Obsahy knih

Stroupežnického hra má přes třicet účinkujících. A její konflikt je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se ohání se svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí.

Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl líp, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem, ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky, z nichž „žánej nepřišel dál než do Strakonic“, mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list : “ Jstli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu – na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout …“ Průhledná intrika na čas uškodí Bláhovi. Ale když jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou. Věc pak vezme rázně do rukou selka Dubská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu.

Bušek si mezitím odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl, že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce, tu však přichází četník vyřešit, kdo u panského lesa střílel. Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit … A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu – dotyčného sedláka „nepozná“.

Komedii osvěžuje lidový dialog s prvky nářečí a situační humor.

Hlavní postavou této hry je lakomý boháč Harpagon. Je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiluje do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Otec ho překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Harpagonova dcera Eliška má ráda druhého sluhu Valéra, jenž je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne najde Kleantův sluha Čipera poklad, který zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také dozví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou a chce ho oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana zjistí, že je jeho sestra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane nazpět Marianu. Harpagon obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta pro něho znamená konec života.

Francouzská klasicistní komedie, která kompozičně těží z prostředků charakterového dramatu.

Hra o 5 jednáních. Orgonova rodina prožívá konflikty, které způsobuje Tartuffe. Zatímco pro bohatého měšťana Orgona a jeho matku, paní Pernellovou, je vzorem čestnosti a pravé zbožnosti, ostatní – Orgonova druhá žena Elmíra, jeho děti z prvního manželství Damis a Mariana, švagr Kleantes a také komorná Dorina – v něm po právu spatřují úlisného a pokryteckého vetřelce, který má na Orgona neomezený vliv a jeho prostřednictvím manipuluje i jejich životem.

Zavedl např. asketická pravidla, která sám nedodržuje, maří sňatek Mariany s Valérem, protože Orgon zatouží mít Tartuffa za zetě. Všichni si uvědomují, že je třeba poskytnout Orgonovi důkaz. Díky Elmiřině intrice vyslechne Orgon, skrytý pod stolem, Tartuffovy milostné návrhy jeho ženě, které mu konečně odhalují pravdu.

Orgon je však už v Tartuffově moci, protože mu předtím svěřil nejen svůj majetek, ale dokonce i kompromitující dokumenty, kterými ho Tartuffe může nyní dostat do vězení. Nakonec je však Orgonovi navrácen jak majetek, tak čest, postavil se za něho král (pro jeho věrnost) a králova moc převáží moc Sv. kabaly (Společnosti nejsvětější svátosti), která podporovala Tartuffa, protože byl jejím špiclem.

V Tartuffovi Moliére pojednal s alegorickým podtextem rodinný příběh, v němž postihl groteskní klima zhoubných společenských praktik, jejichž důsledkem je zneužití moci, a demaskoval v analyticky působivě ztvárněných typech i příčiny tohoto jevu. Vážné téma v satirické nadsázce nesou zvláště obě ústřední postavy. Tartuffe je jako typ vybaven jakousi skrytou démoničností, jejíž občanskou maskou je předstíraná askeze, zakrývající vůli po moci i tyranskou smyslnost.

Hra irského dramatika a prozaika píšícího od počátku 50. let převážně francouzsky; jeden z nejvýznamnějších projevů tzv. absurdního divadla.

Hra o 2 jednáních popírá dějovost i dramatickou stavbu „tradičního“ divadla. Dekorace se omezují na jeden strom; scénu tvoří venkovská cesta na opuštěném místě, kde se setkávají dva blíže neurčení tuláci Estragon a Vladimír. Mezi nimi se odvíjí chaotický dialog, z něhož vyplývá jen to, že po noci odloučení chtějí oba čekat na jakéhosi Godota, který má snad rozhodnout o jejich dalším životě (přitom není zřejmé, kde a kdy ho mají čekat, kdo je Godot a co pro ně může udělat). Během jejich nekonečného rozhovoru přichází dvojice Pozzo a Lucky – pán vedoucí na šňůře otroka ověšeného předměty. První ztělesňuje vychloubačnou, brutální až sadistickou osobu, Lucky je naopak zcela poníženou bytostí, obrazem věčné oběti i rozvráceného intelektu, jen na rozkaz uvádějícího do pohybu sumu nesouvislých znalostí.

