Protiválečná novela francouzského spisovatele stavějící proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného světa humanistický ideál čistého milostného citu. Jak vyplývá z úvodní autorské poznámky, děj novely trvá od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918″. Osmnáctiletý Petr Aubier, syn měšťanské rodiny, zatížené konvencemi své stavovské příslušnosti, se uprostřed válečné Paříže sužované nálety nepřátelských letadel náhodně setkává v metru s dívkou Lucií, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků. Oba mladí lidé, neuspokojeni dosavadním životem a vzpírající se šovinistické hysterii válečných štváčů a všeobecnému rozvratu mezilidských vztahů, jehož jsou svědky i ve svém bezprostředním okolí, se do sebe zamilují a vzájemným citem jeden druhému navrací víru v život i sebe sama. Přestože si uvědomují dočasnost krásného snu“, neboť i Petr má být za půl roku povolán do armády, záměrně se izolují od okolního obludného světa a uzavírají se do samoty své lásky odhodláni prosadit i proti panující nelidskosti své lidské právo na štěstí. Petr, dosud se jen neuvědoměle bouřící proti morálce rodičů, si pod Luciiným vlivem uvědomuje hlubší kořeny společenské nepravosti a definitivně se odmítá ztotožnit s buržoazně republikánskými ideály své vlasti, v jejímž jménu by měl nasazovat život. Křehký a něžný svět milenců však zákonitě neunikne ničivému vlivu vnějšího světa plného nenávisti a smrti. Na Velký Pátek, uprostřed probouzejícího se jara, kdy se milenci chystají konečně završit svou lásku, hynou za náletu v troskách chrámu při poslechu gregoriánských chorálů.
Archive for the ‘Novela’ Category
Děj novely se odehrává v zimě roku 1945 na nádraží v západních Čechách blízko německých hranic a popisuje události jediného dne s tím, že hlavní hrdina, dvaadvacetiletý zaučující se výpravčí Miloš Hrma, uvažuje o svých problémech a vrací se tak k jejich kořenům do minulosti.
Cestou do práce vzpomíná, jak si nedávno podřezal žíly, a uvažuje o tom, proč to vlastně udělal. Bylo to kvůli jeho dívce Máši, před kterou se coby muž naprosto znemožnil, a na základě tohoto selhání si připadal jako muž méněcenný a neschopný. Na Mášu během dne myslí ještě několikrát, vzpomíná hlavně na to, jak spolu natírali plot.
Jeho stanicí projíždějí ostře sledované německé transporty a posádka jednoho transportu jej zajme, což znamená jistou smrt. Velitel německých vojáků si ale všimne jeho jizev po nezdařeném pokusu o vraždu, a tak jej propouští a on se vrací na stanici.
Tam zatím doráží i delegace z vedení, která má za úkol vyšetřit mravní přestupek známého „Donchuana“, výpravčího Hrdličky, který minulou noc potiskl razítky zadek telegrafistce Zdeničce Svaté. Delegace překvapí stanici v tu nejnevhodnější dobu – přistihne Hrdličku s Hrmou v ospalé náladě a pana přednostu v jeho holubníku, který jej připraví o povýšení. Delegace shledá Hrdličku nevinným a odjíždí. Pan přednosta se vydává na večeři k hrabatům Kinským, kteří mají sídlo a panství naproti jeho stanice.
Hrdlička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí po půlnoci projede transport německých zbraní, který se budou snažit zničit. Aniž o tom Hrma dlouho uvažuje, zapojí se do spiknutí a rozhodne se vhodit do vlaku z ukazatele bombu sám. K večeru přichází na stanici krásná žena s tajnými informacemi pro Hrdličku a Hrma s ní vyzkouší přednostovo kanape. Dokáže si, že je schopný muž a s pocitem úlevy a hrdosti se vydává splnit svůj úkol. Podaří se mu vhodit do vlaku bombu, je při tom ale zpozorován německým vojákem, po kterém vystřelí a stejně tak voják vystřelí po něm. Oba spadnou do příkopu vedle trati, kde ruku v ruce umírají. Němec v hrozných bolestech a Hrma s pocitem hrdosti z dobře vykonané práce. Přes tento pocit myslí kromě svých nejbližších také na mrtvého Němce a na jeho rodinu a uvědomuje si z zbytečnost jejich smrti a zbytečnost války.
Novela je psána v ich formě retrospektivně s tím, že se hlavní hrdina ve svých myšlenkách vrací do minulosti a osvětluje tak příčiny současné situace. Je napsána osobitým způsobem s nezvyklou větnou skladbou a její myšlenky (tzn. Myšlenky hlavního hrdiny) jsou koncipovány tak, aby zahrnuly problémy průměrného občana té dané doby a situace.
