Obsahy knih

Vrcholné básnické dílo Františka Hrubína má při své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překročil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citová vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k “ noci všech nocí „, kdy poprvé nesl jako chlapec “ břímě lásky a smrti „, z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blýskání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.

Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byla děvčátkem z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : “ Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. “ Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, „těch dvacet zlatoploutvých ryb“, má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stará o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : “ Pane Sýkoro … Pane Berko, doveďte mě domů. “ V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. („Až před skonem stařec na chvilku procitá : “ To jsi ty, Františku ?! „) Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě shořet v janovcích : “ Což kdybysme se vzali ? – “ Proč by ne ! “ – A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, “ jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. “ Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. “ Do smrti neuvidím udivenější oči. – Už nikdy nepřijdeš … “

A uplyne rok : “ Poletím k Lešanům … Poběžím rovnou na náves.“- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : “ Není s námi ! “ “ Kdo ? “ zeptám se, jako bych nerozuměl. “ Umřela na záškrt. V zimě.“ … Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : “ Ty mě neznáš? “ “ Ne.“ “ Já jsem Viktor.“ Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. “ Jeďme tam !“ Kdysi dva sokové – navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde – v tichu hluboké noci – „konec žalostné romance “ odtroubí naposled píseň Viktorovy „flíghorny“.

Je to lyrický příběh z mládí, příběh první básníkovy lásky. Jednotlivé fáze jsou přesně datovány. Příběh začíná v noci 28. srpna 1931. Dvacetiletý chlapec František sedící v okně otevřeném do vůně noci bdí i proto, že ho poprvé zaplavil cit mladé lásky. Poznal mladičkou Terinu, patnáctileté děvče od kolotoče, a cit, který v něm vytryskl, dal mu zapomenout na vztah k živé Tonce. František Terinu poprvé políbil, ona se však odtáhla a ptala se ho, zda má dívku. On Tonku zapřel. Po třech letech Terina opět přichází na Lešanskou pouť. Schůzky mladých milenců u Sázavy končí roztržkou. Terina si totiž v žertu nasadila čepici žárlivého Viktora od kolotočů, v níž přinesla třešně. Chlapec na ní vidí nejen tu nenáviděnou Viktorovu čepici, ale vůbec to, co ji spojuje s jiným světem. Na okamžik ztrácí schopnost vidět ji očima své lásky. Pocit zklamání vybíjí tím, že ji uhodí čepicí do tváře. Terina pak na další schůzku nepřijde. Při příští pouti mají opět přijet kolotoče, František se na Terinu těší, ale když přišel ke kolotoči, Viktor mu sdělil, že zemřela v zimě na záškrt. Po letech se básník sejde s Viktorem v hospodě a vzpomínají na tu, která z nich udělala soky.

Jaroslav Seifert ve své knize Všecky krásy světa vzpomíná, jak se někdy v padesátých letech potkal s Nezvalem v létě v  Karlových Varech. Nezval, tehdy již velmi chatrného zdraví, se tam měl zotavit z nadměrné obezity. S velkou chutí ignoroval většinu lékařských doporučení. V jediné věci však pány doktory poslechl – přestal kouřit a skálopevně to dodržoval. Když si Seifert v jeho přítomnosti zapálil, Nezval po něm ihned skočil, vyrazil mu cigaretu z úst a za doprovodu hlasitého řevu ji rázně zadupal  do země.  Podobně energicky a zaujatě přistupoval Vítězslav Nezval  i k  literární tvorbě.

Sbírka Básně noci, věnovaná Památce Otokara Březiny, poprvé vyšla na jaře roku 1930 a zahrnovala v sobě sedm velkých básnických skladeb z let 1922 – 1929.   Dedikace Otakaru Březinovi není rozhodně náhodou.  Většina avantgardních literátů dvacátých i třicátých let si Březiny, šílence metafor,  pro jeho hloubavou a imaginativní poezii velmi vážila.  Nezval se Březinovi podobá zejména překypující obrazností a velkým množstvím metafor a přirovnání. Básně, které napsal jsou ale obohaceny o mnohé nové moderní prvky. Nezval, detailně seznámený s většinou básnických směrů dvacátého století, ohromuje  nezkrotnou fantazií, spoustou asociací a nevyhýbá se ani automatismu. Zvlášť patrný je vliv Apollinairův.