Druhé jednání („nazítří, stejná hodina, stejné místo“) je vlastně opakováním prvního s tím rozdílem, že Pozzo přichází osleplý, a tudíž i závislý na tulácích i Luckym. Ke konci každého jednání se objevuje chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Stylově je zvláštní dialog mezi Estragonem a Vladimírem příznačný opakováním otázek, hromaděním synonym, zvýrazňujících atmosféru všeobecné nejistoty a monotónnosti existence.

Jediný „určující“ prvek představuje v abstraktní symbolice hry čekání na neznámého Godota, jenž je pravděpodobně pouhým symbolem tohoto čekání a současně jakési vágní naděje, protože její nekonečnost a banalitu rozděluje alespoň na stejné úseky začínající frází – signálem („Čekáme na Godota“). Faktické opakování banalit a absurdností, členěné tímto refrénem jen mechanicky, je základním příznakem cyklické výstavby hry. „Nazítří“ ve druhém jednání představuje jen změnu zdánlivou, „nový den“ není dnem novým, ale obdobnou totalizací beznaděje a nečinnosti. Opakování akcí, gest a slov vyjadřuje neustálou nemohoucnost a podmiňuje kruhový vývoj, v němž nic nekončí a vše znovu začíná.

Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor, poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ), vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jehož zásada je do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosti – manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících (pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž “ v pozadí “ Kalabis). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemožňující normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr – hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají.

Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku. Používá výroky a slogany z tradičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurditu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

Tartuffe je hra, ve které Moliére postihuje společenskou disharmonii druhé poloviny 17.století ve Francii, totiž úplné zesvětštění církve, která povážlivě narušovala rovnováhu státu.
Paní Parnellová vyčítá své snaše Elmíře(žena Orgona), že rozhazovačná, děti že také strašné. Jediný správný je svatoušek Tartuffe. Její služka Dorina jí chce vysvětlit, jak je jeho svatost hraná, že přivandrovalec a zbohatl na nich. Bratr Elmíry Kleantes musí snášet urážky a nadávání paní Parnellové a odejít. Poté mluví s Dorinou jak si Tartuffe ochočil paní Parnellovou a hlavně jejího syna.
Orgon se vrací z cesty, ale místo aby se zajímal o zdraví své ženy, tak se hlavně vyptává na Tartuffa, který jen hodoval a pil, a lituje ho, že chudák. Je rád, jak mu žárlivě hlídá ženu a dává almužny z jeho darů. Ale díky Tartuffovi náhle chce Orgon zničit i slib, který dal, totiž že provdá dceru Marianu za Valéra, chce ji nyní dát Tartuffovi. Ona s tím nesouhlasí, ale chce plnit otcova přání, až Dorina jí musí vynadat, že nebrání svou lásku, a že asi Tartuffa sama miluje. Mariana se zeptá Valéra na radu, a ten jí uraženě řekne, že si má vzít Tartuffa, ona, že tedy jeho slib splní, a tak se provokují a hádají, až je musí Dorina usmířit.
Elmíra chce Tartuffa přemluvit, aby upustil od sňatku. On ale řekne, že vůbec sňatek s Marianou nechce, ale že je zamilován do ní a začne opěvovat její krásu. Z úkrytu vyleze syn Damis, a ten vše hned řekne otci. Orgon ale dá spíše na Tartuffovo ublížené skuhrání, a myslí si, že mu syn i žena lžou. Až mu žena navrhne, aby se schoval pod stolem a poslouchal. Namluví Tartuffovi, že ho v podstatě miluje. Tartuffe jí řekne, aby mu dala hmatatelný důkaz, a že boží trest dá lehce obejít, že mnoho kliček. Elmíra se stane cudnou a Orgon naštvaný vyleze z úkrytu a začne Tartuffovi spílat a vykáže ho z domu. Ale dal darovací list na dům Tartuffovi a listiny přítele.
A paní Parnellová stále nechce věřit, že by byl Tartuffe ten špatný. Až když se objeví pan Loyal a chce je vystěhovat, tak si uvědomí pravdu. Tartuffe také předal listiny králi a jdou pro Orgona. Naštěstí král poznal v Tartuffovi podvodníka a prolhance, a tak dal zavřít jeho.

Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky.

I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má „enem tu chajdu nad hlavó“, a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal – „chytré nad chytrého“ – s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. ( Vávra : Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. Lízal jedovatě : No, a šest nechceš ? ) Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen “ žebrota žebrácká „.

II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když „živó móco se brání“. Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazujr ctít rodiče – jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem.

III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit … Vávrovi Francek do očí poví : “ U mléna jsem byl … Já budó za tvó ženó chodit … “ – I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá – a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal : “ Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě. “

IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra : “ Nešťastná su, ale špatná nebudu. “ Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce – a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak : “ Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl. “ Vsype mu do kávy otrušík. “ Sám temu chtěl. “ („Děvčico neščastná – tys ně otrávila ?! “ Vávrova dutě : “ Otrávila. “ – Opona spadne ).

Burcující tragiku zmařených osudů a životů vyvažuje neobyčejná pestrost a barvitost prostředí na rozmezí Hané a Moravského Slovácka s početnými písněmi na scéně i mimo ni, s hudbou, zářivými kroji, nářečím, celým průvodem rekrutů i družic. Bratři Alois i Vilém v úsilí o co největší životní pravdivost opatřili hru zevrubnými scénografickými i režijními pokyny i notovým materiálem a osobně se podíleli na přípravě slavné premiéry v Národním divadle.

Ve své divadelní hře chtějí autoři zobrazit chamtivost a touhu lidí po penězích. V touze po majetku ničí štěstí jiných, svým dětem brání ve štěstí. Brání jim vzít si ty, které mají rádi, a nutí je ke sňatku s lidmi, kteří oplývají penězi a majetkem.

Maryša je dcera bohatého sedláka Lízala. Miluje chudého Francka. Rodiče jí v této lásce brání, neboť pro ni chystají lepšího ženicha. Francek je odveden na vojnu. Maryšu nutí rodiče ke sňatku s mlynářem Vávrou, otcem tří dětí, který slibuje, že se o ni dobře postará. Jde mu hlavně o peníze, které dostane Maryša věnem, aby mohl zaplatit své dluhy. Maryša si Vávru musela vzít, i když všichni věděli, jak je surový a že svou první ženu utýral k smrti. Její manželství je velmi nešťastné. Vávra se začíná opíjet, nestará se o rodinu a soudí se se starým Lízalem o Maryšino věno. Lízal si konečně uvědomuje, za koho svou dceru provdal a odmítne mu peníze dát. Když se Francek vrátil z vojny, rozvrat mezi Vávrovými se ještě prohloubil. Francek chodí za Maryšou a žádá ji, aby s ním odešla do Brna. Maryša odmítne. Říká, že i když rodičům nikdy neodpustí to, že ji nutili ke sňatku s Vávrou, takovou hanbu, že jim přece jen neudělá. V rozčilení a opilosti chce Vávra Francka zabít, ale Maryša mu v tom zabrání. Ráno Vávra už po několikáté lituje svého chování a slibuje, že se polepší. Avšak Maryša mu už nevěří a ve chvíli zoufalství mu nasype do kávy jed. Manželství, uzavřené jen z touhy po penězích, končí tragicky.

Jako základ k této hře posloužil prastarý Lukianův příběh o řeckém městě Abdéře, kde si volí soudce s krásným tenorem (všechny pře jsou zahajovány soudcovou árií) a zavírají oči nad jeho smyslem pro spravedlnost. V této hře je podán obraz podobné společnosti. Vůdci protichůdných stran tvrdě obhajují své názory, jejich kariéra vzrůstá. Dojde-li však k jejich ohrožení, neváhají zapomenout na předešlá stanoviska, spojí se a bezohledně kráčejí společnou cestou. Na lid, o kterém tak ohnivě hovořili, neberou ohled.