Krysař je podivný už tím, že nemá jméno. Jeho povoláním je vyvádět z měst krysy, které jdou za zvuky jeho píšťalky. Tak se dostane jednoho dne i do města Hammeln. Má odtud odvést krysy. Musí přitom hrát pokaždé na příšťalku a jít až k řece. Krysy jdou za ním a řeka je nakonec pohltí. Na břehu řeky u města Hammeln žije Jörgen Sepp. Je to hloupý chlapec, kterému se celé okolí posmívá. Krysař vykonal svou práci, ale radní mu za ni nechtěli zaplatit. Tvrdili, že je částka za tak malý úkon přehnaná a říkali také, že smlouva nemá druhou stranu a Krysař nemůže prokázat svou totožnost. Krysař se při svém pobytu ve městě zamiloval do Agnes. Přestože měla milence, se kterým čekala dítě, tak jej nechtěla a milovala Krysaře. Byla však bezmocná. Jako všichni ve městě ale znala pověst o zemi Sedmihradské. Když prý člověk podle této pověsti vstoupí na hoře Koppel do propasti, dostane se do země, kde neexistuje hřích ani vina, bolest ani žal. A tak se Agnes vydala hledat tuto krásnou předtuchu. Když to Krysař zjistil, strašně jej to ranilo. Vydal se za Agnes a hrál přitom smutně na svou píšťalku. A celé město se táhlo za ním. Věděli, že jdou do Sedmihorské země a viděli před sebou krásné sny. Krysař sice chtěl město ušetřit pro svou lásku k Agnes, ale píseň vlákala všechny do propasti. Končí zde i sám Krysař. Zůstal pouze Jörgen a jedno malé zapomenuté dítě. Jörgen si totiž nedokázal kvůli své hlouposti představit novou krásnou zem. A žádné představy jej tedy nikam netáhly. Stojí také před branou Sedmihradské země, ale nakonec se rozhoduje a odchází najít ženu, která by dala dítěti pít.
Karel Kopfrkingl, nekuřák a abstinent je velmi citlivý člověk, který své blízké často označuje přídavným jménem. Pracuje v krematoriu, ke kterému má podobný vztah jako ke své ženě. „17 let jsem s Lakmé a vzrušuje mě stejně jako první den“. Romane (tak si romanticky Karel říká) si vylepší svůj příjem tím, že vezme navíc práci agenta. Na návštěvy k němu začne chodit přítel Willi, zastánce Hitlera, který se ho snaží svést na svou stranu. Zpočátku se Karel brání, ale nakonec následuje svého přítele a jeho povaha se změní. Převléká se za žebráka a odposlouchává židy, co si povídají. Je mu jich líto, a tak nakonec nic nepoví. 15. března vtrhne do země říšská branná moc. Vůdce přijede do Prahy, říšská vlajka zavládne nad Pražským hradem.
Za necelý měsíc se již panu Kopfrkinglovi jako členovi NSDAP dostane cti a je pozván do casina. Prozradí své spolupracovníky v krematoriu, a náhle se zarazí. Vždyť jeho manželka Lakmé je také židovka! Pan Kopfrkingl stále touží po vyšší funkci, ale s ženou poloviční židovkou to není možné, rozhodne se tedy rozvést. To mu však Willi rozmluví, neboť by ho čekalo mnoho starostí. Pošle tedy děti k babičce a udělá si s manželkou pěkný večer. Následuje příjemná konverzace: „Máme, nejčistší život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe, nebe na kterém za celých těch 19 let, co jsme spolu, nepřelétl jediný mráček … Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, … Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle.“ Po večeři nebeskou políbil a řekl: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ Vzal židli a šli, … Protože bylo v koupelně teplo vyzval ji, aby pustila ventilátor. Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.
Pak zašel na kriminálku a ohlásil sebevraždu své ženy. „Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla totiž židovskou krev a nesnesla žít po mém boku.“ Po svém jmenování ředitelem krematoria se rozhodl pro další čin. Vzal syna Miliho s sebou do krematoria, aby si ho mohl Mili prohlédnout, když tam nikdo není. Ležela tam také rakev s příslušníkem SS. „Má rakev, jaká má být, co Mili, aby sis lehl k němu?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, povalil chlapce na kolena, a utloukl ho. Pak dal tělo k esesákovi a sám pro sebe si řekl: „Smrt sbližuje, v lidském popelu není rozdíl.“ Za čtyři dni ohlásil, že pohřešuje 16- letého synka, podobný osud chystal i dceři Zitě. Po několika dnech stojí pan Kopfrkingl před nejvyšším pražským vedením, dostane mercedesku a byla mu nabídnuta nová práce. „Taková plynová žároviště pro budoucnost“ Po válce se vrací sanitním vlakem a pozoruje zástupy vyhublých lidí vracejících se z koncentráků. Je šťasten. Mnohé z nich přece spasil.