Březinův asketismus, odstup od pražské básnické komunity a samotářství se výrazně lišily od životního stylu generace českých poetistů.  Vysedávání v kavárnách, dlouhé diskuse o umění, živá i reprodukovaná jazzová hudba, svítící bulváry velkoměsta, nadšení z civilizace, radost a bezstarostnost. Uvolněná a optimistická  atmosféra  pražského intelektuálního  prostředí  měla pochopitelně vliv i na  samotného Nezvala a jeho básně. Později se začne uvnitř společnosti vytvářet jistá únava, skepse, nostalgie a smutek. V básni Signály času, která byla stejně jako ostatní  básnické útvary napsána bez jakékoliv interpunkce v roce 1931 a do sbírky zařazena až dodatečně, už  Nezval píše :  Smrti zápas s tebou vždy je nerovný    sedět uprostřed své tiché pracovny    být vyrušován zbytečnými léky    zrazen nevděčnými budoucími věky       kterým letěls vstříc jak přední závodník   ještě jedenkrát si vyjít na chodník       ještě jednou moci potěšit se jarem        ještě rozloučit se s životem  jak s darem     ještě jednou spát a ještě jednou bdít        ještě moci vychutnat bez výčitek  klid       ještě zapomenout na všecko co drtí         na smutek a úzkost z života i smrti Básně noci jsou psány srozumitelným a přímočarým moderním jazykem bez  přemíry cizích slov,  neobjevuje se v nich mnoho archaismů ani nových složenin, jsou to básně  pevně zakotvené v přítomnosti podobně  jako celé hnutí poetistů.  Mnohé z nich jsou psány pravidelným rýmovaným veršem, Nezval se ovšem nebojí různě experimentovat.

Ve dvacátých letech se na jedné straně Nezval  oddává  zdánlivě banálním jazykovým hříčkám či automatickému textu, na druhé straně se však nebojí předkládat  mnohé hluboké myšlenky. V rozsáhlé skladbě  Podivuhodný kouzelník z roku 1922 nabízí autor v několika zpěvech socialisticky laděný pohled na svět, představuje harmonickou a svobodnou společnost plnou lásky a vzájemného porozumění. Jednoduše utopie. Mluví  se zde například o diktatuře proletariátu. Na takovéto názory je možné dívat se s určitým pochopením, neboť se objevily počátkem dvacátých let,  kdy lidé ještě neměli bezprostřední zkušenost s totalitárním zřízením. Nezvalovo počínaní v letech padesátých je už jinou věcí.  Důležité ale je, že v jeho básních převládá fantazijní a slovní stránka nad ideologickou.

Báseň Edison je právem považována za jeden z vrcholů Nezvalovy tvorby. Dodnes čtenáře udivuje svou hudebností , neuvěřitelným množstvím metafor, jinotajů, obrazů a asociací.  Je poměrně těžké se  v  ní zorientovat, a tak ji můžete číst po několikáté,  a stále v ní budete nacházet mnoho nového.  Základní motiv je rozvíjen do nebývalé šíře, přičemž Nezval ukazuje ohromné verbální schopnosti, díky nimž dokáže málo slovy říci mnoho. Říká se, že na moderní literaturu mělo dlouho vliv Bergsonovo učení. Nevím, jestli Nezval Bergsona četl a nechal se jím ovlivnit, nicméně básně z dvacátých let nechávají mnohdy prostor instinktu a jsou plné životního elánu. Jestli však existoval nějaký konsistentní ideový proud, který měl na Nezvala prokazatelný vliv, pak to byl patrně Marxův dialektický materialismus.

V dějinách české literatury se objevuje jen málo básníků, kteří  se dokáží vyjadřovat s neobvyklou lehkostí a elegancí. Kvalitám Ovidia nebo Rimbauda se dle mého přesvědčení přibližují snad jen Karel Jaromír Erben a Vítězslav Nezval. Nezval byl skutečně výjimečným básníkem, což zřejmě narozdíl od jeho morálního profilu z let padesátých nikdo zpochybňovat nebude.

