk ve službách polního kurátora, stane se mnoho příhod, které dokonale vykreslí kurátorovu osobnost. Vše vrcholí tím, že Katz prohraje Švejka v kartách. A tak se Švejk dostává do služeb nadporučíka Lukáše. Svým zvláštním chováním způsobí nadporučíku Lukášovy nejen radost, to když mu pomůže zbavit se nenadálé ženské návštěvy, ale i trápení, když mu sežene ukradeného stájového pinče, kterého ukradne plukovníkovy Krausovi, za což je pak oním plukovníkem, spolu se Švejkem, poslán na maršbatalión. Tím také končí první díl o dobrém vojákovi Švejkovi.

Stříbrný vítr je román s prvky lyriky a impresionismu. Ústřední postavou je student Jan Ratkin. Nemá zrovna poklidný život, neustále musí čelit svému tyranskému otci – soudci a vůbec podivnému chování všech dospělých měšťáků. Naopak jeho vzorem je otcův bratr. Konflikty ještě zesílí nástupem Jana Ratkina na gymnázium. Absolutně si nerozumí s profesory, nemají pochopení pro mladou generaci. Kritizuje u nich požadavky na mechanické naučení se něčeho bez pochopení látky. Jediným profesorem, který mu rozumí je prof. Ramler (chápe mladou generaci). V průběhu studia se Ratkin spřátelil se spolužákem Malkusem (ten je zmlácen), poznává podivnou rodinu svého dalšího spolužáka. Zamiluje se do Aničky Karasové, dcery lékárníka, později následuje z klamání z její lhostejnosti. Se svými spolužáky Valentou a Zachem hledají zábavu a snaží se žít svobodný život. Ke konci románu se Jan loučí se Stříbrným větrem (symbolem mládí).

Knížka Sbohem armádo vychází ze zkušeností I.světové války. Jeho názor projevující se ve tvorbě bychom mohli přirovnat například s názory E. M. Remarquea, s díly autorů „ztracené generace“. V díle není důležitý obsah, ale myšlenka – hrůza války. Jeho filosofický, vlastní zkušeností podložený názor na válku byl pravděpodobně s uměním žurnalistického projevu, osvojeného psaním článků do novin, důvodem k získání Nobelovy ceny za literaturu. Bezesporu však na něm válka zanechala krvavou stopu, díky níž trpěl depresí, jež vedla k jeho tragickému konci. Nebyla to však pouze první světová válka, proti které tak bojoval. Během druhé světové války psal hodně proti fašismu a dobrovolně se přihlásil jako dopisovatel. Účastnil se mnoha nebezpečných akcí a vymohl si nosit zbraň, i když to dopisovatelé měli zakázané.
Děj vypráví příběh romantické a tragicky končící lásky poručíka amerického ambulantního sboru Henryho Fredericka a anglické ošetřovatelky Catherine , který se rozvíjí uprostřed válečného běsnění na italské frontě. Frederick odsuzuje válku jako nesmyslné krveprolití, kde prostí lidé pokládají životy za cizí zájmy, za zájmy mocných a proto z ní prchá. Román dovršil Hemingwayovu slávu, citová reakce na hrůzy války i osobní tragédie milenců odpovídaly náladě tehdejších generací, pro které válka dosud nepřestávala být děsivým životním mezníkem a vlastně popisoval i Hemingwayův zážitek z války.

Hl. postavy: Pavel a Ester Děj románu se odehrává v Praze na jaře roku 1942, v době spáchání atentátu na říšského protektora Heydricha. Osmnáctiletý Pavel, syn postaršího krejčího a nemocné matky, úspěšně složí ústní maturitu a vyjde si před kinem do parku. Narazí tam na osamělou dívku stejného věku jménem Ester. Všimne si, že dívka pláče a tím jej upoutá. Zprvu s ním dívka nechce komunikovat, ale nakonec přizná, že je Židovka, že celou její rodinu už převezli do koncentračního tábora, a že i ona se měla dostavit k transportu, ale že to neudělala. Pavlovi je jí líto a rozhodne se jí pomoci. Ukryje ji ve svém pokojíku v otcově dílně, kde ji uchovává v naprosté tajnosti a neprozradí ji ani vlastním rodičům, se kterými si jinak říká všechno, a dokonce jim kvůli ní začne lhát. Nosí jí tajně zbytky vlastního jídla, chudého už tak díky přídělovému systému, a tráví s ní v komůrce všechen volný čas. Zamilují se do sebe. V celé zemi je díky smrti protektora vyhlášen výjimečný stav a Pavlovi se svírá hrdlo pokaždé, když si uvědomí, jakému nebezpečí vystavuje jak ji, tak sebe i rodiče a celý dům, protože v té době se za skrývání Židů platilo životem. O jejich hrozné situaci jí neřekne, protože nechce, aby jim strach kazil společné kouzelné chvíle. Miluje ji tak, že chce raději umřít s ní, než aby umřela jen ona. Jeho otec se o ní nakonec dozví a navrhne Pavlovi, že ji tajně převezou k příbuzným na venkov, kde bude v bezpečí. Milencům svitne naděje a oba se těší na společnou budoucnost. Den před odjezdem v Praze Němci uspořádají velkou razii, Ester si uvědomí, že kdyby ji našli u Pavla, zabili by i jej a jeho rodinu. Nechce aby její miláček zemřel a proto uteče a je Němci zastřelena na ulici. Pavel po její smrti ztrácí smysl života a uvažuje dokonce o sebevraždě, ale nakonec zjišťuje, že chce žít dál.