Autoři poukazují na slabosti demokracie, varují před nebezpečnou obratností a nelidskou bezohledností, před hrozbou fašistické diktatury, naopak vyzdvihují zdravou živelnost skutečného lidu.

Na počátku hry představují autoři tzv. vyšší společnost, jež se nachází na večírku u manželů Hippodromových při příležitosti prvního výročí jejich sňatku. Vidíme faleš a pokrytectví, pozván je i Kontokorentos, bývalý manžel Hippodromovy ženy Hekatomby a největší Hippodromův politický odpůrce, dále Rekordikles, významný sportovec, zároveň však milenec Hekatomby i Synekdochy (žena Kontokorenta), a další.

Na tržišti se hádá zubař Nejezchlebos, který přijíždí vybrat honoráře od kramářů, a majitel najatého osla Skočdopolis. Zubař během poledne ulehne do stínu vrženého od osla, za což majitel požaduje zvláštní nájemné. Spor se dostane až před nerozhodného soudce, obě strany získávají advokáty. Hippodromos (sociálně demokratického smýšlení) zastupuje zubaře, obhajuje názor, že stín je bezplatný. Kontokorentos hájí práva majitele (nebýt osla, nebyl by ani stín), s úsměvem proklamuje svobodu podnikání, s týmž úsměvem se ale zbavuje přebytečných otroků ze svých líhní. Oba advokáti ze zištných důvodů rozvinou síť intrik, Kontokorentos zařizuje propuštění zubaře z vězení, chce zapálit radnici a za Rekordiklovy pomoci vše na zubaře svést.

Mezitím se zubař s majitelem udobří, chtějí spor zrušit a vrátit osla. To však advokáti nepřipustí, ohrozila by se tak jejich politická kampaň. Skočdopolis a Nejezchlebos usoudí, že nebude-li osel, nebude ani spor. Proto jej zabijí. Advokáti jsou zdrceni. Kontokorentos přichází s návrhem: „Hippodrome, vy dokážete fanatizovat, já dovedupočítat. Spojme se, než přijdou lidi a bude pozdě.„ Stáhnou osla a oba si vlezou do jeho kůže. „Osel“ promlouvá k lidu: „Nastává třetí říše! Říše Osla a Stínu! Jen stará čistá abdérská rasa bude žít…“ Lidé jásají. Přichází bůhDionýsos a zakazuje oslavy osla, způsobí zatmění Slunce. Stín zmizí. Lidé se ptají: „K čemu je teď osel?“ Skočdopolis a Nejezchlebos odpovídají: „K jídlu, čeládko hladová! Na guláš a do salámů!“ Na scénu opět padá světlo. Všichni ohlodávají kosti z osla, který zmizel.

Tato hra je varováním před hrozbou domácího i zahraničního fašismu. Jako hlavní hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid, jenž je odhodlán bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří zaprodávali republiku.

Yberlanďané shromažďují vojsko a hledají záminku, aby mohli napadnout mírumilovné město Eidam. Vymyslí plán. Důstojník Peter vstoupí jako vznešený cizinec do Eidamu, naváže kontakty se spřáteleným zámeckým pánem a převeze tajně koňským povozem dělo (Těžkou Barboru) k hranicím, které patří Yberlanďanům. Tam bude fingovaně přepaden dvěma lupiči a tím je zajištěna záminka ke vstupu vojsk na eidamské území. Tak se také stane. Všechno ale zkomplikují hloupí žoldáci, kteří řádně svůj úkol nepochopí, důstojníka opravdu zajmou, omráčí, svážou a ujedou s povozem do Eidamu s cílem zpeněžit náklad. Žoldnéři nevědí, že se snaží prodat dělo. Postaví vůz před starostův hostinec.