Kniha je napsána ve verších jako divadelní hra o 7 obrazech. Je napsána podle románu Abbého Prívóda. Studenti se rozjíždějí na prázdniny. Mezi nimi jsou i dva přátelé des Grieux a Tiburga. Oba se chtějí stát biskupy. Cestou si jde des Grieux vyzvednout šperk k hodináři, u kterého si ho nechal opravit a staví se v hostinci. Zde se seznámí s krásnou a něžnou Manon, která sem přijela, aby se stala proti své vůli jeptiškou. On se do ní zamiluje a slíbí jí, že ji osvobodí. Na druhý den přijíždí do hostince druhý host, pan Duval. Manon do kláštera neodjela a chystá s des Grieuxem na cestu do Paříže. Těsně před odjezdem se seznámí s Duvalem, ten jí skládá poklony a přitom jí půjčí vzácný náhrdelník. Po příjezdu do Paříže se des Grieux ubytuje s Manon v jednom bytě a napíše svému otci dopis, že se již nechce stát knězem a chce se s ním smířit. Prosí ho, aby mu dovolil oženit se s Manon. V Paříži navštíví Manon pan Duval. Znovu jí skládá poklony a prosí ji, aby mu šperk nadále opatrovala. Mezitím se Tiburga snaží svého přítele zachránit. Navštíví ho v jeho bytě a tvrdí, že Manon ho už nemiluje, ale že miluje Duvala. Des Grieux je velice zklamán a vstoupí k radosti Tiburgově do kláštera, aby se stal knězem. Manon vyhledá v semináři des Grieuxe a podaří se jí, aby se k ní vrátil zpátky. Pan Duval pozval Manon na venkov do svého bytu. Manon mu napovídala, že des Grieux je její bratr. Také slíbí, že mu bude splácet 40 linů na měsíc. Manon přijíždí i se svým milencem za Duvalem. Ten jí daruje náušnice. Za nimi přijede také Tiburga a prozradí tajemství Duvalovi. Duval se rozzlobí a sebere Manon všechny šperky a vyhrožuje jí policií. Tiburga navrhuje, že jediné slovo Duvalova syna by mohlo odvrátit nebezpečí, které jim hrozí. Do Manon se mezitím zamiluje italský kníže. Manon mu však před des Grieuxem řekne, že ho nemiluje. Des Grieux a Manon navštíví Duvalova syna a on slibuje, že se vynasnaží Duvalův hněv odvrátit a pozve Manon do divadla. Tiburga navštíví des Grieux a svěří mu, že ji schválně seznámil s Duvalovým synem, aby ji svedl. Opět získá přítele na svou stranu. Mezitím mu pošle Manon po služce dopis, že je v bytě Duvala a jako náhradu mu posílá pěknou služku. Des Grieux přijede do Duvalova bytu za Manon. Přátelé Manoniny služky zatknou mladého Duvala. Policisté, Tiburga a starý Duval přistihnou Manon v pokoji syna s des Grieuxem. Manon je zatčena a odvedena do věznice. Pak ji odvezou na lodi trestankyň do Mississippi. Des Grieux ji doprovází. Manon umírá v jeho náručí.

Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti Slovanů. Upínali naděje k Rusku, které dokázalo porazit Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční … Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice ruských starobylých zpěvů – bylin.

Už první báseň věnoval slavnému Iljovi Muromcovi. Bohatýr mstí smrt „dobrého mládce „, kterého zákeřně ubili tři “ zbojci „, tři „sobaky tatarské „.Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými “ ozdobami “ u nás neběžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinských eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec “ prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil – studnu vyhloubil „. (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější : „On prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína, on třetím skokem – Tataru přes hlavu“. S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanina dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů.

Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku – milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební … Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: „Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka „. (Srovnejme z bylin: “ Nesklání se to k zemi sirý dub – to syn se prostírá před svým tatíčkem.“) – Častá je anafora – opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek : “ Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými … “ Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír …

– kniha ohlasových básní Čelakovského, navazující na českou lidovou slovesnost. Odlišná od Ohlasů písní ruských hlavně náměty – v ruských bývají často hrdinové a nadsazené bohatýrské písně, ale pro české jsou mnohem typičtější balady, v básních spíše vítězí chytrost a prohnanost malého českého človíčka než statečnost a hrubá síla. Také ve struktuře básní se Čelakovský motivoval lidovou tvorbou.