V Anglii žil bohatý obchodník Crusoe. Měl tři syny. Nejmladší Robinson nepůsobil rodičům mnoho radosti. Jeho oblíbeným cílem byl přístav Hull. Zde toužil dostat se na nějakou loď, plující do cizích zemí. Jednou, když byl zase v přístavu, potkal svého kamaráda, který byl námořníkem. Robinson mu řekl:“Chtěl bych být též námořníkem.“ Přítel mu poté nabídl, že ho vezme s sebou, jelikož jeho otec byl majitelem lodi vezoucí obilí. Robinson si šel domů sbalit věci. Potom utíkal na loď, a vypluli. Uprostřed moře je však zastihla velká bouře. Kapitán dal vyházet mnoho pytlů obilí, aby se loď nepotopila. Robinson dostal mořskou nemoc. Nakonec však vše dobře dopadlo. V Londýně se Robinson seznámil s kapitánem lodi plující mezi Londýnem a Guineou. Kapitán mu vyprávěl o krásné zemi, o jejím bohatství a kráse. Robinson chtěl vidět ten kraj a kapitán ho vzal s sebou. Přepadli je však piráti. Zajali několik mužů, i Robinsona. Ostatní ubili. Muže, které zajali prodali do otroctví. Pán u kterého Robinson sloužil, si ho velmi oblíbil. Robinson měl v úmyslu utéci, což se mu podařilo. Na neznámém ostrově na který se doplavil objevil útulnou jeskyni ve které se začal zabydlovat. Při běžné pochůzce po ostrově se mu naskytl hrůzostrašný pohled. Uviděl divochy, kteří zabili mladého divocha a chtěli ho sníst. Druhý mladík se snažil uprchnout. S pomocí Robinsona se mu to podařilo. Spřátelili se a protože byl pátek, nazval Robinson divocha Pátkem. Uběhlo mnoho let a Robinson se nakonec šťastně dostal domů. Pátka, svého věrného přítele vzal s sebou.