Vrchnost si povozu téměř dva dny nevšímá, všichni vyspávají „opici“ z bujarého celonočního veselení s cizincem (důstojníkem). Lidem povoz překáží a žádají starostu o odklizení. Obsah nákladu nikdo nezná, proto je bedna rozbita. Objeví v ní dělo. Vážení občané města pokují o tom, co s ním. Jeden chce ulít mírový zvon, druhý střílet o poledni a hejtman chce svoji sochu. Nakonec je pozván slavný umělec (převlečený důstojník), aby vytvořil malé dělo, na kterém bude sedět hejtman se zvonem v ruce. „Umělec“ vyhodí do vzduchu radnici, je však přistižen žoldáky a jeho totožnost je prozrazena. V tu dobu přichází učitel a zpívá kritickou píseň na zdejší vrchnost.

Zámecký pán schová důstojníka a donutí radní (vyhrožuje prozrazením různých tajností) k tomu, aby odsoudili oba žoldáky a učitele k smrti. Žoldáci byli přece yberlandští, tím by byla opět vytvořena záminka ke vstupu vojsk.

Vězňům se však podaří utéci a varovat lid před blížícím se vojskem. Lid povstane a s pomocí Těžké Barbory (jako náboje slouží ztvrdlý sýr sýraře Krištofa) rozpráší nepřátelské vojsko. Propustí důstojníka se vzkazem, že mají Yberlanďany rádi, protože mají rádi všechny lidi, ale zasahovat si do svých záležitostí nedají.

Raná, snad první komedie tohoto známého anglického dramatika; zdařilá, dramaticky a divácky efektní syntéza různých žánrů, slovesných a divadelních tradic, nastolujících tematiku vztahu zdání a skutečnosti, iluze a reality.
Zkrocení zlé ženy je uvedeno Předehrou o 2 scénách, v níž vznešený lord najde na polní cestě spícího opilce, kotláře Christophera Vykuka (Sly) a pro kratochvíli svou i svého služebnictva jej nechá odnést do paláce, převleče do krásných šatů, přivede mu manželku (přestrojené páže) a namluví mu, že jeho dosavadní minulost byla jen přelud šílenství, kterým trpěl, a nyní že je mocným velmožem. Kočovní herci, kteří právě dorazili, sehrají před Vykukem komedii o zkrocení zlé ženy, při níž kotlář ráčí pospávat a nedívat se“ a přeje si, aby už bylo po tom“: O ruku dcery padovského velmože Baptisty, krásné Blanky, která je vzorem všech ctností, soupeří několik nápadníků: Padované Gremio a Hortensio i právě přibylí mladík Lucenzio, syn mocného pisánského měšťana Vincenzia, jenž ho poslal studovat na Padovskou universitu, Baptista však nechce vdát Blanku dříve, nežli provdá svou prvorozenou, hubatou dceru Kateřinu. S tou se rozhodne oženit hodný, chytrý, i když trochu silácký šlechtic Petruccio, který se po smrti svého otce toulá světem a užívá života. V brilantní slovní půtce přemůže Kateřinin odpor a stanoví spolu s jejím otcem datum svatby. Na okázalou slavnost přijíždí Petruccio zmaškařen a odváží Kateřinu hned po obřadu na své venkovské sídlo. Po mnoha útrapách cesty a ústrcích, které snáší od svého manžela, jeho klaunovského sluhy Grumia i nevycválané čeledi, Kateřina pochopí, že vzdor a hněv nemají smysl. Dá za pravdu Petrucciovi ve všem (i v tom, že svítí měsíček místo sluníčka) a společně se vracejí k Baptistovi do Padovy. Zde mezitím Lucenzio – v převleku za učitele filosofie, gramatiky a poezie – získal Blančinu lásku a tajně se s ní oženil S pomocí převleků a záměn dalších postav (svého sluhy Trania a slušného staršího pána, který se vydává za otce) jedná Lucenzio s Baptistou o svatební smlouvě. Když se příchodem pravého otce, Vincenzia, vyřeší vzniklý zmatek, uzavřou tři novomanželé (Petruccio, Lucenzio a Hortensio, který se zatím oženil s vdovou) u hostiny sázku o to, která z manželek je nejposlušnější. Vyhrává Petruccio a Kateřina udílí Blance a Hortensiově vdovičce lekci ze správného chování k manželovi.
Zkrocení zlé ženy je psáno prózou a rýmovaným veršem.