– Čelakovský zde vyjádřil ráz českého lidového života, obraz venkovského lidu z konce let třicátých

– vychází po deseti letech po Ohlasu písní ruských

– na rozdíl od Ohlasu písní Ruských se zde nevyskytují písně hrdinské

– časté jsou písně satirické, výsměšné a popěvky, mířící hlavně na vrchnost a maloměšťáka

Toman a lesní panna

Toman chce jet na koni za svou dívkou. Jeho sestra ho varuje, aby nejezdil lesem. Toman ji poslechne, ale když dojede k myslivně (obydlí své dívky), uvidí tam v blízkosti stát nově postavený dům. Nahlédne oknem dovnitř a vidí, že tam otec jeho dívky domlouvá svatbu. Dívka vypadá šťastně a zamilovaně. Když uvidí Tomana za oknem, nechá mu vzkázat, že už ho nemá ráda a vezme si jiného. Toman nechává koni volnost a vydává se na známou cestu lesem. Dostává se mu do cesty lesní panna na jelenu a říká mu, aby na dívku zapomněl. Omámený Toman podléhá lákání lesní panny, která mu slibovala, že bude šťastný, když s ní pojede. Ráno se kůň vrací domů sám a sestra oplakává bratrovu smrt.

Pražská

Ironický výsměch chudým, kteří se nechávají oslavovat jako velmi bohatí lidé, ale jsou tím jen pro smích.

Prokop Holý

Bratranec Prokopa Holého byl uvězněn i se svou družinou Sezimou Biskupským. Jeho bratranec vojevůdce čeká na zprávy o nich. Prokop si podle Sezimova vzkazu jel pro bratrance. Před Kamenicí však uvidí hlavu svého bratrance napíchnutou na kůlu a tělo zamotané do kola. Tělo pohřbili. Prokop si s sebou z popraviště vzal krvavý kůl.Dvě nedělě před rozhodujícím úderem obléhá Kamenici. Ze špice kůlu si nechal Prokop lít střelu. Tou byl druhý den zasažen Sezima, když pozoroval útok z hradeb. Sezimovo vojsko podléhá Prokopovým husitům. Pro výstrahu udělá Prokop se Sezimovým tělem to samé, co on udělal jeho bratranci. Za zpěvu písně Ktož jsú boží bojoníci husité pokračují dále na Roudnici.

Dárek z pouti

Jako dárek ze svaté poutě přinesla dívka svému chlapci srdíčko z marcipánu. Chlapec má radost. Chce si srdíčko polepit pozlátkem a nosit jej za kloboukem jako památku.

Cikánova píšťala

Objevuje se zde politický jinotaj – cikánova píšťala dokázala vyhnat z domu šváby a myši – kdyby otec odkázal píšťalku svým dětem, mohly se mít dobře = kdyby se náš národ uměl bránit proti nadvládě, měl by “panský” život – žil by v blahobytu.

Sňatek

I přesto, že se dívka modlila za uzdravení svého milého, zemřel. Po pohřbu slyšela v noci hlas milého. Zanedlouho po něm zemřela i ona, ale žalem. Nyní leží spolu v jednom hrobě.

Dárek z lásky

Děvčátko ztratilo na lávce přes potok nejmenší dárek – korálky. Jsou nenahraditelné, protože byly darované z lásky.

Pocestný

Život chudých je jako život pocestných. Stále jdou blátem, přes hory, jeden smutek střídá jiný. Páni se vedou na voze v suchu. Jedinou spravedlností je smrt.

,, Až na své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem”

Svatební den

-podle národní pověsti

Ludmila slaví svatbu. Je dcerou rytíře Žicha z hradu Střely (blízko Strakonic). Ovčák, myslivec a rybář jí nesou dary. Dívka uvažuje o tom, že by se ráda zřekla šlechtického stavu, kdyby měla mladého ženicha jako jsou tito tři muži. Po svatebním veselí si ji ženich odváží do svého hradu. Cestou však nezvládne koně a kočár a zřítí se z vysoké skály do řeky. Tři gratulanti litují života krásné dívky.

Poslední vůle

-žertovná báseň

Autor se vysmívá Janu Nejedlému (Jankovi – kterému vysmívali autorovi současníci, jako představiteli jazykového a literárního zpátečnictví), který nosí paruku s copem. Ptá se Janka, komu odkáže po smrti svůj cop. Janek však chce, aby cop byl postaven na jeho hrobě jako stráž.(v době Čelakovského byl cop již přežitek)

Český sedlák

Autor se vysmívá vychytralosti českého sedláka, který běduje před pány nad svou nouzí, ale za vraty si výská.

Krásná Kordula

Ironický popis krásy dívky Korduly – má bradu na tři facky…prstíčky odulé jak dvě cibule.