Děj se odehrává v Římě počátku našeho století, v Římě, který byl pestrou směsicí národů, názorů a náboženství, v Římě císaře Nera. Tento císař pověstný svou krutostí, samolibostí a brutalitou, byl v podstatě osobnost velmi slabá a jednoduchá, která sice hlásala, jak je velká a jakou má moc, ale ve skutečnosti si uvědomovala svou malost, a proto si neustále přála být jen oceňována a nesnesla žádnou kritiku. Někteří vlivní občané tehdejšího Říma si tuto její malost uvědomovali a naučili se s její pomocí císařem manipulovat. Mezi tyto vlivné osobnosti patřil augustián Gaius Petronius, jeden z císařových oblíbenců, vzdělaný, sečtělý člověk, proslulý estét a hbitý rétor, který svými vhodnými poznámkami většinou dokázal césara dokonale zmanipulovat. Petroniův synovec Marus Vinicius se zamiluje do Lygie (Kaliny), dcery krále Lygů, která byla jako batole zastavena Římanům jako rukojmí. Po skončení válek na ni Lygové zapomněli, a tak byla se sou umírající matkou a služebnictvem převezena do Říma, kde si ji vzala na starost rodina Aulů, která si ji oblíbila jako vlastní dceru. Do této nádherné Lygie se Vinicius zamiloval a šel k Petronioi pro radu, jak si vydobýt její srdce. Petronius přes svůj pokročilejší věk dosud nepoznal skutečnou lásku, uznával jen chvilkové milenecké aférky, styky s krásnými otrokyněmi a césarské orgie, nepochopil tedy mladého Vinicia, který se chtěl s Lygií oženit. Přimluvil se u césara, aby byla Lygie jakožto rukojmí, a tady majetek státu, Aulům odebrána a přestěhována na Palatin, odkud ji měl císař věnovat Viniciovi. Nero, který nenáviděl bezúhonnou Aulovu rodinu, splnil Petroniovu žádost, a tak se Lygie¨, která vyrůstala v čisté,nezkažené a spořádané společnosti, přestěhovala s hrstkou svých otroků a věrným služebníkem Ursem na Palatin, který byl ohniskem neřesti, obžerství a špatnosti. Pro mladou dívku znamenal tento přechod obrovský šok. Jediní, koho u dvora znala, byl právě Petronius a Vinicius, v jejichž pomoc doufala (doufala, že ji vrátí Aulům). Na hostině jí ale opilý Vinicius prozradil, že právě díky něm dvěma byla Aulům odebrána. Lygie, které byl Viniius do té doby sympatický, jej od této chvíle začala nenávidět a v den, kdy měla odjet z Palatinu do jeho domu, zorganizovala svůj únos, zprostředkovaný Ursem a bratry křesťany. Pomponie Graceina, žena, která Lygii vychovala, byla totiž jednu z prvních křesťanů, kteří svou víru tajili, a Pomponie tuto víru štípila mladé Lygii, která se do ní plně pohroužila. Křesťané ji tedy unesli a schovali mezi sebou. Vinicius zuřil vzteky i neukojenou touhou, mísil se něm vztek s nekonečnou láskou a s pomocí Petronia se pustil do jejího hledání. Najali si rádoby filozofa Chilóna, který zjistil, že Lygie je křesťanka, a proto se začal vydávat za křesťana a nakonec Lygii skutečně objevil. Neuvážlivý a vznětlivý Vvinicius se ji vydal unést s Krotónem, nejsilnějším gladiátorem tehdejší doby. Ašak Ursus, Lygiin ochránce byl ještě statnější a Krotóna zabil. Byl by zabil i Vinicia, kdyby mu v tom Lgyie dbající Kristových přikázání nezabránila. Přesto Ursus Vincia zranil. Křesťané vzali Vinicia mezi sebe a snažili se jej uzdravit, jak jim kázala jejich víra. Vinicius jejich chování zprvu nemohl pochopit, ale čím delší dobu mezi nimi trávil, tím hlouběji pronikal do hlubin jejich víry a tím více s ní souhlasil, a protože si uvědomil že stát se křesťanem je jediná cesta, jak získat Lgyii nebránil se jí. Lygie, která ho ošetřovala, si všimla změn, které se udály s jeho poahou a začínala si jej znovu zamilovávat. Zalekla se ale této lásky a utekla. Vinicius tedy opět rozběhl pátrání, ale když mu ji Chilón zase našel, netoužil už zmocnit se jí násilím jako prve, ale chtěl se zmocnit její duše. Navštívil ji tedy a shledal se se starými známými, kteří o něj po zranění Ursem pečovali, mimo jiné i s apoštoly Petrem a Palem. Vyznal se Lygii ze své lásky a poté, co jim apoštolové požehnali, rozhodl se Vinicius, že se dá pokřtít a pak se dá s Lygií oddat. Na přání Nera musel ale odjet s celým dvorem do Antia, kde chtěl Nero dokončit svůj epos o Tróji. Protože si ale nedokázal představit hořící město, dal zapálit Řím, který nenáviděl a hodlal na jeho místě vystavět nové, lepší město Neronia. Řím hořel několik dní a shořel prakticky do základů, obyvatelstvo se bouřilo, bylo málo jídla a téměř všichni se octli bez střechy nad hlavou. Aby se obyvatelé nevzbouřili proti němu, svalil Nero inspirován svou manželkou Poppaeou a praefektem praetoriánů Tigellinem, vinu za požár na křesťany. Prodejný Chilón se sám nabídl a vyzradil Nerovi všechna křesťanská shromaždiště a v Římě začal hon na křesťany. Ti byli zavíráni do přeplněných vězení, kde čekali na blížící se hry, které caesar pořádal, aby si naklonil obyvatelstvo. I Lygie byla zajata a uvězněna a přes všechny Viniciovy a Petroniovy snahy, kterými si Petronius pod sebou před caesarem podřezával větev, nebyla pro ni naděje na vysvobození. Na následujících hrách byly nelidskými způsoby postupně vražděny tisíce nevinných křesťanů. Zpočátku her se obecenstvo dobře bavilo, když klidní křesťané podléhali dravé zvěři, později však diváky začal udivovat klid, s jakým umírali, překvapovalo je, že se nijak nebránili na některých obličejích bylo dokonce vidět, že jsou za mučednickou smrt vděčni a Římané začali pochybovat o jejich vině. Lygie ve vězení onemocněla, a protože k hrám vybírali halně zdravé křesťany, měla připadnout až k jedné z posledních várek. Viniciovi, který už vyzkoušel všechny lsti k jejímu osvobození, se podařilo dostat se alespoň do vězení, kde spolu dlouho rozmlouvali o příštím životě, kde se oba shledají, a kde budou žít navěky spolu. Nevnímali už krutou skutečnost a těšili se na společnou smrt. Zákeřný Nero, který chtěl Viniciovi způsobit co největší bolest, dal Lygii připoutat k rohům obrovského býka. Býka dal vpustit do arény, do níž dal předtím vpustil Ursa. Ursus, vida svou božskou paní nebezpečí, soustředil veškerou svou sílu a býka zabil. Římský lid byl ohromen a nadšen a žádal pro oba milost a Nero, který byl závislý na přízni lidu, jim dal život. Ochromený Viniius, který už téměř zemřel žalem vzal Lygii k sobě, vyléčil ji a odjeli společně na Viniciovy statky na Sicílii, kde upadli v milosrdné zapomnění a nemuseli se už bát nevole caesara. Petronius který konečně ve vztahu ke své otrokyni Euniké nalezl opravdovou lásku, upadl v caesarovu nemilost, a protože tušil, že mu Nero co nevidět pošle rozsudek smrti, vzal si sám život a caesar sám byl záhy sesazen. V průběhu po pronásledování křesťanů byli zadrženi i oba apoštolové. Petr, který měl možnost z Říma utéci, měl cestě vidění Krista, který se jej zeptal „Quo vadis, domine?“. Po tomto vidění se Petr vrátil do Říma, kde byl stejně jako Pavel ukřižován.
Román je velmi dějový, i když v některých pasážích je děj záměrně zpomalován a dramatizován obsáhlými popisy dušeních stavů, situací či prostředí. Jazyk byl použit spisovný, výrazově velmi bohatý. V rozhovorech i v ději jsou časté narážky vztahující se k řecké a římské mytologii. Aby čtenář mohl knize plně porozumět, jsou mu k dispozici rozsáhlé vysvětlivky. Zhledem k tomu, že byl román sepsán na základě historických faktů, může se stát studijní látkou, pomocí níž si čtenář nenásilnou formou získá představu o římském způsobu života a o struktuře tehdejší společnosti. Vlivem toho, že sám autor byl silně věřící křesťan, je v knize křesťanství vyzdvihováno způsobem, který ,myslím, v dnešní době už mnoho lidí neuznává nebo jej nedokáže pochopit.

Tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal. Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel. A tak vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u soudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo (Chodů bylo asi čtyři sta). Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta.
Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhostění ze země. Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili, jak se manželka Koziny dozvěděla, že má být popraven, popadly jí mdloby. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozini byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel. Poté už byli puštěni jednou denně a den před popravou dvakrát. V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně a jak lezl na žebřík po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalku zvolal: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás-„. A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu. Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu říká: ,,-oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu -„. A zemřel. A tak byl na Chodsku klid, ale byla zde také volnost.

Píše se rok 1284, je krutá zima. Do Draguanu, nevelké diecéze poblíž jihofrancouzkého Toulouse, přichází svérázný kněz Henno Gui, aby se ujal správy odlehlé farnosti uprostřed močálů, o níž okolní svět už přes třicet let nemá žádné zprávy. Co se stalo s tamními farníky? Jak na ně mohli všichni zapomenout? Události předcházející Guiovu příchodu nevěstí nic dobrého: rok předtím sem vody říčky Montayou přinesly znetvořené lidské ostatky a pouhých několik hodin před knězovým příjezdem neznámý muž v černé kápi zavraždil draguanského biskupa Haquina. Henno Gui se však nedá odradit a v doprovodu dvou společníků a místního průvodce se vydává do „vesnice proklatců“…
Na cestu se vydává i vikář Chuquet: odváží do Paříže biskupovy ostatky, aby je předal pozůstalým. Naráží však na nečekané přrkážky a po nesčetných peripetiích odhaluje ďábelský zločin, jehož strůjci byli Aristotelovi přívrženci v lůně cirkve.
Fantastický příběh ze středověku? Věčný spor Platóna s Aristotelem? Od roku 1980, kdy vyšlo slavné Jméno růže, si historický román mnozí spojují s Umbertem Ecem. Nedejme se však zmýlit. Vzdor uvedeným motivům navazuje Romai Sardou především na bohatou tradici dumasovské epiky.