Vrchní z Kozlova

Do Rousova přijel vrchní na křtiny. Poznal zde pannu Hejduli. Na cestě domů se kočár převrátil. Vrchní uvízl v bahně a hubená nevěsta mu uplavala.

Kalendár a ne farár (slovensky)

Farář káže lidu, aby pamatovali na smrt. Chlapec mu odpovídá, že se drží raději kalendáře. Nejdříve bude masopust, potom teprve půst. Na memento je ještě času dost.

Základním rysem a hodnotou Slezských písní je jejich realismus, pravdivé zobrazení života ve Slezsku. Básník cítí zájmy lidu jako své vlastní. Svůj osud spojuje s osudem lidu (Ostrava, Kdo na moje místo, Ty a já). Hovoří o sobě jako o horníkovi, jako o jednom ze 70000. Tato sbírka je celkově laděna proti české buržoazii. To je dobře vidět třeba na básni Praga caput regni nebo Den Palackého. Stále se zde opakuje několik námětů : úmorná robota v dolech, důlní katastrofy, ženy prosící u pánů o chléb, hladové děti, alkohol. V některých básních se projevuje nenávist lidu, představa revoluce – Ostrava, Pětvald 1., Dvě dědiny.

Bezruč vytvořil celou řadu básnických typů. Především je to horník, který zachycuje všechny podstatné znaky hornického života. Nejcitlivěji ukázal bídu a utrpení lidu na osudech slezských dívek a žen (Zem pod horami, Koniklec, Návrat, Žermanice, Pětvald 2, Maryčka Magdónova). Často se objevují nepřátelé lidu – němečtí kapitalisté a hlavně habsburský arcivévoda Fridrich – Markýz Géro zde prezentován jako tyran (Osud, Markýz Gero). Objevují se i postavy Židů, většinou líčeny negativně. Bezručův odmítavý vztah k nim není dán rasovou nenávistí. Je určen třídním zařazením Židů ve Slezsku – většinou jde o majitele kořalen a lichvářů, kteří přišli z ciziny do beskydských vesnic a dovedli se v krátké době obohatit na účet lidu (Pár nobile, Kdo na moje místo). Je zde však i postava chudého Žida v básni Papírový Mojšl. Ve sbírce se také několikrát opakuje problém odrodilství (Střebovský mlýn, Bernard Žár). V několika Slezských písních je obsažena milostná lyrika (Návrat, Labutinka, Jen jedenkrát).

Jazyk Slezských písní je prostoupen kulturně-historickými termíny i latinskými slovy, vedle toho zahrnuje i slova nářeční (řondit – mluvit, osmerka – sedmikráska, piznout – udeřit,večerek – netopýr), která slouží k dokonalejší charakteristice postav. Některé Bezručovy básně byly také zhudebněny.

OSTRAVA: Je reakcí na hornickou stávku. Bezruč zde vyjádřil svůj protest proti cizáckým majitelům dolů. Vžil se do osudu ostravského havíře, mluví jeho ústy.

Tato básnická skladba se odehrává v r.1300 a pojednává o putování autora třemi záhrobními říšemi – Peklem, Očistcem a Rájem. Na Danta bloudícího v lese útočí tři šelmy (symboly smyslnosti, pýchy a lakomství ), které mu brání vystoupit na sluneční vrch. Najednou před ním stojí jeho nejoblíbenější básník Vergilius. Zaháni šelmy a nabízí mu jediné východisko: sestup do pekel a stoupání očistcem k ráji. Dante nemá jinou cestu, musí jít strmou cestou za Vergiliem jestliže nechce zemřít. Má se přesvědčit, že peklo opravdu existuje. Je pod severní polokoulí se Země a hloubí se do středu zeměkoule v podobě obrovského kráteru.

Peklo
Dante se zde setkává a promlouvá s přáteli i odpůrci, vladaři i filozofy. Ti jsou trestáni podle velikosti viny v devíti stupňovitých kruzích, v nichž jsou duše odsouzeny podle povahy svých hříchů – čím blíže ke středu, tím horší provinění. Jsou to kruhy pro nepokřtěné ( LIMBUS ), smyslné, požitkáře, lakomce a rozhazovače, hněvivé, kacíře a nevěřící, násilníky, lstivce a podvodníky, zrádce – např. požitkáři jsou týráni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. Na dně je sídlo Lucifera.

Očistec
– je ostrov s horou uprostřed oceánu. Dante prochází předočistcem (1. pásmo), pak 7 pásmy očistce (odpovídají 7 hlavním hříchům – pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost, smilstvo) – v jednotlivých pásmech provinilci snášejí tresty s nadějí na odpuštění. V 9. pásmu (rajský les) na Danta čeká Beatrice.

BEATRICE − V roce 1274 se devítiletý Dante na dětské slavnosti seznámil s o rok mladší dívkou, do které se zamiloval na celý život. Ve dvanácti letech je však zasnouben s Gemmou, dcerou Manneta dei Donati. Kdy bylo manželství uzavřeno není známo a sám Dante se o své ženě, ani dětech které spolu měli nikde nezmiňuje. V roce 1290 se dovídá o smrti Beatrice a je touto zprávou, jak tvrdí, zdrcen.

Celá cesta očistcem i peklem trvala šest dní a teprve sedmý den Dante vstoupil do ráje.

Ráj
9 blažených sfér zasvěcených příslušným nebeským tělesům (Luna, Měsíc, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn, Stálicemi a Křišťálovým nebem. Nad nimi je sídlo Boha – Empyreum.

Nejslavnější dílo rané italské renesance, vrcholné autorovo dílo, které vzniklo v době Dantova vyhnanství za politickou činnost ve Florencii. Duchovní epos (námět z bible) s množstvím postav: z antického starověku mytologického i historického (Orfeus, Homér, Odyseus, Sokratés, Alexandr Veliký, Ovidius aj.), z bible (Kain, Mojžíš, Ezau, Jan Křtitel, archanděl Gabriel, Satan aj.), křesťanské osobnosti světců (sv. Bernard, sv. František, Tomáš Akvinský aj.). Dantovi současníci (zmínka o Přemyslu Otakarovi II. a Václavu II. ). Struktura skladby je založena na principu triády (3 části díla o 33 zpěvech, 3 šelmy, strofická tercína = 3veršová strofa s rýmem aba, bcb, cdc, ded atd.) Označení „komedie“ má dílo podle středověké poetiky. Dílo končí spásou, ne zatracením duše. Přívlastek „božská“ dostala od Boccaccia.

Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje – Dalekáť cesta má! marné volání! – je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, „strašný lesů pán“, bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: „Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn – vykonavatel spravedlivé msty – má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen „prázdno pouhé“, „to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá“.
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, – připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem – a smutný vězeň, který „to vše nyní opustiti měl“. Vrcholný okamžik jeho loučení „se zemí krásnou, zemí milovanou“ je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových „druhů noční chvíle“, kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: „… hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ – ,Viléme!!´ – ,Jarmilo!!!´“
Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pohádky, a proto toužil doplnit Čelakovského “ Ohlasy “ promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí (Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví (Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj.), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů (Štědrý den, Dceřina kletba).
Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkyně čteme mj. : “ Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! “ … “ Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! „.
Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj.).
Jednotlivé balady:

KYTICE
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.
„Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří – douškou nazvaly.“

POKLAD
Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.
A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!“

SVATEBNÍ KOŠILE
Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.
Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!

POLEDNICE
V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.
„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!

ZLATÝ KOLOVRAT
Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.
„Vrr – zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr – zlá to nit!“

ŠTĚDRÝ DEN
Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.

HOLOUBEK
Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.

ZÁHOŘOVO LOŽE
Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože – „Záhořovo lože“. Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.

VODNÍK
Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.
Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

VRBA
Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:
„Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti!“

LILIE
Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.

DCEŘINA KLETBA
Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.

VĚŠTKYNĚ
O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

Dvoudílná veršovaná tragédie. Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat svody světa: uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétku, do níž se Faust zamiluje. Markétka však zaviní smrt své matky i bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu.

V druhém díle propadá Faust zprvu zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout a rozptýlit se. Faust získává císařovu důvěru a vděčnost, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolává z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal od císaře za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem.

Faust, odbojník proti starým konvencím, proměňuje se v představitele činorodého lidství. A tato Faustova proměna je výstižným obrazem Goethova myšlenkového vývoje. Ve Faustovi zpracoval starou pověst, podle které tento učený doktor propadl věčnému zatracení. Goethe tento tradiční námět umělecky zhodnotil a vytvořil jedno z myšlenkově nejhlubších děl světové literatury.